Pěšákova ničivá síla: Duel 95 mm IH Mk.II vs. 7,5-cm leIG 18

Ačkoliv Velká válka na západní frontě uvedla na scénu i první tanky, celkově se stále jednalo především o bitvy pěchoty a dělostřelectva. Zkušenosti ukázaly, že zvítězí strana, která dokáže nasazení těchto složek lépe koordinovat. Meziválečná éra proto přinesla i experimenty s cílem nalézt optimální úroveň integrace dělostřelecké podpory do pěších útvarů. Německý Wehrmacht tedy začlenil lehké kanony a houfnice i do svých pěších praporů a tato kombinace se v prvních letech druhé světové války osvědčila. Zapůsobila i na Brity, ale  jejich úsilí najít odpověď se nesetkalo s příliš velkým úspěchem.

Varianta tankové houfnice

Střetnutí německé a britské armády v západní Evropě a posléze v Africe ukázala, že Němci se mohou pochlubit nejen převahou v doktríně použití tanků, ale i vynikající koordinací nasazení pěchoty a dělostřelectva. Jejich 75mm lehké kanony a 149mm lehké houfnice, jež se nalézaly v sestavě každého pěšího praporu Wehrmachtu, zaručovaly účinnou palebnou podporu, která mohla rozhodnout o výsledku bitvy. Velení britské armády tedy v roce 1942 dospělo k závěru, že pro překonání této německé převahy potřebují vojáci Jeho Veličenstva obdobné zbraně. A zdálo se, že řešení je na dosah, protože právě v té době začínal vývoj nového typu houfnice, která se měla stát výzbrojí speciálních variant některých britských tanků. Oficiálně se označovala jako Ordnance QF 95 mm Howitzer a její úkol tkvěl především v ničení opevněných bodů nepřítele. 

Za svůj rychlý zrod tato zbraň vděčila především faktu, že šlo v podstatě o kombinaci součástí některých už existujících výrobků. Hlaveň pocházela z protiletadlového kanonu ráže 3,7 palce (94 mm), kdežto závěrový mechanismus byl převzat z výtečného polního děla kalibru 87,6 mm a účinný systém pro ztlumení zpětného rázu se shodoval s 6liberním (57mm) protitankovým kanonem. Coby munice se uplatnily granáty a náplně, které se už úspěšně používaly u 3,7palcové horské houfnice, nicméně došlo k jejich úpravě z dělených na jednotné. Výsledná houfnice proto měla kalibr 94 mm, ale kvůli odlišení od jiných zbraní této ráže se formálně mluvilo o hodnotě 95 mm. Jako výzbroj některých variant vozidel Churchill, Cromwell a Centaur se posléze osvědčila, ovšem už během jejího vývoje vznikl nápad vyrobit i taženou verzi pro pěchotu. Došlo tak vlastně k obrácení tradičního postupu, protože většinou nejprve vznikaly zbraně tažené, které se poté mohly dočkat montáže na samohybný podvozek. 

Zklamání už během testů

Hotová zbraň, jejíž prototyp vznikl v roce 1943, nesla jméno 95 mm Infantry Howitzer Mk.II. Brzy se však začaly objevovat první problémy. Jestliže se běžné tažené dělo dalo obvykle umístit na samohybnou platformu bez větších změn, přesun tankové zbraně na relativně lehkou taženou lafetu snadným úkolem rozhodně nebyl. Z houfnice se totiž musel odstranit účinný, ale rozměrný systém pro tlumení zpětného rázu, který fungoval na bázi těžkého protizávaží. Britští dělostřelečtí inženýři sice vytvořili nový mechanismus, ale již jeho první testy poukázaly na nízkou účinnost. Systém byl značně poruchový, a ačkoliv se konstruktéři snažili o nápravu, nikdy nefungoval opravdu spolehlivě. Tím však výčet slabin britské pěchotní houfnice rozhodně nekončil. Jako problémová se ukázala též samotná lafeta, protože kvůli  příliš úzkému rozchodu kol byla nestabilní. Konstruktéři ji navíc navrhli s možností rychlé demontáže, jaká se obvykle objevovala u horských zbraní. U houfnice pro běžné pěší jednotky však byla nejen nadbytečná, ale dokonce škodlivá, jelikož při dlouhodobé střelbě se spoje jednotlivých částí začínaly uvolňovat, a proto hrozilo, že se celá zbraň rozpadne. 

Také balistické výkony značně zaostávaly za očekáváními. Pro houfnici se vyráběly trhavé a dýmové granáty, avšak dostřel okolo 7,3 km se již jevil jako nedostatečný. Program kumulativní munice pro ničení německých panzerů zůstal pouze na papíře. Houfnice se dostala k britským jednotkám na italské frontě až v roce 1944, avšak pěchota dala brzy najevo, že o tuto zbraň nemá zájem, mimo jiné též proto, že v pěších útvarech prostě nebylo dost „volných“ vojáků, kteří by tyto houfnice obsluhovali. Popsané konstrukční problémy se nikdy nepodařilo odstranit, většina vyrobených zbraní se vlastně ani nezapojila do skutečného boje a do současnosti se zachoval pouze jediný exemplář.

95 mm Infantry Howitzer Mk.II

• OBSLUHA: 6 mužů
• MUNICE: 94 × 206 mm
• DÉLKA HLAVNĚ: 2,17 m
• HMOTNOST ZBRANĚ: 945 kg
• HMOTNOST STŘELY: 11,3 kg
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 330 m/s 
• KADENCE: 7 ran/min
• EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 7 315 m

Obcházení mírové dohody

Projekt britské houfnice v podstatě reagoval na setkání s německými lehkými děly, kterými měl podle tabulek disponovat každý pěší prapor Wehrmachtu. Jejich vývoj se ale rozběhl již v éře Reichswehru, konkrétně v roce 1927, kdy společnost Rheinmetall-Borsig navrhla jednak lehkou houfnici o přesné ráži hlavně 149 mm (pozdější zbraň 15-cm leIG 33) a jednak lehký pěchotní kanon kalibru 75 mm. Zbraň vstoupila do služby v roce 1932, dostala však oficiální označení 7,5-cm leichtes Infanteriegeschütz 18. To vyvolávalo dojem, že jde o kanon  pocházející z posledního roku Velké války, a to zcela záměrně, neboť šlo o snahu obcházet ustanovení versailleské mírové dohody a nevzbudit pozornost inspektorů zemí Dohody, kteří dohlíželi na to, aby Německo nevyvíjelo nové typy zbraní v zakázaných kategoriích. 

Mnozí historikové dnes pochybují, že se inspektoři skutečně nechali takto ošálit, ale nepochybné je, že již dlouho před nástupem nacistů začal Reichswehr zavádět řadu nových a mnohdy velmi vyspělých typů zbraní. Náležel mezi ně i pěchotní kanon, zkráceně nazývaný 7,5-cm leIG 18, který se záhy zařadil do standardního arzenálu německých pěších praporů, jimž zajišťoval palebnou podporu na krátké vzdálenosti. Na první pohled šlo o vcelku konvenčně zkonstruované tažené dělo, nicméně bližší pohled odhalil jedno velice originální řešení, a to v prostoru závěru. Ten byl vlastně pevný a přístup do nábojové komory se otevíral tak, že po výstřelu se zatlačilo na ovládací páku, která na hranatém vedení posunula vpřed celou hlaveň. Komora se otevřela a následně se do závěru dal zasunout nový náboj. Šlo o opravdu zvláštní řešení, jež se neuplatnilo u žádné další sériové zbraně. Dosud ani není jasné, proč k němu němečtí inženýři vůbec sáhli, neboť patrně nepřinášelo žádné praktické výhody.

Dvě odvozené modifikace

Hlaveň kanonu 7,5-cm leIG 18 se vyznačovala nápadně malou délkou, jež činila pouze 88 cm, takže kanon nabízel jen poměrně krátký dostřel, ovšem vzhledem k tehdejší doktríně německé pěchoty se hodnota 3,5 km považovala za adekvátní. Kanon standardně pálil tříštivo-trhavými granáty, jež vzhledem k malé ráži nabízely pozoruhodně dobrý střepinový účinek, protože pro živou sílu mohly být nebezpečné na vzdálenost až 60 m od místa exploze. Taktéž trhavý efekt proti odolným cílům nebyl zanedbatelný, jelikož projektil dokázal ničit polní opevnění chráněná vrstvou zeminy o síle až jednoho metru. Předpisy Wehrmachtu dále požadovaly, aby se takřka každá dělostřelecká zbraň dala použít i proti tankům, takže se pro 75mm lehký pěchotní kanon vyráběly rovněž kumulativní střely. Jejich účinek se ovšem v praxi ukázal jako omezený a v boji se uplatňovaly velmi vzácně. 

Samotný kanon se však v praxi osvědčil jako vysoce účinný, odolný a spolehlivý, a proto se v průběhu času dočkal jen jediné vývojové změny. Základní verze totiž měla loukoťová kola vhodná pro koňský potah, s postupující motorizací se však objevil požadavek na variantu optimalizovanou pro motorové tahače. Ta tedy dostala kola s kovovými ráfky a pneumatikami a odlišný brzdový systém. Povedený pěchotní kanon se stal základem dvou odvozených verzí,  z nichž první se nazývala 7,5-cm leichtes Gebirgsinfanteriegeschütz 18, zkráceně leGebIG 18. Jak název napovídá, vznikla pro horské jednotky, a proto se dala demontovat na deset dílů, jež přenášeli soumaři. Druhá verze nesla název 7,5-cm leIG 18F, kde přidané písmeno zkracovalo slovo Fallschirmjäger, protože šlo o zbraň pro výsadkáře. Tu bylo možné rozložit na čtyři části. Horský kanon se velice osvědčil, kdežto výsadkový vznikl jen v šesti exemplářích, jelikož při zkouškách se ukázal jako nepraktický a výsadkáři upřednostnili bezzákluzové zbraně. Základní podoba kanonu 7,5-cm leIG 18 sice během let zastarala, ale Wehrmacht nasazoval tyto spolehlivé zbraně až do konce války. 

 7,5-cm leichtes Infanteriegeschütz 18

• OBSLUHA: 5 mužů
• MUNICE: 75 × 89 mm
• DÉLKA HLAVNĚ: 0,88 m
• HMOTNOST ZBRANĚ: 400 kg
• HMOTNOST STŘELY: 5,5 kg
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 210 m/s 
• KADENCE: 12 ran/min
• EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 3 550 m

Měření sil

Zrod obou porovnávaných zbraní se dá použít jako zajímavý příklad toho, jak (ne)vést vývojové programy. Německý lehký kanon 7,5-cm leIG 18 se zrodil na základě přesně daných požadavků Reichswehru, podle nichž pak fi rma Rheinmetall-Borsig zkonstruovala odpovídající výrobek. Řešení závěru bylo sice nestandardní a zřejmě nemělo výrazný přínos, zároveň však nepůsobilo ani žádné praktické problémy. Výsledná zbraň se osvědčila a navzdory postupnému poklesu své bojové hodnoty se aktivně uplatňovala až do posledních dnů války. Naopak britská houfnice 95 mm Infantry Howitzer Mk.II vznikla jako odpověď na arzenál Wehrmachtu, aniž by britští pěšáci takovou zbraň vyžadovali. Nápad přestavět tankové dělo do tažené podoby se ukázal jako fatální omyl, protože  výsledná houfnice pak postrádala efektivní soustavu pro tlumení zpětného rázu. Jestli tak původní zbraň odváděla po celou dobu své služby dobrou práci, tažená přinesla velké zklamání již během zkoušek. 

TIP: Prototypy a projekty německých obrněnců: Samohybná houfnice Geschützwagen

Z hlediska „papírových“ parametrů sice houfnice nabízela podstatně lepší výkony než německý kanon, zejména delší dostřel či větší ničivý účinek granátů,
kvůli zásadním konstrukčním nedostatkům však nemohla tento teoretický potenciál prakticky potvrdit. Britské pěší jednotky už v době zavedení disponovaly širokým spektrem jiných prostředků palebné podpory, a proto tuto houfnici odmítly zařadit do služby. Celkově tak 95 mm Infantry Howitzer Mk.II zůstala spíše jen nepovedeným pokusem, zatímco německý 7,5-cm leIG 18 představoval opravdu podařenou konstrukci, které tedy plným právem náleží i vítězství v našem duelu.