Podivíni zeleného světa: Pět bizarních zástupců rostlinné říše
Zdaleka ne každý zástupce flóry se svým vzhledem a vlastnostmi vejde do mantinelů, které jsou v našich představách rostlinám vymezeny. V zeleném světě totiž nalezneme i skutečné nepozemsky vyhlížející a fungující organismy
Zápach jako vábnička
Snad nejsmrdutější „kytkou“ světa je jednoděložná áronovitá rostlina zmijovec titánský (Amorphophallus titanum). Ve své domovině na ostrově Sumatra je dokonce nazývána „rostlinou mršin“, protože páchne stejně jako tlející maso. Tento nepříjemný efekt má ovšem velmi praktický účel: stejně jako největší květina světa raflézie (Rafflesia arnoldii) láká zmijovec opylovače z řad brouků a dalšího hmyzu, na nichž je reprodukčně závislý. A právě tyto členovce silně vábí pro člověka zcela nesnesitelný zápach.
V mírném pásmu se zmijovec titánský pěstuje jako okrasná rostlina. V místě svého přirozeného výskytu je však plodinou užitkovou, která poskytuje jedlé hlízy s vysokým obsahem škrobu. V Indii a Japonsku se ze sušených hlíz této rostliny dokonce vyrábí pečivo a nudle. (foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)
Až do dna
Schopnosti masožravých rostlin jsou obvykle značně přeceňovány, ale jejich lovecké strategie rozhodně stojí za pozornost. Mezi nejschopnější zelené lovce patří severoamerická špirlice (Sarracenia), která se řadí mezi vřesovcotvaré. Podobně jako ostatní masožravky si chytáním hmyzu doplňuje živiny, jichž se jí z půdy nedostává. Rostlina se v počátku vývoje podobá běžným květinám a svým hmyzím obětem zdánlivě nabízí sladký nektar. Ve skutečnosti však jde o toxický koktejl, který obsahuje látku, jež způsobuje paralýzu. Omámený hmyz pak padá do láčky, ze které se již nedokáže dostat. Na dně této smrtící „nádoby“ se nachází trávicí enzymy a kyseliny, které rozloží těla nebohých členovců a obohatí rostlinu o potřebné látky.
Ačkoliv byla špirlice poprvé pozorována již v roce 1576 na Floridě a roku 1793 botanik William Bartram postřehl, že v nálevce rostliny umírá značné množství hmyzu, její skutečnou masožravou podstatu věda rozeznala až roku 1887. Prokázal ji amatérský botanik Joseph Mellichamp sérií důmyslných chemických pokusů. (foto: Wikimedia Commons, CC BY 2.0)
Přírodní mucholapka
Rostlinou se smrtelným tajemstvím je také tučnice (Pinguicula), která patří mezi hluchavkotvaré. Tato něžně působící rostlinka nepředstavuje nebezpečí svými květy, ale skupinou tenkých, jazykovitě tvarovaných listů. Na jejich povrchu rostlina vylučuje sekret, do kterého se snadno chytí hmyz i jiní bezobratlí. Poté přicházejí ke slovu žlázy s trávicími enzymy…
Tučnice dokážou reagovat i v případě, že je kořist poněkud větší, nebo je lapena pouze částečně. V tom případě ohne kolem oběti list tak, aby zvětšila asimilační plochu. Zároveň rostlina aktivně zvyšuje přísun trávicích enzymů do místa, kde je kořist lapena, což pomáhá s rychlejším natrávením měkkých částí. (foto: Shutterstock)
Vysavač pod hladinou
Dalším z neobyčejně originálních lovců je rovněž hluchavkotvará bublinatka (Utricularia). Pro lapení drobných plovoucích živočichů používá malé „předsunuté žaludky“ – jako špendlíková hlavička velké měchýřky, kterých jedna rostlina může mít až 7 000. Váčky jsou opatřeny drobnými „signalizačními“ chloupky a stačí, aby se o ně nepatrně otřela například komáří larva nebo roztoč. Váček se bleskově otevře, přičemž pod tlakem nasaje kořist dovnitř. Celá akce netrvá ani setinu sekundy.
Průměrná velikost plováků je asi 0,5 až 5 milimetrů, tyto útvary zřejmě vznikly postupnou přeměnou listů. Pokud se do nich kořist nevejde celá, je nejdříve natrávena část uvnitř a následně až zachycená vnější část. Váčky tedy fungují také jako silné pasti, ze kterých se drobná oběť nedokáže vysvobodit. (foto: Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0)
Tajemný duch zahrad
Máčka (Eryngium) je rostlina z čeledi miříkovitých, takže je příbuzná například kmínu nebo mrkvi. Tato víceletá bylina je původní na Blízkém Východě, ve Střední Asii a roste také na některých územích ve Spojených státech. Ačkoliv máčky nevydávají žádnou výraznou vůni, často přitahují motýly. Jeden druh této rostliny je v anglosaských zemích nazýván „Duchem paní Wilmottové“. Významná britská zahradnice totiž ráda zkrášlovala záhonky a skalky svých známých semínky máčky, která nepozorovaně rozsévala do půdy. Máčka vyrazí ze semen někdy až po dlouhé prodlevě 10 týdnů, a tak se rostlinky „záhadně“ objevovaly na záhonech ještě dlouho po odchodu samozvané rozsévačky a vysloužily si tak zmíněnou přezdívku.
Některé druhy máčky vypadají velmi působivě, mohou být obaleny množstvím krásně zbarvených květů a patří k ozdobám zahrad. Hojně se využívají také k výrobě ozdob ze suchých květů. (foto: Shutterstock)
