Počátky kosmické špionáže: Na oběžnou dráhu měli zamířit i šimpanzi
Šedesátá léta minulého století byla v podání americké kosmonautiky časem kostrbatých pokusů o vesmírnou špionáž. Tehdy vyvinuté technologie ale později posloužily vědeckým účelům.
V řadách amerického letectva se v 60. letech nacházel nejeden přívrženec pilotovaných kosmických letů čistě pro vojenské účely. Zřejmě nejagilnějším z nich byl generál Bernard Schriever, stojící v čele velitelství Air Research and Development Command, pozdějšího Air Force Systems Command, které mělo mimo jiné na starosti vývoj nových zbraňových systémů.
Právě od něj vzešel návrh programu označeného zkratkou BOSS, pod níž se ukrýval vcelku jednoznačný název Bioastronautics Orbital Space System. Cílem bylo vypustit na oběžnou dráhu v rámci až dvoutýdenního letu šimpanze. Počítalo se přitom dokonce s řadou minimálně šesti misí, které by primárně poskytly nikoliv biomedicínská data, nýbrž odpověď na otázku, zda je možné v kosmu provádět pilotované vojenské operace.
Létat se mělo na cirkulárních dráhách ve výškách 2 500–5 000 km a navrhovaly se rovněž vysoce eliptické trajektorie s apogeem kolem 20 000 km nad Zemí. Pro popsaný záměr se přitom naprosto dokonale hodila kapsle E-5. Při zpětném pohledu je evidentní, že od počátku vznikala s ohledem na možné využití pro let živého „testovacího subjektu“. Na papíře se dokonce objevila specifikace speciálního kontejneru, který měl opici udržet naživu: Zhruba 1,62 m dlouhý a 0,91 m široký válec by včetně šimpanze vážil přibližně 160 kg a zahrnoval by environmentální i kamerový systém.
V revidovaném návrhu programu BOSS ze začátku roku 1962 se pak již zcela explicitně hovořilo o možnosti relativně rychle a levně adaptovat kabinu E-5 pro let člověka. A uvedený cíl sledovala firma Lockheed i jisté osobnosti v USAF od počátku. Letectvo by prostřednictvím Samosu E-5 získalo přístup do vesmíru v době, kdy projekt kosmického kluzáku Dyna-Soar znamenal ještě hudbu daleké budoucnosti (nakonec byl v roce 1963 zrušen).
BOSS byl roku 1962 přejmenován na Space Program 698AA, nicméně stejně jako předchozí Schrieverovy programy nezískal obecnou podporu velení USAF. Požadované prostředky ve výši 41,9 milionu dolarů nebyly přiděleny a projekt potichu zamířil do propadliště dějin. Neznamená to, že by se neuskutečnil pokus o realizaci samotného Samosu E-5. Ani v tomto případě ovšem nebylo zainteresovaným do smíchu.
Vzestup… a pád
Po jistých turbulencích v první polovině roku 1959, kdy celému projektu E-5 hrozilo zrušení, se situace mírně zlepšila: K původně plánovaným testovacím misím přibyly další a letectvo začalo Samos E-5 vnímat trochu jinak než dřív. Nyní chtěli příslušní činitelé zjistit, zda lze lepších výsledků dosáhnout při digitálním přenosu dat, nebo při návratu filmového materiálu na Zemi. A „pětka“ měla stát proti verzím E-1 a E-2 v jakémsi rozstřelu.
První Samos E-5 výrobního čísla 2022 se na testovací let na špici Atlasu vydal 22. listopadu 1961. V historii amerických kosmických programů šlo o premiérový start s označením „classified“ neboli „utajovaný“, přesto se na palubě paradoxně nenacházela kamera, ale pouze její nefunkční maketa. Selhal však řídicí systém rakety, takže i s nákladem skončila na dně Pacifiku. Čtvrtého prosince byl pak program de facto zrušen, s tím že se měly zastavit všechny práce s výjimkou pokročilých příprav na dva plánované lety. Důvod tkvěl nejspíš v tom, že E-5 nemohl oproti zaběhnutému programu Corona přinést žádnou znatelnou výhodu, a navíc byl jeho potenciál napnutý do krajnosti bez výhledu na vylepšení optického systému. Samos E-5 doplatil přesně na to, proč vznikl: Přetlaková kabina neposkytovala prostor k růstu kamery, přičemž stávající rozlišení znamenalo pro zmíněný stroj maximum možného.
Přesně měsíc po neúspěšné premiéře se pokusil vzlétnout další E-5, opět s maketou kamery. Ani tentokrát se ovšem Atlas příliš nevyznamenal: Jeho motor se vypnul později, než měl, a družice tak skončila na dráze 230 × 650 km namísto kruhové trajektorie zhruba ve výšce 230 km. Navíc následně selhal palubní časovač a zahájil návratovou sekvenci předčasně. Do třetice pak vzhledem k neplánované dráze brzdicí impulz nestačil na svedení Samosu do atmosféry. Šestého ledna 1962 tedy trosky družice s výrobním číslem 2023 neřízeně dopadly zřejmě na území Kanady a nikdy se je nepodařilo najít.
Definitivní konec
Třetí a poslední pokus se odehrál 7. března 1962. Samos E-5 s číslem 2024 nesl na palubě již plnohodnotnou kameru, nosič fungoval bezproblémově, stejně jako časovač. Ani relativně dobře pracující technika však nestačila na úspěšné završení mise. Na čtrnáctém obletu vyslala jedna z pozemních sledovacích stanic chybnou sérii signálů, které měly aktivovat návratovou sekvenci. Orientační systém stupně Agena se snažil nesmyslný povel splnit, a přitom vyplýtval téměř celou zásobu pracovního plynu.
Pozemní obsluha pochopila, že je mise ztracena, a pokusila se o nemožné. Opět byly vyslány povely k zahájení návratové sekvence, nyní v náležitém pořadí, jenže bez správné orientace nasměroval brzdicí motor soulodí Agena–Samos na vysoce eliptickou dráhu. Kapsle se sice od stupně oddělila, ale její baterie se při čekání na první známky přetížení při vstupu do atmosféry vybily. Sedmnáctého července se stroj nakonec do atmosféry vrátil, avšak už jen jako inertní těleso. Záhy se nad ním zavřely vlny Arabského moře, a jelikož byl program Samos E-5 v té době „po smrti“, neuskutečnil se žádný pokus o vyzvednutí ze dna. Na dalších šest původně plánovaných letů již nedošlo.
Se zrušením projektu ztratilo letectvo možnost vyslat relativně levně do vesmíru svého člověka bez jakýchkoliv omezení ze strany civilní agentury NASA. Otázkou zůstává, zda by pilotovaná evoluce projektu BOSS/698AA skutečně dokázala naplnit očekávání svých tvůrců. Vojáci se nově museli spolehnout na silně zadrhávající program Dyna-Soar, a jak víme z historie, nešlo nakonec o sázku na správného koně. To už je ovšem úplně jiný příběh…
Špionážní kamery u Měsíce
Přestože program Samos nepřinesl výsledky, v jaké zainteresovaní lidé doufali, částečně se do historie zapsal – i když v rámci jiného, zcela civilního projektu. Kvůli poměrně úzkým limitům, v nichž fungoval „real-time“ systém družic E-1 a E-2, přestaly zmíněné stroje velmi rychle vyhovovat požadavkům. V prvé řadě se jejich životnost vzhledem k zásobám filmu počítala na pouhé dny. Zároveň nebylo možné pořízené fotografie uchovávat a vše se muselo éterem posílat rovnou k pozemním sledovacím stanicím. A hlavně: Kvůli omezením ohledně pásma, v němž se signály se snímky vysílaly, se data nekódovala a mohl je zachytit kdokoliv. Přenos fotografií téměř v reálném čase tak prozatím skončil u ledu a program E-1 byl v září 1961 zrušen.
Technologie, jež pro něj vznikla, přesto nezůstala ležet ladem a podle málo známé dohody mezi National Reconnaissance Office a NASA byla tiše převedena k možnému civilnímu použití. Když pak v roce 1963 vypsala vesmírná agentura výběrové řízení na optický systém pro sondy Lunar Orbiter, vytáhla firma Eastman Kodak coby výrobce kamer pro E-1 svůj výtvor, lehce jej upravila pro uchování zachycených snímků po dobu, kdy se měl průzkumník nacházet mimo oblast komunikace se Zemí, přidala volně prodejný objektiv a poslala výsledek do soutěže.
Kamera tendr skutečně vyhrála a mezi srpnem 1966 a 1967 zamířilo k Měsíci pět Lunar Orbiterů, jež nesly původně špionážní optický systém. První tři detailně nasnímaly potenciální přistávací oblasti pro Apollo, zbylé dva pak zajistily podklady pro fotomapy téměř celého měsíčního povrchu. V neposlední řadě právě kamery ze zrušeného projektu Samos E-1 na palubě zmíněných sond pořídily historicky první fotografie Země jako celku a první snímky východu naší planety nad měsíční horizont. Program Samos tak přece jen neznamenal úplný debakl…
