Polská Wieliczka: Dědictví dolů, kde se těžilo bílé zlato

Podle legendy požádal krakovský a sandoměřský kníže Boleslav V. Stydlivý (vládl v letech 1243 až 1279) uherského krále Bélu IV. o ruku jeho dcery Kingy. Spanilá a bohumilá princezna nechtěla od otce věnem zlato ani jiné podobné cennosti, protože jejich obstarávání se pojilo s lidským potem a slzami. Rovněž si nepřála, aby ji doprovázel početný houf služebnictva, neboť to považovala za znak pýchy. Požádala o jediný poklad – o sůl, kterou chtěla darovat své budoucí vlasti. Král jí proto věnoval nejbohatší důl uherského Sedmihradska. 

Kinga se tam vydala, do šachty hodila zásnubní prsten a cestou do nové země si s sebou vzala zkušené uherské horníky. V Polsku jim řekla, aby hledali sůl. A když ji našli, objevila princezna v první solné hroudě, kterou vykopali, svůj prsten. Ve skutečnosti však ložiska kamenné soli v okolí dnešního Krakova vznikla již před 15–20 miliony let po ústupu moře.

Velká sůl

Sůl se v okolí Wieliczky produkovala již před šesti tisíci let, jak dokládají objevy archeologů z období neolitu. „Vaření“ soli spočívá v odpařování vody ze solanky, tedy roztoku, který prošel slanou horou, nasolil se v ní a spolu se solí vyvřel ven. Ve Wieliczce se solanka vařila ve velkých hliněných hrncích tak dlouho, dokud nevznikla hustá hmota, jež se poté přelila do menších nádob a vysušila se.

Nevíme přesně, kdy se u Krakova s těžbou kamenné soli začalo, ale nejstarší pramen zmiňující skutečný důl pochází z roku 1044. Kazimír I. udělil solní práva pro těžbu soli v oblasti Wieliczky benediktinskému klášteru v Tynieci, dnešní součásti Krakova. Počátky průmyslové těžby kamenné soli ve Wieliczce se pak pojí s výstavbou šachty Goryszowski, kterou historici datují do 80. let 13. století. Přímým důsledkem zahájení zmíněné těžby se stalo udělení městských práv Wieliczce roku 1290.

Příslušnou listinu vydal krakovský kníže Jindřich IV. Probus, vnuk českého krále Přemysla Otakara I. Z latinského označení Magnum sal vznikl název města Wielka sól, později Wieliczka, v počeštěné verzi Velička. Sůl se tehdy stala nejdůležitějším nerostem těženým v polském státě a podle platného práva představovala majetek panovníka. 

Koncem 13. století byl založen podnik známý jako Krakovské solné doly, který zahrnoval doly ve Wieliczce a Bochnii spolu s místními solnými hutěmi. Jednalo se o největší těžební společnost v Polsku a jednu z největších v Evropě. V popsaném organizačním uspořádání fungovala téměř pět století, a to až do prvního dělení Polska v roce 1772. Pro srovnání – v nejznámějším německém solném dole v Berchtesgadenu se „bílé zlato“ dobývá nepřetržitě až od roku 1517.

Péče o potřebné

Jindřich IV. Probus nechal ve Wieliczce také postavit lázně, kde působili holiči či ranhojiči, kteří mimo jiné prováděli jednoduché chirurgické zákroky. V roce 1363 tam král Kazimír III. založil vedle dolu špitál, provozovaný jako místo pomoci obětem nehod, vdovám po hornících a sirotkům. O pět let později pak vydal horní řád, jenž reguloval produkci soli a obchod s ní, vymezoval práva a povinnosti jednotlivých úředníků, zavedl zásady účetnictví a stanovil platy zaměstnanců. Jednalo se především o horníky, nosiče, tesaře, bednáře, kováře, kočí, podkoní, kuchaře, holiče a ranhojiče. Král také nechal důl a město obehnat hradbami. Dohled nad lukrativním podnikem byl potom svěřen královskému správci horního úřadu a župy, který sídlil na místním hradě.

Nic než tvrdá dřina

Za vlády Kazimíra III. Velikého tvořily výnosy z těžby a prodeje soli z Wieliczky v Polsku a po celé Evropě třetinu příjmů státní pokladny, a to až do 16. století. Daný výtěžek posloužil mimo jiné na vybudování královské rezidence Wawel, Krakovské akademie (dnešní Jagellonské univerzity) či městského opevnění v Krakově. Cestě soli na trh však předcházela tvrdá práce. Horníci ji nejdřív museli vykutat krumpáči, dláty či železnými majzlíky a poté dostat ke vstupům do šachet, odkud se vytahovala ve džberech pomocí rumpálů, tedy ručních navijáků. V 15. století je nahradily žentoury, kde lidé stoupali po příčlích v žebřinových kolech, čímž roztáčeli hřídel; teprve později byl zaveden koňský žentour.

Současně se aplikovala výkonnější metoda dobývání využívající rozpustnost soli, čímž se surovina oddělila od horniny. Vyhloubila se šachta, na jejímž konci se nacházela louhovací komora. Ta se naplnila až po strop vodou, která sůl v hornině rozpouštěla. Po několika týdnech byla solanka přibližně z 27 % nasycena solí a vypustila se z komory k dalšímu zpracování. Díky novému postupu nastal v 16.–17. století neobyčejný rozkvět Wieliczky. V dolech tehdy pracovalo na dva tisíce lidí a produkce přesahovala 30 tisíc tun soli ročně. Pro srovnání: V nejstarším evropském solném dole, v Halleinu u Salcburku (česky Solnohradu), se dolovalo 36 tisíc tun za rok. Díky mimořádným výnosům si mohl salcburský arcibiskup coby jeho majitel dovolit proměnit město v barokní klenot.

Reformátoři ze Saska

V 16.–17. století se však ve Wieliczce také odehrávaly bouřlivé protesty, rebelie a vzpoury, nejčastěji kvůli stížnostem na špatné odměňování. Královské úřady a vojsko rebelie drakonicky potlačovaly, mnoho horníků i jiných zaměstnanců bylo krutě mučeno, či dokonce popraveno. Ve druhé polovině 17. století solné hospodářství negativně ovlivnily dlouhotrvající války, související epidemie a živelní pohromy.

Nový rozkvět nastal až za sasko-polské unie, kdy August II. Silný a August III. ponechali vedoucí pozice v dole příslušníkům polské šlechty, ale do technicky náročných funkcí dosadili saské odborníky. Z nich se nejvíc osvědčil zeměměřič Johann Gottfried Borlach, který od roku 1718 řídil reorganizaci a reformu těžby kamenné soli v Polsku. K největším a nejvýznamnějším projektům saského inženýra patřily práce zaměřené na zajištění dutin vzniklých po těžbě, zavedení komplexního plánu odvodňování podzemních jam, zlepšení dopravy vytěžené soli a větrání podzemních štol. Podařilo se mu zdokonalit organizační a technické fungování podniků ve Wieliczce a Bochnii a uvést je do takového stavu, že ročně vydělaly 350 tisíc říšských tolarů. Ve stejné době měla nejbohatší šlechta roční příjmy v rozmezí 10–40 tisíc tolarů. Borlach později zúročil své zkušenosti při budování nových solnic v saském Durynsku.

Labutí píseň těžby

Rozkvět dolů pokračoval i v letech 1772–1918, kdy Krakovsko náleželo k podunajské monarchii. Obrovského nárůstu těžby se podařilo dosáhnout zavedením parních a elektrických strojů – pneumatických vrtaček, výtahu poháněného parním strojem, mechanizovaného solivaru – dále zřízením opravárenských dílen a adaptací moderních truhlářských technik, zaměstnáváním odborných inženýrů a vybudováním železničního spojení s Krakovem. V 70. letech 19. století byl díky tomu důl se sedmi úrovněmi, jež dosahovaly hloubky 240–300 metrů, považován za nejvýkonnější na světě, neboť se v něm ročně vytěžilo až 500 tisíc tun soli. Uvedené množství se prodalo za 10 miliard zlatých, přičemž kvalifikovaný horník si ročně vydělal osm tisíc zlatých. 

Po obnovení Polska v meziválečné éře doly nadále prosperovaly, přičemž se intenzivněji rozvíjelo jejich turistické a léčebné využívání. Během druhé světové války vystupňovali němečtí okupanti produkci suroviny a v podzemních prostorech také vyráběli díly pro potřeby zbrojařského průmyslu. Za komunismu se postupovalo bez ohledu na náklady i ekologii, v důsledku čehož se porušila rovnováha nadloží ve velké části dolu. Těžba kamenné soli ve Wieliczce musela být v roce 1964 z velké části ukončena, a dokonce se uvažovalo o zatopení dolu. K úplnému zastavení těžby pak došlo v roce 1996. Podle aktuálních odhadů se v dole za sedm století jeho existence vytěžilo neuvěřitelných 26 milionů metrů krychlových soli.

Dnes slouží Wieliczka k turistickým, muzejním a léčebným účelům. Solné ložisko se rozkládá na ploše o rozměrech 5,5 kilometru v ose východ–západ a 0,5 až 1,5 kilometru v ose sever–jih. Během sedmi století se využívalo 26 velkých šachet a 180 menších, které spojovaly jednotlivá podlaží. Těžba započala na I. úrovni v hloubce 57 metrů a postupem času dosáhla IX. úrovně 327 metrů pod zemí. Vzniklo tak celkem 2 350 komor a přes 240 kilometrů chodeb.

Středověcí turisté

V roce 1976 se důl dostal na polský seznam národních kulturních památek a o dva roky později rozšířil i seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jeho návštěvnické využití má dlouhou tradici, neboť již v 15. století přicházeli na prohlídku vysocí státní hodnostáři a dvořané. Od roku 1774 se vede kniha návštěv, zatímco první průvodce byl vydán v roce 1822. O něco později už měli turisté k dispozici také koňskou jednokolejku.

K nejznámějším návštěvníkům patřili například polský hvězdář Mikuláš Koperník, německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe a jeho krajan, vědec Alexander von Humboldt, dále třeba zakladatel skautského hnutí baron Robert Baden-Powell, pozdější papež Jan Pavel II. nebo americký prezident Bill Clinton. V roce 1851 do dolu zavítal rovněž rakouský císař František Josef I., po jehož synovi Rudolfovi byla pojmenována jedna z šachet.