Pod zářící hvězdou: Mezi Šternberky najdeme švagra krále i významného vědce

Nejstarší doložený člen rodu jménem Diviš působil na dvoře knížete Soběslava už v první třetině 12. století. Jeho potomek Zdeslav pak roku 1242 založil nad řekou Sázavou hrad a pojmenoval ho podle svého znaku Sternberg, počeštěně Šternberk. 

Hrdinný obránce 

Zdeslav roku 1253 hájil Olomouc proti Kumánům. Tento střet sice skončil porážkou českých vojsk, ale zabránil nejhoršímu a tito takzvaní Polovci pak dále na Moravu nepronikali. Dobové prameny k tomu uvádějí: „Kumáni také, vtrhnuvše z Uher, nebo jiní zloději s nimi, zabili dne 25. června na Moravě u Olomouce mnoho tisíc křesťanů a bez počtu lidí utíkajících před nimi se utopilo. Také král uherský téhož času, přitáhnuv s nesčíslným množstvím svých a jiných národů, způsobil Moravě velké škody; některé zabil mečem, některé zajal a odvezl ze země, nešetře žádného pohlaví ani věku a skoro celou Moravu zpustošil loupením a pálením. Také mnohá opevnění, jež mohli, zpustošili a vypálili. Kostelní zvony a ostatky z rozbořených oltářů uloupili a odnesli s sebou; obracejíce kostely v popel, znesvětili kostelní svátosti, mnoho lidí ukřižovali na posměch Ukřižovanému.“ 

Zdeslav či některý z jeho synů pak vybudoval poblíž Olomouce hrad a pojmenoval ho stejně jako ten nad Sázavou. Rod se rozrůstal, rozštěpil se na několik větví v Čechách i na Moravě a jeho členové nadále zastávali významné funkce v zemi. Byli zemskými hejtmany, sudími i komořími a Albrecht Aleš ze Šternberka se stal biskupem ve Schwerinu (Zvěříně), Litomyšli, a dokonce i arcibiskupem magdeburským.

Pro kalich i proti němu 

Po vypuknutí husitských válek se většina příslušníků dynastie postavila na stranu Zikmunda Lucemburského. Zejména Petr Konopišťský ze Šternberka byl známý svým nesmiřitelným postojem vůči husitům. Přepadal poutníky, bojoval u Sudoměře a 11. listopadu roku 1420 stanul s katolickým vojskem pod Vyšehradem. Bitva však skončila vítězstvím husitů a Petr spolu se svým bratrancem Jaroslavem padl. 

I jejich příbuzný Aleš ze Šternberka byl nejprve při císaři Zikmundovi. Později ale přijal čtyři artikuly, přešel na stranu umírněných utrakvistů a bojoval i u Lipan. Jeho sestra se následně provdala za Jiřího z Poděbrad. 

Husitský král 

Není tedy divu, že Zdeněk ze Šternberka, pán na Konopišti, jako první poklekl a údajně zvolal: „Živ buď Jiří, král a pán náš milostivý.“ Tuto událost dodnes připomíná obraz Václava Brožíka. Leč zrovna Zdeněk, popisovaný jako člověk prudký a sobecký, dlouho věrným nezůstal. Byl jedním z iniciátorů Zelenohorské jednoty, která vladaři vytýkala nejen podporu měst a nižší šlechty, ale i jeho utrakvismus. Jiří byl přinucen řešit situaci silou. Dobyl hrady Konopiště a Český Šternberk a přinutil rebela k útěku ze země. 

Vyhnanec vstoupil do služeb Matyáše Korvína a zasadil se o to, že katolická šlechta Korvína zvolila roku 1469 v Olomouci vzdorokrálem. Za to byl odměněn úřadem nejvyššího zemského hejtmana. V nábožensky rozdělených českých zemích působili Šternberkové na obou stranách. Po potlačení stavovského povstání se ale přiklonili ke katolicismu. Proto rod nebyl nijak významně postižen konfiskacemi či nucenou emigrací a v druhé polovině 17. století ho čekalo povýšení do stavu říšských hrabat. 

Na oltář vědy a umění 

Do národního obrození pak zlatá hvězda zazářila mocnou silou. František Josef ze Šternberka patřil k čelným představitelům zemského vlastenectví. Díky němu vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, která měla zabránit ničení a vývozu cenných uměleckých předmětů. K tomuto účelu zřídil také obrazárnu, a aby pozvedl úroveň českého malířství, podílel se na zřízení Akademie výtvarných umění. Byl jedním ze zakladatelů Vlasteneckého (dnes Národního) muzea, kterému věnoval svou bohatou numismatickou sbírku. Poté, co se seznámil s mladým Františkem Palackým, zasadil se o jeho jmenování zemským historiografem. Vědec si ho nesmírně vážil a jeho osobu zhodnotil slovy: „Měl hlubší a důkladnější znalost českých dějin než kdokoliv z jeho současníků bez výjimky.“ 

Ještě větší proslulosti dosáhl Kašpar Maria ze Šternberka. Rodina s ním původně počítala pro církevní kariéru. Kašpar přijal nižší svěcení a církevní dráhu ukončil po neúspěchu diplomatické mise v roce 1805. Po smrti matky a bratra se pak vrhl na přírodní vědy, kterým zcela propadl. Věnoval se botanice, geologii, patřil k zakladatelům paleobotaniky a byl jedním z nejvýznamnějších přírodovědců první poloviny 19. století. Stal se předsedou Společnosti pro založení Českého vlasteneckého muzea, kterému později odkázal své paleontologické sbírky i knihovnu. Zůstala po něm řada vědeckých prací, nejvýznamnější je šestisvazkový popis pravěkého rostlinstva, a díky němu se v Praze usadil významný francouzský vědec Joachim Barrande. 

Hvězda nezná západu 

I v pohnutých dobách 20. století zůstali Šternberkové věrni své zemi. Jejich podpis nalezneme pod prohlášením české šlechty, kterým vyjadřuje příslušnost k českému národu. Ani za protektorátu si s okupanty nijak nezadali a nezaprodali se.

Přišel však únor 1948 a s ním konfiskace. Šternberkům se dostalo zvláštního privilegia. Hrabě Jiří Douglas směl jako jediný šlechtic v socialistickém Československu na Českém Šternberku zůstat – jako kastelán. Rodina však perzekucím neunikla. Nikdo nesměl studovat a nejstarší syn Zdeněk strávil pět let u Pomocných technických praporů, proslulých „černých baronů“. Většina příslušníků dynastie pak byla přinucena k emigraci. Po roce 1989 se ale rod vrátil a v restitucích získal hrad Český Šternberk zpět. Zdá se, že zlatá hvězda opravdu nezná západu.