Podivná svatební noc: Proč Filip II. znenadání zavrhl svou novomanželku?

Ingeboržin otec Valdemar I. zachovával přátelské vztahy s pověstným válečníkem, křižákem a mocným císařem Fridrichem I. Barbarossou z rodu Štaufů. V zájmu jejich udržení byla šestiletá Ingeborg zasnoubena s třetím císařovým synem, o sedm let starším švábským vévodou Fridrichem, a odjela proto s početným doprovodem a bohatou výbavou na císařský dvůr. 

Po pěti letech poklidného života však, řečeno slovy básníka Vergilia, „Štěstěna poprvé tehdy svou přízeň změnila v opak“. Princeznin starší bratr a otcův nástupce Knut VI. totiž nevyplatil dohodnuté věno a vzpěčoval se podrobit císaři coby jeho vazal. Rozzuřený císař proto nechal dvanáctileté princezně zabalit věci a poslal ji zpět do Kodaně. Zasnoubení bylo zrušeno a Ingeborg se opět stala cenným pěšákem v pomyslné dynastické šachové partii. Její snoubenec Fridrich Štaufský se s jinou ženou štěstí nedočkal, neboť se na křížové výpravě „rozplynul v Kristu“ dříve, než se stačil oženit.

Sličný vdovec

V roce 1190 ovdověl francouzský král Filip II., kterému se později dostalo přízviska podle římského císaře Augusta. Truchlil po manželce Isabele Hennegavské, dědičce hrabství Artois, jež mu zanechala pouze jediné dítě, churavějícího budoucího krále Ludvíka VIII. Filipovi dvořané se pochopitelně ihned začali poohlížet po kandidátkách na jeho novou choť. 

Pětadvacetiletý monarcha byl skvělá partie. Patřil k dynastii vládnoucí od 9. století, byl bohatý, pohledný i urostlý a dokázal se těšit ze života, především z dobrého jídla a pití. Panoval od svých patnácti let a od počátku projevoval rozhodnou vůli. Vydobyl si uznání jako politický génius, mistr manipulace a vynikající válečník, který si podrobil vzpurné feudály a Angličanům odňal mnoho území na kontinentě.

V roce 1193 se francouzské diplomacii podařilo získat Dánsko pro spojenectví proti anglické říši, jejíž panovníci ovládali velkou část Francie. Dánům byla na oplátku nabídnuta podpora proti mocnému římsko-německému císaři a k tomu ještě možnost provdat princeznu za francouzského krále ze starobylé dynastie Kapetovců. Takový sňatek by velmi zvýšil prestiž dánské královské rodiny u ostatních evropských dvorů. Knut VI. proto neváhal a se spojenectvím a spřízněním souhlasil. 

Vzhledem k tomu, že jeho manželství zůstalo bezdětné, rozhodl se poslat do Paříže jednu ze svých pěti neprovdaných sester. Starší Markéta a Marie se zaslíbily Bohu, takže přicházely v úvahu Ingeborg, Helena nebo Rixa. Ingeborg bylo v okamžiku zahájení diplomatických jednání s Francouzi sedmnáct, Heleně dvanáct a Rixe jedenáct let.

Jelikož ovdovělému francouzskému králi Filipu II. Augustovi bylo dvacet sedm let a měl jediného syna, bylo jasné, že bude upřednostňovat princeznu, která by mu mohla co nejdříve porodit dalšího dědice. A tak si Knut VI. nechal povolat svou sestru Ingeborg a sdělil jí, že nejmilostivější Bůh si ji vyvolil za manželku francouzského monarchy. Současně dal připravit přiměřeně luxusní výbavu a bez zdráhání či průtahů vyplatil francouzskému panovníkovi vysoké věno ve výši deseti tisíc stříbrných marek, což bylo pro malé království těžké břemeno. 

Nechtěná nevěsta

Osmnáctiletou Ingeborg doprovázel na cestě do nového domova mimo jiné roskildský biskup Peder Sunesen, který v mládí studoval v Paříži. Možná to byly jeho modlitby, které způsobily, že bez úhony přečkali náročnou cestu po moři a uprostřed slunečného léta dorazili do centra Pikardie, města Amiens. V něm francouzský král „netrpělivě očekával její příjezd“ a v tamější nádherné románské katedrále se s ní 14. srpna 1193 oženil. Následujícího dne nařídil, aby ji jeho strýc, remešský arcibiskup Vilém de Champagne, slavnostně korunoval před shromážděnými církevními i světskými velmoži. 

Podle jedné z kronik však došlo k náhlému a osudnému zvratu: „Na ďáblův popud se mu (králi) však během samotné slavnostní korunovace začala (Ingeborg) prudce hnusit, roztřásl se a zbledl při pohledu na ni, takže hluboce rozrušen sotva vydržel až do konce slavnostního aktu.“ Poté nechal zkrátit korunovační obřad, a aniž by vysvětlil důvody, požádal dánské vyslance, aby se s Ingeborg vrátili domů. Ti rozhořčeně odmítli a opustili francouzské království s tím, že svou misi provdat princeznu úspěšně splnili. 

Královský pár odjel do proslulého kláštera Saint-Maur-des-Fossés nedaleko od Paříže, kde panovníka nejbližší rádci přesvědčili, aby absolvoval svatební noc. Podle líčení kronikářů vstoupili oba novomanželé do vyzdobené a přepychové komnaty, z níž se však Filip zanedlouho vyřítil a rázně prohlásil, že manželství nebylo naplněno a musí být anulováno. Jenže Ingeborg svatosvatě přísahala, že se stala královou ženou se vším všudy.

Ďáblovo našeptávání

Co se v manželské ložnici událo, zůstává dodnes záhadou. Všichni vladaři z kapetovské dynastie vždy stavěli zájmy království nade všechny ohledy a s větším či menším nadšením plnili manželské povinnosti s ženami, které jim byly vybrány ze státního zájmu. To, že se Filip neovládl a veřejně projevil fyzický odpor vůči princezně z cizí země, proto působilo velmi neobvykle a neprofesionálně. Navíc u dvora se shodli, že mladá a příjemná Dánka byla velmi půvabná a počestná. 

Někteří kronikáři vysvětlovali královo chování neznámými okolnostmi, jiní zase působením magie nebo našeptáváním ďábla, které mělo vést k impotenci a znemožnění sexuálního spojení. Další došli k závěru, že odpor mohl být projevem Filipova nervového onemocnění či nějaké jeho skryté stinné stránky. 

Někteří badatelé se domnívali, že Filip byl homosexuál. Svůj názor opírali o záznamy o jeho velmi blízkém vztahu s anglickým princem Richardem Lvím srdcem. Richard žil totiž po určitou dobu na pařížském dvoře, kde se ukrýval před hněvem svého otce, proti kterému vyvolal povstání. A v jedné z kronik se o jeho pobytu psalo: „Francouzský král miloval Richarda jako vlastní duši a ctil ho natolik, že každý den jedli u jednoho stolu ze stejné mísy a v noci sdíleli jednu postel. A milovali se tak, že pro tu prudkou lásku, která mezi nimi byla, se anglický král (Jindřich II., Richardův otec) nejvyšším způsobem divil a ptal se sám sebe, co to znamená.“ Proti názoru, že Filip miloval muže, a tudíž zavrhl Ingeborg, mluví fakt, že byl celkem třikrát ženatý, zplodil šest legitimních dětí a nejméně jednoho nemanželského potomka. Navíc skutečnost, že ve středověku se dva muži dělili o jedno lůžko a jídelní mísu, nemusela nutně znamenat sexuální či erotický vztah.

Poslušní biskupové

Král Filip II. přikázal svým rádcům, aby zařídili zrušení manželství. Věděl, že se budou muset vypořádat s neochvějným postojem katolické církve k manželské svátosti, který symbolicky vyjadřuje známá formule: „Co Bůh spojil, člověk nerozpojí.“ Kanonické právo rozvod neuznávalo – kdo se chtěl zbavit manželky, musel dosáhnout prohlášení neplatnosti sňatku. Poslušní nejvyšší hodnostáři tedy svolali do severofrancouzského Compiègne shromáždění šestnácti biskupů a baronů, kteří se měli vyjádřit k právním důvodům pro anulování manželství. Zdárný průběh jednání si monarcha zajistil tím, že mu předsedal jeho strýc, remešský arcibiskup a kardinál Vilém, který ho vždy věrně a ze všech sil podporoval.

Vzhledem k okolnostem nikoho u francouzského dvora nepřekvapilo, že zmínění magnáti jednomyslně vyhlásili již 5. listopadu 1193, že Ingeborg byla spřízněna s královou první manželkou „do čtvrtého nebo pátého stupně“, což znamenalo, že druhý sňatek nemohl být platný kvůli „incestu“. Podřízenost a servilnost francouzských prelátů a baronů vůči vladaři komentoval jeden z kronikářů: „Ale protože (tihle) němí psi, obávajíce se o svou kůži, nechtěli štěkat, stalo se, že k vykonání (spravedlnosti) nic neučinili.“

Neústupná Dánka

Nebohá Ingeborg nebyla na jednání v Compiègne pozvána a musela sama a bez podpory pobývat v klášteře. Bohužel neuměla dobře francouzsky ani latinsky. Když se jí však delegace prelátů ptala, zda souhlasí s královým postupem, vyjádřila nesouhlas s anulováním sňatku slovy: „Špatná Francie (…). Řím, Řím.“

V mnoha následujících letech byla Ingeborg vystavena bezcitnému zastrašování, které začalo tím, že z pohodlného kláštera v blízkosti metropole byla převezena do odlehlého augustiniánského opatství u Lille. Někteří kronikáři psali, že její ubytování připomínalo vězení. V této době ale nemusely urozené dámy žijící v klášterech tvrdě fyzicky pracovat a vést asketický život. Je pravděpodobné, že zapuzená panovnice se věnovala šití, tkaní a vyšívání, protože podle církevních pravidel se měla každá žena neustále zaobírat nějakou prací, aby nepropadla nevhodným myšlenkám. 

Její život připomíná osud jedné protagonistky vynikajícího románu Hilary Mantelové, Předveďte mrtvé (2013): „Královna – a ona se královnou nazývá – žije a trpí světu na očích. Nad ní už nestojí žádná žena, jen královna nebes, a tak nemůže hledat nikoho, kdo by ji v jejích strastech provázel. Pokud trpí, trpí sama, a potřebuje zvláštní milost, aby to vydržela.“

Rozhořčený bratr

Jakmile se v Kodani dozvěděli o ponížení jejich princezny, ihned protestovali v Paříži i u papežské kurie, která jediná měla pravomoc anulovat uzavřené manželství. Dánský král ve stížnosti zaslané papeži obvinil všechny účastníky shromáždění v Compiègne z hříšného rouhání a nečestného jednání. Dánští preláti rovněž sestavili rodokmen, který prokazoval, že Ingeborg nebyla pokrevní příbuznou zemřelé Filipovy první ženy. Netřeba dodávat, že potupený dánský král se nezapojil do války proti Anglii po boku perfidních Francouzů.

Papežská kurie se ocitla ve svízelné situaci. Mocný francouzský král trval na tom, aby bylo jeho druhé manželství anulováno. Navíc naznačoval, že se míní brzy znovu oženit, neboť země potřebuje další dědice. Současně dánský král a jeho sestra, spříznění s vlivnými německými knížaty, neustále ostře protestovali proti skandálnímu postupu Francouzů. Papež Celestýn III. v této době vzdoroval císaři, který usiloval o zvětšení své moci v Itálii, proto se nemohl rozkmotřit s významnými císařovými protihráči – Francouzi a Dány. A tak se římská kurie donekonečna radila, zasedala, prošetřovala, svolávala smírčí shromáždění, aniž by vynesla konečný verdikt.

Filip II. využil situace a prvního červnového dne 1196 uzavřel s velkou pompou nový sňatek s šestnáctiletou Anežkou z Meranu, dcerou istrijského markraběte. Nebyla sice spřízněna s králi jako Ingeborg, ale byla půvabná a Filip se do ní upřímně zamiloval. Francouzský panovník byl tím pádem v letech 1196–1201 podle kanonického práva ženatý se dvěma ženami a hřešil v bigamii. Zatímco Anežka se zabydlela v luxusních sídlech, její nebohá předchůdkyně Ingeborg byla pro jistotu převezena z kláštera, který podléhal církevním institucím, na hrad Étampes, kde byla svěřena do péče královským úředníkům. Ubytovali ji v hlavní čtyřpodlažní, zhruba 27 metrů vysoké obranné věži s půdorysem čtyřlístku. Podle kronikářů byla pod přísným dozorem a vystavena nedůstojnému zacházení. Král totiž hodlal zlomit její železnou vůli a mimořádnou houževnatost, s jakou se domáhala práva být zákonnou královnou.

Když se Bůh odvrátil

V roce 1198 byl zvolen nový papež, osmatřicetiletý Inocenc III., vystudovaný právník z vážené italské šlechtické rodiny. Vůči panovníkům začal energicky prosazovat svou autoritu „náměstka Krista“ a prohlásil, že nebude uznávat za krále „rouhavé, exkomunikované osoby, tyrany nebo pošetilé blázny, kacíře nebo pohany“. Ve sporu mezi Filipem a Ingeborg se postavil na královninu stranu a požadoval, aby jí král vrátil její postavení a zapudil „konkubínu“ Anežku. Pro jistotu pohrozil Filipovi exkomunikací a vyhlášením interdiktu nad Francií, což by znamenalo, že by byly zakázány všechny církevní obřady a udělování svátostí.

Sebevědomý francouzský vladař si z toho nic nedělal, proto ho papež exkomunikoval a v lednu 1200 uvalil na jeho panství interdikt. Prelátům nezbylo nic jiného než přestat pořádat mše, křty, svatby, pohřby či odpouštět hříchy. V jedné kronice se můžeme dočíst o panovníkově reakci: „Když se to král dozvěděl, nesmírně se rozčílil, že jeho biskupové s interdiktem souhlasili, a tyto biskupy z jejich stolců sesadil a jejich kanovníky a všechny kleriky nařídil vyhnat ze své země.“ Jenže všechny kněze nahradit nemohl, a tak se církevní život zastavil, nikdo nedošel žádné svátosti či odpuštění, ve vzduchu páchly improvizované hroby a obyvatelstvo se začalo bouřit proti monarchovi, který způsobil, že Bůh se od nich odvrátil.

Bolestný triumf

Církevní klatba osobně zasáhla i samotného vladaře, protože musel uspořádat svatbu svého dědice na anglickém území bez okázalých ceremonií. Nedlouho poté ustoupil a slíbil, že Ingeborg povolá zpět jako královnu. Nejdříve ji nechal slavnostně převézt z nepohodlného hradu Étampes na královské sídlo v Saint-Léger-en-Yvelines. Papežský legát pak po dlouhých osmi měsících zrušil interdikt a svolal na jaro 1201 do Soissons církevní shromáždění, které mělo rozsoudit spor v královské rodině. Natěšená Ingeborg se ho zúčastnila. 

Poté, co se preláti chystali vyhlásit rozsudek v její prospěch, přítomný král se před Ingeborg uklonil a odvedl ji ze síně s tím, že k sobě královnu opět přijímá. Zabránil tím vynesení ortelu, který by ho veřejně ponížil.

Další Filipovo jednání popsal jeden z kronikářů: „Ingeborg, svou zákonnou manželku, královnu svatou, kterou zdobí všechny dobré mravy a ctnosti, všeho svého potěšení zbavenou, uzavřel (…) do svého hradu.“ Podle pikantní legendy z 16. století zde královna navázala poměr se svým žalářníkem a porodila mu mrtvé dítě. Lidoví vypravěči si ale pravděpodobně popletli královny. Nejednalo se totiž o Ingeborg, nýbrž o Anežku, jež v létě 1201 zemřela při porodu a její dítě nepřežilo. Tím tedy skončil spor mezi králem a římskou kurií, neboť nyní žila pouze Ingeborg.

Veselá vdova

Ačkoliv byla Ingeborg od roku 1201 znovu královnou, u dvora žít nesměla. Její manžel ještě několikrát požádal papeže o rozvod, pokaždé bez úspěchu. Až v roce 1213 se vrátila ke dvoru a poklidně žila s králem do jeho smrti v roce 1223. Ve své závěti jí jako své „nejdražší manželce“ odkázal sumu, která se rovnala jejímu věnu. Jednalo se svým způsobem o omluvu.

Filipovi nástupci se k vdově Ingeborg chovali dobře. Mohla se účastnit všech slavností a ceremonií, spravovala své věnné pozemky a obdarovala mnohé církevní instituce. Spatřila Boží tvář 29. června 1236 ve věku dvaapadesáti let v Corbeil, kde byla i pohřbena. Do francouzských dějin se zapsala jako nepoddajná, zbožná a krásná žena, která hrdě čelila manželovým krutostem, ale nikdy se nevzdala.