Polský hrdina, český vězeň: Kdo byl Hugo Kołłątaj a proč po něm prahli Rusové?

Říkali mu polský Robespierre. To proto, že symbolizoval revoluční změny, a to nejen v politice. Francouzskými vzory se jistě inspiroval, přesto se od nich značně lišil. Ale coby všestranně nadaný učenec se jen těžko mohl nezaplést do zrádné politiky, která mu nakonec zničila život i pověst.

Hugo Kołłątaj (*1750–†1812)si nikdy nežil špatně. Narodil se jako šlechtic a jeho celé jméno i s titulem znělo Hugo Kołłątaj hrabě Sztumberg. Vystudoval teologii a při pobytu v zahraničí získal opravdu světový rozhled. Když se vrátil domů, hodlal ho zúročit. Chtěl Polsko měnit od základů – nejprve jako vzdělanec, rektor Krakovské akademie a reformátor polského školství. Věřil v sílu rozumu a vzdělání a chtěl skoncovat se všemi pověrami a zastaralými praktikami. Tím si pochopitelně nadělal řadu nepřátel. Mnohým vadil a po obviněních, že se chtěl obohatit na úkor akademie, musel v roce 1786 odejít z funkce krakovského rektora. To ještě netušil, že mnohem závažnější nařčení jej v životě teprve čekají. Konzervativci se nenacházeli pouze ve školách a v církvi.

Jakobín

Jako mnozí učenci té doby viděl, že pouhá filozofie nestačí. Bez reálných a konkrétních společenských změn to nešlo. Kołłątaj snil podobně jako francouzští intelektuálové o republice a občanské rovnosti. Přesto se od horkých francouzských hlav značně lišil. Jako kněz velmi silně cítil své mravní povinnosti. Snad i proto nevyznával revoluční teror, ale věřil v postupnou přeměnu světa bez použití násilí. Přesto mu jeho nepřátelé dávali nálepku a označovali ho za jakobína. Považovali jej dokonce trochu nespravedlivě za toho nejnebezpečnějšího. Proč? Pravděpodobně kvůli jeho vzdělání a kontaktům. Měl vliv, styky a rozhled. Právě takoví lidé mají šanci pohnout hranicemi a „přepsat dějiny“, jako se to o století a půl později povedlo třeba Masarykovi. Kołłątaj se zkrátka jevil svým odpůrcům coby mimořádně nebezpečný soupeř.

Kołłątajův osud se může zdát v mnohém nešťastný, až paradoxní. Zatímco pro královské dvory – odpůrce revolucí, představoval radikála, naopak revolučně smýšlející Poláci ho měli za zrádce. Pragmaticky totiž podpořil takzvanou targovickou konfederaci, která omezovala samostatnost polského státu. Z jeho pohledu však nešlo o zradu, ale o politický realismus, protože hájit nezávislost v dalším boji proti ruské vojenské přesile se jevilo zcela marné. Slaboch? Vůbec ne! To, že měl dost politické rozhodnosti a odhodlání, osvědčil záhy, když se připojil ke Kościuszkovu povstání. Jenomže jak už to tak v dějinách bývá, proti bojovníkům za svobodu zasáhly cizí mocnosti, které měly v Polsku a potažmo ve střední Evropě vlastní zájmy. Kołłątaj na poslední chvíli prchal z Varšavy poté, co na vlastní oči přihlížel, jak ruští vojáci masakrují civilisty. 

Zloděj?

Zachránil se. Útěk v beznadějné sitaci by mu jistě nikdo nevyčítal jako zbabělost. Hodlal se dostat do Benátek, jenomže na jeho zatčení měli zájem snad všichni. Kołłątajovo dopadení si paradoxně přáli i revolucionáři, kteří jej podezírali, že utekl i s penězi, které vybrali na podporu povstání. Hotovost totiž zmizela a Kołłątaj měl ke krádeži v nastalém zmatku příležitost, ačkoliv to později vehementně popíral. Ani další okolnosti však jeho slovům nedodaly na důvěryhodnosti. V době, kdy prchal z Varšavy, měl navíc v rukou i tajné diplomatické dokumenty, které se povstalcům podařilo získat a které chtěli zejméne Rusové za každou cenu zpět. Kołłątaj sice na všechny strany tvrdil, že je spálil. To však nemohlo nic změnit na tom, že se ocitl v situaci štvance. Nemohlo to skončit jinak, než jeho zadržením. 

Rakousko ho na jedné straně odmítalo komukoliv vydat, což pro něj asi bylo štěstí. Na druhou stranu vyhovělo žádostem zejména ze strany Rusů, aby měl vězeň co nejtvrdší podmínky. I ty se všelijak měnily, tu k lepšímu, tu k horšímu, ale Kołłątaj, jehož sužovala podagra (dna, pakostnice), v žaláři opravdu trpěl. Vyslýchali ho dlouho. Peníze i tajné dokumenty představovaly eminentní zájem. To, že při zatčení měl u sebe truhlici s tajnými přihrádkami, v nichž se našla značná hotovost a především neobvyklé množství šperků, všem spekulacím jen nahrávalo. Přesto se nikdy nezjistilo, kam se vzbouřenecké peníze poděly. Nebohý Kołłątaj však přišel i o své další majetky, které mu úřady jednoduše vyvlastnily.

Za mřížemi

Kołłątajův osud není mezi polskými vlastenci nijak ojedinělý. Cely s ním sdíleli například bratři Ignacy a Józef Zajączekové. Druhý jmenovaný přitom podobně jako Kołłątaj čelil obviněním ze zrady, protože před ruskými vojsky mířícími na Varšavu ustoupil. Každopádně měl víc štěstí než Kołłątaj, neboť se brzy dočkal propuštění a stihl ještě udělat kariéru v Napoleonově armádě.

Kołłątaj živořil v moravských a českých věznicích od prosince 1794 do konce roku 1802, tedy dlouhých osm let, a i později po propuštění omezovali jeho svobodu Rusové. Proč? Podezírali ho ze spolupráce s Napoleonem. 

TIP: Cílová stanice Brixen: Jak se žilo Karlu Havlíčku Borovskému v rakouském exilu?

Při nuceném pobytu na našem území se jeho vězením stala Olomouc, ale také východočeský Josefov. Když ho převáželi, slibovali mu drsnější podmínky. Opak se ale stal pravdou, protože velitelé josefovské pevnosti prokázali soucit a navzdory rozkazům vycházeli slavnému vězni vstříc. Kołłątaj se nakonec i za mřížemi dostal k pilnému studiu. Psal vědecké spisy a také básně. V Josefově rovněž překládal biblické žalmy. Ačkoliv se od počátku věznění očekávalo, že tvrdé podmínky jeho nemocné tělo nevydrží, přežil. Naplnění svých snů se však nedočkal. Vnímal jako velikou křivdu, že kvůli boji za svobodu druhých přišel o tu vlastní.