Podivíni k pohledání: Anglie neměla o bláznivé muže s tučnými konty nouzi
Máte peněz tolik, že je nestíháte utrácet? Pak je nejvyšší čas stát se excentrickým podivínem. Například stará dobrá Anglie o bláznivé muže s tučnými konty a šlechtickými tituly neměla nouzi.
Někomu zajistili pohádkové jmění předkové, jiní měli na peníze talent či obrovské štěstí. Jenže jak s tím vším poté naložit? Toho, kdo si může koupit cokoli, nejspíš začnou napadat věci, které se ostatním smrtelníkům zdají být zcela nepochopitelné.
Vousatý lord
Zbohatnout je snadné. Například jmění, které stálo za známým excentrikem Matthewem Robinsonem, vydobyl na spekulacích s pozemky jeho otec. Zatímco vydělával, jeho synáček zatím trávil dětství i dospívání na studiích. Prošel Westminsterem i právy na prestižní Trinity College v Cambridgi, aby ve svých třiatřiceti letech zjistil, že třetinu života vlastně promrhal. Snaha učinit svého otce spokojeného tím, že dosáhne kýženého vzdělání, se minula efektem. Ten starý bručoun zemřel, aniž by ho kdy pochválil. A dál? Matthew se díky otcovu úmrtí stal přes noc bohatým lordem. O titul 2. barona z Rokeby se nemusel zasadit, byl totiž dědičný. Na peníze, které k tomu patřily, by právničinou musel vydělávat tisíc let. Proč tedy studoval a co si má s životem počít dál, když mu osud všechno naservíroval na stříbrném podnose?
Rozhodl se, že napraví rodovému jménu reputaci a stane se mecenášem. Nechtěl ale tuctově sponzorovat knihovny nebo divadla, to dělal každý. Rozhodl se propagovat zdravý životní styl! Ten měl v roce 1740 například podobu správného pitného režimu. Takže Lord z Rokeby pomáhal potřebným tak, že jim kupoval fontánky s vodou. Dokonce jim i platil za to, že ji budou pít.
Rokeby sám si vybudoval několik nádrží a bazénků k vlastním koupelím a otužování. Také se věnoval pěstění svého plnovousu, ochraně zvířat, kampaním proti dovozu kávy a psaním nekonečně dlouhých a nudných básní. Svým nájemcům zakazoval pěstovat obilí, protože z daní za něj by byla financována válka ve Francii. Ke stáru už ze své nádrže příliš nevylézal a zahalen jen do svého plnovousu tu pojídal jehněčí kotlety. Syrové.
Pijan k pohledání
Když se John Mytton vydával na studia v Cambridgi, přibalil si na cestu dva tisíce lahví portského. Při spotřebě až osmi lahví denně se není čemu divit. Teprve dvacetiletý mladík pil opravdu hodně – asi nepřekvapí, že školu nedokončil. Ale k čemu je vám vzdělání, když se rodokmen vaší rodiny táhne pět století do minulosti a prakticky vám patří celé hrabství Shropshire? Jen hodnota jeho tří zámků – Halston Hall, Whittington a Owestry – činila tehdy 60 tisíc liber. Pronájem 53 tisíců hektarů půdy Myttonovi každoročně vydělával na velmi pokojný důchod.
A John utrácel, jak to jen šlo. Pokoušel štěstěnu v hazardu, ale pořád zůstával nesmyslně bohatý. Ukrást dostihového koně, vběhnout s ním do domu a z patra skočit do nádrže? To je jen detail v jeho kariéře. Mytton jako každý správně excentrický zbohatlík hledal uplatnění. V manželství, které jej učinilo ještě bohatším, štěstí nenašel. Placené společnice? To také není ono. Zkusí tedy politiku. Zaplatí si křeslo v parlamentu, ale když zjistí, jak je to s pravidelností docházky, raději se postu vzdá. Vpravdě milionová ztráta ho nemrzí. Co má ještě rád? Psy. Na svém panství jich chová kolem tisícovky. A také si zakládá na dobré módě. Přestavbu jednoho ze zámků spustí jen proto, že nemá kam uložit svých 700 klobouků. Jeho splněný sen? Projet se na medvědovi. Bolestivé kousnutí do stehna mu za to prý stálo. John Mytton nakonec zemřel ve věku pouhých 37 let na delirium tremens – navíc ve vězení pro dlužníky. Potomků ale zanechal tolik, že slavná rodová linie přerušena nebyla.
Nedívejte se!
William Cavendish, 5. vévoda z Portlandu, měl zase jinou obsesi. Nesnášel lidi, jejich společnost ani zvědavé pohledy. Chtěl mít prostě klid. V mládí udělal armádní kariéru v Indii. Stal se členem Sněmovny lordů. Sbíral tituly šlechtické i čestné doktoráty. Zbohatl na měděných dolech. Jenže pak u něj převládla ona nevraživost ke všemu lidskému. Možná za to mohl rychlý rozvoj osídlení v okolí opatství Welbeck, sousedícího s pozemky jeho panství. Tehdy se totiž Cavendish rozhodl uzavřít všechny cesty a silnice v okolí. Což ale neprošlo. A tak, aby se vyvaroval blízkosti lidí, zřídil pod svým zámkem a v jeho okolí rozsáhlou síť podzemních tunelů, chodeb a koridorů, kterými se mohl nikým neviděn pohybovat.
Co vlastně dělal ve svém volném čase? To nikdo netušil. Se služebnictvem komunikoval většinou jen prostřednictvím písemných vzkazů, které jim nechával ve schránce. Mohl za ním jen jeho komorník, jinak k sobě nepustil ani lékaře. I tomu popisoval své obtíže v listech. V jeho sídle vládla slušná paranoia, protože nikdo nevěděl, zda ho zpoza zdi nebo špehýrkou zaměstnavatel nesleduje. Za jediný rok dokázal Cavendish propustit ze služby i 500 lidí! Na druhé straně štědře platil a nikomu nemluvil do práce.
Legenda, kterou později rozšířila jistá Anna Maria Druceová, praví, že Cavendish ve skutečnosti žil dvojím životem jako čalouník na předměstí Londýna (ženština dodávala, že byl jejím tchánem). To se však nepotvrdilo. Muž, který cestoval kočárem bez oken a k vlaku si nechal připojovat vlastní vůz, prostě podněcoval fantazii.
Samozvaný medik
Nejdéle žijícím držitelem baronetského titulu v Anglii by mohl být jmenován sir George Sitwell – nosil jej 91 let a 89 dní. Proslul jako úspěšný politik, podnikatel a spisovatel s citem pro historii a milovník zahrad a parků. S jeho rodokmenem sahajícím o šest století nazpět by se něco takového dalo očekávat. Jenže je třeba zmínit i jeho méně příjemné stránky. Třeba posedlost zdravím – tím vlastním, i lidí ve svém okolí. Léčit chtěl totiž všechny, ideálně pak s pomocí vlastnoručně vyráběných preparátů, které všude nosil s sebou. Spoustu lidí přitom svou medicínou přiotrávil! Mohla za to jeho vášeň přelepovat popisky na lécích šifrovanými názvy, které pak často zapomněl. Aby se vyhnul skandálu, oběti své léčby a experimentů štědře odškodňoval.
Jak vypadala návštěva u tohoto podivína? Vyptal se vás, jak vám fungují střeva a gastrické šťávy, změřil vám teplotu a ještě si poslechl, jak dýcháte. Stárnoucí Sitwell postupně rozšiřoval své „bádání“ i do jiných oblastí. Vynalezl kapesní pistoli proti sršňům nebo zubní kartáček napojený na primitivní verzi fonografu. Každý si přece rád poslechne nějakou hudbu, když si čistí chrup, ne?
Pokud netrávil svůj čas v zahradě, prováděl analýzu starých snářů. Živil se výhradně dietou složenou z pečené drůbeže a naprosto odmítal „vymoženosti“ nové doby (jako například elektřinu). V nemovitostech, které vlastnil, se směly používat jen svíčky, a to ideálně ty, které sám vyrobil. Dopustit také nedal na tradiční hon na lišku. A když bylo lišek málo? S koněm honil vlastní vnoučata, převlečená za ono zrzavé zvířátko…
Všechno má svůj řád
Sir Tatton Sykes se ke svému podivínství propracoval postupně. Na počátku jeho kariéry stojí vzdělání v Oxfordu a praxe v bankovnictví. Svou drobnou neřest, sázení na dostihy, povýšil na praktické umění. Postupně skoupil většinu dostihových šampionů a vytvořil si tak solidní jmění. Pak se pustil ho chovu ovcí a znovu triumfoval. Do třetice pak zazářil objevem zemědělské výživy vyráběné z kostí. Byl to absolutní trhák. Díky tomu nyní i v Británii mohla růst například kukuřice. Ovce, koně a hnojivo mu zajistily pohádkové jmění, a tak se Sykes mohl pokojně věnovat svým koníčkům: lovu, boxu a gymnastice.
Jenže sir Sykes nejspíš trpěl tím, co bychom dnes nazvali obsedantně kompulzivní poruchou. Každý okamžik dne musel odrážet systém a řád. Den zahajoval čtyřmílovým pochodem – ale křižoval přitom pouze svou knihovnu. U toho posnídal černé pivo, smetanový krém a pudink. Poté obešel zahradu, přesně podél nataženého provázku. Oběd? Čas na další pudink.
Každý den na sebe navíc vzal novou vrstvu oděvu, aniž by svlékl tu předchozí. Svršky odkládal a myl se pouze v sobotu. Když v jeho domě vypukl požár, málem uhořel, protože chtěl nejdřív dojíst svůj pudink. Paradoxně jej před popáleninami uchránila silná vrstva oděvů, které na sobě měl.
