Peklo jménem Alcatraz: Jak vypadal režim v nejznámější věznici?

Bývalou vojenskou pevnost na devítihektarovém útesu přezdívaném Skála po většinu času halí hustá mlha. Vždycky, když se její závoje okolo Alcatrazu roztrhaly, naskytl se tamním nedobrovolným obyvatelům mučivý pohled: Jako na dlani mohli pozorovat San Francisco vábící svobodou a ležící jen dva a půl kilometru od břehů ostrova. Takovou vzdálenost by fyzicky zdatný muž zvládl přeplavat. Jak se však přesvědčilo hned několik z nich, není radno to zkoušet. Teplota vody dosahuje slabých deseti stupňů, a navíc se pod hladinou ukrývají zrádné proudy, schopné svou nevyzpytatelnou silou strhnout i loďku, natož plavce. Hořké pokušení tedy jen umocňovalo již tak drsnou zkušenost z pobytu ve věznici, střežené podle nejpřísnějších norem. 

Pekelný ostrov

Alcatrazským vězňům měl zabránit v útěku propracovaný systém bezpečnostních opatření. Základ tvořily mříže z tvrzeného betonu a oceli, dveře do všech 378 cel byly navíc automatizované. Na osazenstvo dohlíželo devadesát ozbrojených dozorců, včetně ostřelovačů na strážních věžích, kteří se střídali v osmihodinových směnách. Při průměrném počtu 260 vězňů tak na každého hlídače připadali tři odsouzení. Všichni trestanci denně absolvovali dvanáct osobních prohlídek a návštěvy mohli přijímat pouze jednou za měsíc. 

Vůbec nejobávanější místo na celém útesu představovala samotka zvaná „díra“, kde mohl vězeň skončit za zvlášť hrubé porušení kázně. V naprosté tmě a tichu tam pak strávil devatenáct dní, což obvykle stačilo, aby si své chování příště rozmyslel. Jediné, co mohlo trestance v jejich mizérii potěšit, byly sprchy s teplou vodou – na tehdejší dobu vymoženost, o jaké se jejich protějškům jinde ani nesnilo. Důvod podobného „luxusu“ byl ovšem překvapivě prostý: Měl zabránit, aby si vězni zvykli na chlad, a při případném pokusu o přeplavání Sanfranciského zálivu by tudíž zažili o to větší teplotní šok.

Cela pro Ala Capona

Obyvatelé druhého břehu však neměli důvod vězně jakkoliv litovat. Na Alcatraz soudy posílaly zločince nejhrubšího zrna s pestrou kriminální minulostí, přičemž mnozí již stihli strávit víc než polovinu života v jiných nápravných zařízeních. V řadě případů to s jejich morálkou nijak nehnulo – a díky rafinované síti kumpánů ve zločinecké kariéře pokračovali i za mřížemi. Popsaným praktikám hodlal Alcatraz učinit přítrž například tím, že místní dozorci měli být neúplatní. 

Hned několik měsíců poté, co zařízení zahájilo provoz, se o tom přesvědčil patrně nejznámější tamní obyvatel, nechvalně proslulý Al Capone. V srpnu 1934 dostal tehdy pětatřicetiletý mafiánský boss označení AZ #85 a celu číslo 181. Vzápětí údajně nabídl úplatek ve snaze dosáhnout lepšího zacházení, narazil však na důrazné odmítnutí a nezbylo mu než se drsnému režimu přizpůsobit, stejně jako ostatní. Mimochodem, jeho někdejší cela dnes patří mezi turisticky nejoblíbenější atrakce na ostrově.

Kapela trestanců

Čtyři a půl roku, které na Alcatrazu strávil, ji Al Capone obýval sám. Kvůli snaze maximálně trestancům pobyt znepříjemnit bylo totiž všech zhruba 400 cel uzpůsobených zásadně pro jednoho. Ani to však nezabránilo roztržkám, jež mezi vězni propukaly ve chvílích, kdy se mohli setkat osobně: Během tří dekád došlo v Alcatrazu k osmi vraždám. Rovněž Capone při jednom z kontaktů se spoluvězněm inicioval pěstní souboj a svůj již tak strohý příbytek musel krátce vyměnit za celu v bloku D, určeném pro problémové trestance. 

TIP: 5 nejstřeženějších vězení světa: Moderní komplexy, tuhé žaláře i přecpané kobky

Pobyt na ostrově však přece jen znamenal jisté vystřízlivění, pokud šlo o mafiánovy kriminální aktivity. Postupně přeorientoval své zájmy jinam a poté, co delší dobu „sekal dobrotu“, mu dozorci umožnili založit vězeňskou kapelu. Nazval ji Rock Islanders, hrál v ní na banjo a na své dřívější mafiánské angažmá už nenavázal. Kvůli podlomenému zdraví si dokonce v roce 1939 vysloužil přesun do daleko mírnější nemocniční věznice v Baltimoru, odkud jej krátce nato propustili.