Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Před mnoha lety se na jisté mezinárodní vědecké konferenci probíraly dovednosti a schopnosti lidí moravského gravettienu, tedy období, jež si spojujeme s kulturou „lovců mamutů“. Zatímco zahraniční delegáti se vyjadřovali téměř výhradně v superlativech, někteří domácí odborníci se s vážnou tváří dovolávali primitivnosti tehdejších lidí. V tu chvíli jeden z českých zástupců, popuzen neznalostmi svých kolegů, ztratil nervy a začal ze sebe chrlit ty nejhorší přídomky na adresu pánů Štorcha a Buriana a především na příčinu kolosálních mystifikací, totiž na jejich společné dílo – knihu Lovci mamutů.

Nešťastný fenomén

Mnozí učitelé dějepisu při výkladu o pravěku začínají sentimentální vzpomínkou na své mládí a na emočně podbarvený příběh dvou chlapců z knihy, jež se stále čte a propaguje jako autentické dílo. O fenoménu Lovců mamutů spisovatele Eduarda Štorcha bychom mohli hovořit celé hodiny. Jde přitom o fenomén velmi nešťastný a tragikomický, protože autor a lidé, kteří mohli do koncepce knihy mluvit, zařadili její příběh do oblasti sci-fi, nebo spíše fantasy.

Nikoho by nejspíš nenapadlo spojovat dějepis například s barbarem Conanem, ale se Štorchovou knihou ano, přestože byla psána se stejnou dávkou fantazie. Evoluční mechanismus se v ní přitom pro názornost dočkal silného zjednodušení až na pohádkovou úroveň, což se ukázalo jako zcela prioritní, takže mnohá fakta a archeologické nálezy musely stranou. Také ilustrace Ondřeje Sekory zařazovaly původně knihu tam, kam patřila – tedy mezi neškodné pohádkové příběhy.

Evoluce pro děti

S nadsazenými Sekorovými karikaturami byly pohádkovost i nejrůznější absurdity zjevné a kniha by zůstala jen drobnou literární zajímavostí. Jenže dílo si začalo žít vlastním životem podle všeobecných pravidel a zájmů. Nakladatel chce vydělávat, což mu nemůžeme mít za zlé, a volba proto padla na jiného výtvarníka. Zdeněk Burian, velmi sugestivní malíř a ilustrátor, odvedl opět skvělou práci a doprovodil knihu poloopičími primitivy. Ani jemu nelze nic vyčítat.

Na zmíněném zvratu měl přitom lví podíl komunistický režim, který kvůli propagaci vědeckého světonázoru na školách po Štorchově knize rád sáhl. Nebylo přitom podstatné, zda je v Lovcích mamutů to nebo ono pravdivé, či nikoliv. Rozhodující roli hrála srozumitelně vyložená evoluce, která děti „chytla za srdíčko“. A jelikož Burian v každém dalším vydání přidal i nějaké nové, „rozumnější“ ilustrace, působila kniha stále věrohodněji.

Všechno špatně

Co je tedy v Lovcích mamutů špatně? Všechno. Moravský gravettien byl charakteristický úzkostným vyhýbáním se jeskyním. Polonahá, do bronzova opálená těla by nešla dohromady s tehdejším klimatem. Představa absence rodiny u funkčního modelu kultury v extrémním podnebí je absurdní. Ba dokonce ani obyčejný hlad neodpovídal skutečnosti: naopak, potravinově blahobytný moravský gravettien nazývají odborníci zlatým věkem lidstva. Co zbývá? Vynález ohně a kostrbatá mluva, jež rovněž zcela jistě nepatří do tak pozdního období našich dějin.

Paradoxně dlouho před Štorchem představil lovce mamutů jako moderní společnost archeolog Karel Absolon. Už na počátku 20. let minulého století nechal ve Francii u mistra Forestiera zhotovit portréty dvou příslušníků zmíněné kultury, jež se měly objevit v jistém britském časopise. Jedná se přitom o docela solidní podobizny vytvořené podle lebek: muž i žena, které zachycují, jsou upravení a vše doplňuje zdobení a oděv odpovídající řemeslné úrovni archeologických artefaktů, respektive klimatu doby ledové.

Ztracená desetiletí?

Výrok, že jsme Štorchovou knihou zbytečně ztratili sedmdesát let a že právě kvůli ní zůstává návrat do světa skutečných lovců mamutů tak složitý, je pravdivý jen částečně. Existují také jiné důvody. Nejeden odborník se totiž v otázce pravěkých kultur držel raději zpátky. Dokonce i Absolonovy obrazy působí dnes příliš moderně, a to nejen na laiky. Odborníci, kteří znali fotografie různých „divošských etnik“ z Afriky či Jižní Ameriky z 19. a počátku 20. století, se například často nechali oklamat rafinovaným nasvětlením, přičemž planoucí oči primitivů měly odhalovat jejich „divoký, živočišný původ“. Šlo ovšem o pouhou iluzi.

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Aby tehdejší fotografové naplnili očekávání čtenářů, vybírali si určité typy lidí. Jindy zas „využili“ oči zalité slzami, jež měl na svědomí vítr či ostré světlo. A někdy se dokonce díky vhodnému nasvětlení ze dvou stran změnily kraje duhovek v lesknoucí se body, a světlou bulvu tak zdobí jen tenká kočičí vertikála. Nelze se tedy divit, že se i Absolon zalekl modernosti svých rekonstrukcí a muži na jedné z podobizen nechal rozcuchané vlasy.

Nová šance

A jak zní druhá, velmi hořká část pravdy? Kdyby vědci nepodceňovali profesionální a skutečně účinnou propagaci svých závěrů, nikdy by jediná kniha – navíc určená pro dětské čtenáře – nemohla napáchat tolik škody. V současnosti vznikají nové expozice lovců mamutů. Nechme se tedy překvapit, jak se k tomuto úkolu postaví archeologové tentokrát.