Papua-Nová Guinea: Skok z doby kamenné
Oblast Papuy-Nová Guiney je dnes zřejmě největším nedotčeným zdrojem přírodního bohatství. Zdejší obyvatelé, převážné stále žijící v primitivních pralesních společenstvích, se proto musí snažit zorientovat v komerčních vztazích, které jsou jim nekonečně cizí
Vlajka Papuy-Nové Guineje byla vytvořena podle návrhu patnáctileté dívky, která v roce 1971 vyhrála celonárodní soutěž. Na levé straně je zobrazen Jižní kříž, na pravé silueta rajky volavé
Papua-Nová Guinea se podle některých analytiků nachází na pokraji politického a ekonomického kolapsu. I když ekonomika je v posledních letech na vzestupu a politicky se situace v zemi také spíše uklidňuje, je pravda, že oblast je do značné míry nestabilní. Země čelí vysoké kriminalitě a všudypřítomné korupci. Většina obyvatel žije v chudobě a postrádá přístup ke zdravotní péči a vzdělání.
Pralesní Babylon
Nová Guinea je jednou z kulturně a etnicky nejpestřejších oblastí světa. V odlehlých údolích obklopených strmými horami se během staletí vyvinuly stovky etnik s rozdílným stylem umění, tanci, způsobem oblékání a jazykem. Podle aktuálních údajů je jen s východní části ostrova (tedy nezávislým státem Papua-Nová Guinea) spojeno celkem 841 různých jazyků, i když 11 z nich už není aktivně používáno.
Pro lepší představu je potřeba uvést, že více než osm stovek jazyků v této oblasti reprezentuje zhruba osminu všech jazyků světa. Většinou z nich však nehovoří více než 1 000 lidí. Vůbec nejrozšířenější řečí je Enga, jímž se dorozumívá jen asi 200 000 lidí. Hlavním komunikačním nástrojem je proto v dnešní době tzv. Tok Pisin, což je směs místních dialektů, zkomolených výrazů z angličtiny a dalších jazyků.
Bohatství země chudých
Kromě kulturního a jazykového bohatství má země ještě jeden primát – stále jde o zřejmě nejméně probádanou část světa a přírodovědci jsou přesvědčeni, že v odlehlých regionech na své odhalení čeká množství dosud neznámých druhů živočichů a rostlin.
Obdobně neodhalená zůstávají ložiska minerálních nerostů. Díky těm již objeveným se v posledních letech daří místní ekonomice, která například v roce 2011 byla šestou nejrychleji rostoucí ekonomikou světa. V roce 2012 pak mohli vládní úředníci poukázat na desetiletí nepřetržitého ekonomického růstu, přičemž od roku 2007 rostlo hospodářství každoročně o více než 6 %, a to navzdory globální finanční krizi v letech 2007/8. Přesto však většina zdejších obyvatel žije v extrémní chudobě a hospodaří s částkou, která minimálně překračuje hodnotu jednoho dolaru denně.
Lesy v rukou Papuánců
Vývoz minerálního bohatství, včetně zlata, mědi a nafty, tedy posunuje papuánské hospodářství stále výš. Většina obyvatel (85 %) je ovšem stále odkázána na jednoduché zemědělství, i když se prosazují i sofistikovanější zemědělské postupy ve větším měřítku. Obrátky nabírá především pěstování palmového oleje, kvůli němuž velmi rychle mizí původní pralesy. Ruku v ruce s tím jde samozřejmě i komerční kácení dřeva, často vedené a financované čínskými společnostmi. Mezi roky 1972 a 2002 byla vykácena nebo jinak zničena bezmála čtvrtina veškerých deštných pralesů v této části světa. Při současné míře odlesňování bude do roku 2021 ztracena nebo vážně narušena polovina někdejších pralesních ploch.
Dá se říct, že rychlejšímu odlesňování brání vedle špatné dopravní infrastruktury a obtížnému terénu především zvykové právo, díky němuž jsou za právoplatné majitele lesa považováni původní obyvatelé žijící v dané oblasti. Zejména na nich tedy záleží, kolik dalších desetiletí novoguinejské pralesy přečkají.
Nemohli si vybrat
Zatímco obyvatelé východní části ostrova Nová Guinea mohli v roce 1975 zvolit sice klopotnou, ale nezávislou cestu, západní polovinu potkal zcela jiný osud. Holandská kolonie přešla pod nátlakem pod správu Indonésie a podle odsouhlasených (a všemi zúčastněnými stranami podepsaných) smluv mělo být uspořádáno všelidové hlasování. V něm si i Papuánci z východního regionu měli vybrat – budoucnost v rámci Indonésie, nebo samostatnost. Volba, k níž došlo v roce 1969, byla ovšem naprosto zmanipulovaná. Indonéská armáda vybrala 1025 mužů jako reprezentanty celé země a pod pohrůžkou smrti jim i jejich rodinám je donutila hlasovat pro přičlenění k Indonésii. Přes veškerou fraškovitost nejeví svět o výsledky „Svobodné volby“, jak je akt dodnes nazýván, valný zájem. Navzdory zcela opačné vůli tamních obyvatel je dnes západní část ostrova indonéským územím, z nějž indonéská vláda bezohledně čerpá veškeré přírodní bohatství. Snaha vyvolat opětovné hlasování o nezávislosti zatím nenese žádné ovoce.
Stručné dějiny
První obyvatelé ostrova Nová Guinea pravděpodobně přistáli u jeho pobřeží před zhruba 50 000 lety. Doputovali sem v několika migračních vlnách a jejich původní vlastí byly ostrovy dnešní Indonésie.
Novoguinejská krajina měla na kulturní vývoj obyvatel zásadní vliv. Extrémně členitý a neprostupný terén od sebe de facto izoloval obyvatele jednotlivých údolí, u nichž se během staletí vyvinuly zcela svébytné zvyky a jazyk. Nová Guinea je bezpochyby jazykově nejbohatší oblastí světa a ze zhruba 6 000 živých jazyků se asi tisícovkou mluví právě tady (když počítáme nezávislou východní polovinu ostrova a indonéskou východní část dohromady). K prvnímu kontaktu s Evropany došlo na začátku 16. století, kdy dal portugalský mořeplavec Jorge de Meneses zemi jméno Ilhas dos Papuas, tedy Země kudrnatých lidí. Ovšem teprve v polovině 18. století se na těžko přístupné území začali trousit misionáři a obchodníci.
V roce 1828 západní část ostrova formálně zabrali Holanďané. Sever východní poloviny si roku 1885 přivlastnili Němci a na jih si činila nároky Británie, která v roce 1906 předala své území Austrálii. Německou část okupovaly za 1. světové války australské jednotky, které oblast nadále spravovaly pod mandátem Společnosti národů. V roce 1949 bylo někdejší britské území spojeno s německým v jeden správní celek pod svrchovaností Austrálie. Od 60. let 20. století se datuje snaha o získání nezávislosti, kterou stát v plném rozsahu dosáhl v září 1975.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: necelých 6,5 milionu, o něco méně než Bulharsko, o milion více než Dánsko; Očekávaná doba dožití: 66,66 let; Prům. počet dětí: 3,31 na jednu ženu; Kojenecká úmrtnost: 40,84 z 1 000 živě narozených; Věková struktura: 35,5 % děti do 15 let, 3,8 % obyv. starších než 65 let, polovina obyvatel mladších než 22,2 let; Městské obyvatelstvo: pouze 13 %; Etnické složení: Melanésané, Papuánci, Negrité, Mikronésané, Polynésané Náboženství: protestanti 69,4 %, římskokatolická církev 27 %, původní náboženství (animisté apod.) 3,3 %, 0,3 % bahaismus; Jazyky: oficiálními jazyky jsou tok pisin, angličtina a hiri motu, v zemi se mluví asi 836 různých domorodých jazyků a dialektů; Obyvatelstvo žijící pod hranicí chudoby: 37 %; Gramotnost: 62,4 %
Politika
Typ vlády: konstituční monarchie s parlamentní demokracií; Samostatnost: od 16. září 1975 (předtím správní území Austrálie, ještě dříve částečně britský a z části německý protektorát); Hlava státu: britský panovník (královna Alžběta II), reprezentovaný generálním guvernérem, jímž je od února 2011 Michael Ogio; šéf vlády: premiér Peter Paire O'Neill (od 2. října 2011); Volby: monarchie je dědičná, generální guvernér je navržen parlamentem a jmenován panovníkem; premiérem se obvykle stává hlavní kandidát vítězné volební strany
Ekonomika
HDP na hlavu: 2 800 USD (odhad 2012), téměř stejně jako Laos, Pákistán nebo Súdán (ČR 27 600 USD); Měna: kina (PGK), 1 USD = cca 2,4 PGK, 1 kina = cca 7,6 Kč
Geografie
Rozloha: 462 840 km2, tedy o něco více než Švédsko, méně než Španělsko, polovina rozlohy Egypta
Hranice: 820 km – pouze s Indonésií
Délka pobřeží: 5 152 km
Charakter území: většinou hornaté s pobřežními nížinami a zvlněnou vrchovinou Podnebí: tropické – období dešťů od prosince do března, sucho mezi květnem a říjnem; malé teplotní rozdíly v rámci celého roku
Minimální noční/maximální denní teploty (°C) v Port Moresby: leden–březen 24/32–31, duben–červen 24–23/31–29, červenec–září 23/28–29, říjen–prosinec 24/30–32
Průměrné měsíční srážky (mm) v Port Moresby: leden–březen 150–195–170, duben–červen 170–20, červenec–září 10–50, říjen–prosinec 20–150
Nejnižší a nejvyšší bod: Tichý oceán 0 m / Mount Wilhelm 4 509 m