Parazitující zlatěnka ohnivá: Nemilosrdný zářící drahokam

Je horký červen a já jsem na týdenním výletě na krásném a odlehlém místě naší vlasti několik kilometrů od Jičína. Chata na vyvýšeném místě mezi loukami a hustými lesy. Paráda. Jenže moje oko je už navyklé koukat se tam, kam se dívá málokdo, a proto se můj zrak nesoustředí na lesy, stromy, louku a další krásy těch „velkých věcí“. Těsně u zdi chaty, kam takřka nezaprší a kde je díky tomu vyprahlá písčitá hlína (hned za odpadkovým košem a popelníkem na cigarety) mě totiž zaujmou malé zvláštní útvary…

Podivín u odpadkového koše

Jmenované útvary byly vyústěním chodbiček samotářských vos. Jenže do hnízd létalo nějak „moc“ vos. Byly tu minimálně dva druhy tohoto blanokřídlého hmyzu: samotářské vosy a krásné, drahokam připomínající vosičky zlatěnky ohnivé (Chrysis ignita), které na vosách samotářkách parazitují. Tenhle nádherný hmyz už jsem párkrát fotil, a proto jsem zlatěnky hned poznal. Nikdy se mi ale nepoštěstilo vidět je takhle intenzivně a zblízka.

Během týdne jsem strávil v těsné blízkosti hnízd několik hodin. Z polohy vleže na břiše mě všechno bolelo, neúprosné slunce spalovalo ruce v tričku bez rukávů a nešetřilo ani záda a nohy. Vosičky totiž létaly především v nejteplejším období dne a získání poznatků o nich a pořízení fotek mi nedaly zadarmo.

Jak jsem tak ležel na vyprahlé zemi hned u popelníku a odpadkového koše s makro-objektivem a makro-bleskem, mnoho okolojdoucích mne pravděpodobně považovalo za blázna. Zatímco očím lidí jsem určitě nezůstal skryt, vosy mne buď vůbec nevnímaly, nebo si mne přinejmenším naprosto nevšímaly. Díky pomalým pohybům a respektování jejich prostoru jsem nedostal ani jedno žihadlo, takže nemohu potvrdit, že, jak se píše v literatuře, je žihadlo zlatěnky ohnivé „notně palčivé“.

Vosa s rubínovým zadečkem

Zlatěnka ohnivá je drobná vosička, jejíž tělo je zhruba pět milimetrů dlouhé. Je řazena do čeledi zlatěnkovitých (Chrysididae) v řádu blanokřídlých (Hymenoptera). Vyskytuje se takřka po celé Evropě a areál jejího rozšíření zasahuje i do severní Afriky a Asie. Lze se s ní setkat především v létě na loukách či okrajích lesů a světlin, kde poletuje z rostliny na rostlinu a živí se nektarem z květů. Má ráda výslunná místa, na nichž odpočívá a vyhřívá se. Na vhodných místech bývá celkem hojná. Její výskyt je však především vázán na hostitelské druhy – jedná se totiž o parazitického tvora. 

Zbarvení zlatěnky na první pohled zaujme a vryje se člověku do paměti, protože ve slunečním svitu září hlava a hruď vosičky výrazně zelenomodře a zadeček růžově až fialově. Nejedná se přitom o žádný pigment, ale o lom paprsků na silné vrchní kutikule, která chrání celé tělo. Na sluníčku opravdu svítí jako malý drahokam.

Velké složené oči zlatěnek jsou černé. Tykadla jsou dlouhá asi jako třetina těla a jsou mírně lomená a článkovaná. Osobně jsem napočítal 14 článků, přičemž první článek u hlavy je výrazně delší a je zbarven také kovově leskle, ostatní menší články jsou černé. Celé tělo je pokryto krátkými chloupky. Jako všechny samičky blanokřídlého hmyzu disponují i zlatěnky žihadlem. V jejich případě je zbraň zbarvena červeně, což vosičce dalo i anglický název „ruby-tailed wasp“ – vosa s rubínovým zadečkem. Na svou velikost prý umí velice citlivě bodnout… 

Životopis malého zabijáka

V angličtině se zlatěnkám říká také „kukaččí vosy“, protože patří mezi kleptoparazity – to znamená, že využívají cizí zdroje potravy, čímž hostitele okrádají o jejich výživu. Zároveň jsou i parazitoidy – larvy se živí na svém hostiteli do doby, než se dostanou do určité fáze vývoje a pak jej zabijí. Samička totiž vyhledává hnízda svých blízkých příbuzných – samotářských vos, především hrnčířek z rodu Odynerus či samotářských včel jízlivek z rodu Eumenidae. Když samotářská vosa (či včela) odlétne ze svého náročně vytvořeného hnízda slepeného ze slin a hlíny, samička mnohem menší zlatěnky vnikne dovnitř, na konci chodbičky objeví larvu vosy a na ni přilepí své vajíčko. Pak zase velice rychle hnízdo opustí. 

Někdy se však stane, že ji vlastník hnízda po příliš rychlém návratu přistihne. V tuto chvíli získává na důležitosti lesklá a hlavně tvrdá kutikula. Zlatěnka se totiž stočí do pevného kompaktního klubíčka a v této poloze vzdoruje čelistem i žihadlu větších obyvatelek hnízda. Silnější vosa potom většinou zlatěnku z hnízda vynese či vytlačí ven, aniž by jí nějak dokázala ublížit.

Vylíhlá larva zlatěnky pak parazituje na larvě svého hostitele a také se případně „dojídá“ na připravené omráčené kořisti, kterou původní majitelé hnízda připravili pro své budoucí larvy. Po určité době se pak larva zlatěnky zakuklí, přezimuje a druhým rokem zjara se vylíhne nový dospělý jedinec, který se opět živí nektarem z květů.

Opatrné návštěvy vosích hnízd 

Když jsem zlatěnky pozoroval, dokázal jsem jasně rozlišit, kdy „pracovaly“ a kdy „odpočívaly“. Na „mém místě“ u odpadkového koše bylo asi 15 hnízd samotářských vos s krásně tvarovanými vletovými tunely nad povrchem země, které připomínaly periskopy miniaturních ponorek ponořených pod povrchem půdy. Zbytek tunelu s hnízdištěm byl vyhlouben pod zemí. Jednotlivá hnízda byla od sebe pár centimetrů vzdálená v prostoru jen několik decimetrů čtverečních. Díky přesahu střechy šlo o velice suché místo. 

Vždy po několika minutách se u vchodu objevila černo-žlutě pruhovaná samotářská vosa a skoro vždy nesla kořist – krmení pro své vajíčko či larvu – malé zelené housenky motýlů. Vosa chvíli poseděla u vchodu, někdy ho i oblezla dokola a pak zmizela uvnitř.

Takřka po každé takové návštěvě a odletu následovala „inspekce“ zlatěnky. Ta rovněž chvilku prozkoumávala vletový otvor a několikrát ho oblezla kolem dokola. Je pravděpodobné, že zjišťovala přítomnost či nepřítomnost domácí vosy. Potom zase rychle v hnízdě zmizela. Většinou to stihla bez povšimnutí hostitele. To se opakovalo několikrát během dne znovu a znovu. Skupinka asi pěti zlatěnek tak neustále pendlovala mezi patnácti hnízdy. Nedokázal jsem vypozorovat, zda si hnízda nějakým způsobem rozdělily mezi sebe, nebo si vzájemně konkurovaly. 

Bez šance na potomky

Jen výjimečně jsem viděl, jak byla zlatěnka přistižena samotářskou vosou. V tom případě vosa vytlačila couvající zlatěnku před sebou ven a vetřelec uletěl bez jakékoli újmy. Neviděl jsem žádné bodání vosy, ani stočení zlatěnky „do klubíčka“, ale je pravda, že pod povrch jsem neviděl a tam se mohlo odehrávat leccos. 

Zlatěnky pronikaly do vosích hnízd skoro stejně často, jako je navštěvovaly samotní vlastníci hnízda. Určitě by bylo zajímavé sledovat, co se vlastně děje pod zemí, ale zjistit to bylo mimo mé možnosti. Narušení hnízda by prakticky znamenalo jeho destrukci a já nechtěl ještě ztěžovat život už tak těžce zkoušených samotářských vos, které podle mne neměly šanci vychovat na této malé lokalitě jediného potomka. 

TIP: Cizopasní řasníci: Fascinující včelí jezdci

Nedokázal jsem tedy zjistit, jestli zlatěnky při každé inspekční návštěvě kladou v hnízdě další vajíčko, nebo jen kontrolují, v jaké fázi je vývoj potenciální potravy pro mláďata, či kolik potravy již vosy přinesly. V případě, že vosy delší dobu nepřilétaly, poposedávaly zlatěnky na drobných kamíncích poblíž hnízd, čistily se, odpočívaly a jednoznačně sledovaly další možný přílet svých hostitelů. Takový obyčejný den nádherného hmyzu, jehož přítomnost je pro budoucnost hostitele smrtící…