Papežský Řím pod vládou sexu: Zhýralé poměry na přelomu 9. a 10. století

Katolická církev měla na počátku 10. století už docela silnou pozici. Důležitým přelomem byl rok 800, kdy římský papež korunoval Karla Velikého na císaře, čímž zdůraznil svoji výjimečnost duchovního vládce západního křesťanstva. Během 9. století pak docházelo k četným věroučným rozporům s patriarchou v Konstantinopoli a v podstatě nastalo první schizma. Přesto papež ještě neměl neotřesitelnou pozici „všemocného“ politika, s jakou zasahoval do evropských dějin od 11. století po celý zbytek středověku. I když v 10. století už bylo křesťanství rozšířeno na drtivé většině evropského kontinentu, obsazení svatého stolce stále zůstávalo pod kontrolou mocných římských, případně severoitalských šlechtických rodů, které dosazovaly na Andělský hrad své členy, příbuzné a stoupence. 

Zrůdná synoda mrtvých 

Příběh Marozie začíná u mocného římského senátora a konzula Teofylakta I. z rodu Tuskulů. Ten se rozhodl, že se potřebuje zbavit papeže Štěpána III., jehož dosadil na stolec konkurenční rod Spoletů. Štěpán se proslavil během svého krátkého pontifikátu (896–897) především takzvanou synodou mrtvých, při níž nechal vytáhnout z hrobu devět měsíců starou mrtvolu svého předchůdce Formosa (891–896), posadil ji na trůn a odsoudil ji za zradu církve, aby mohl všechna jeho rozhodnutí označit za neplatná. Když se pak zřítila bazilika sv. Jana v Lateránu, lid v tom spatřoval boží trest za zohavení mrtvoly. A tak neměl Teofylakt Tuskulský problém nechat svého protivníka zajmout a uškrtit.

Následný úpadek papežství ilustruje rychlé střídání Svatých otců, z nichž se většina stala obětí šlechtických intrik. Teprve roku 904 se do úřadu dostal Sergius III., který v něm vydržel celých sedm let. Musel provést převrat s podporou svého strýce Teofylakta Tuskulského, díky němuž pak mohl upevnit svou moc. Kromě toho měl pravděpodobně poměr s Teofylaktovou velmi agilní manželkou Teodorou a později i s jeho mladičkou dcerou (bylo jí kolem 14 let) Marozií Tuskulskou, svou sestřenicí. 

Papež otcem papeže? 

Jednalo se o první známý poměr naší hlavní postavy. Ve věku asi sedmnácti let si – zřejmě právě z něj – odnesla „outěžek“, ze kterého se posléze stal papež Jan XI. Otcovství Sergia III. nelze stoprocentně potvrdit, a i kdyby to možné bylo, papež se stejně k dítěti nemohl hlásit veřejně. Marozii tak hrozilo, že by se mohla stát svobodnou matkou, což by bylo k hanbě jejímu rodu. Naštěstí se mladá žena uměla v takových situacích dobře zorientovat – pravděpodobně dostala školení od své matky Teodory, která měla bohatý mimomanželský život. Teofylaktovi to zřejmě nijak nevadilo, naopak využíval krásu své ženy i dcery jako osvědčený nástroj politického boje. Říkalo se, že co nevyřeší tuskulská sukně, rozsekne tuskulský meč. 

Do Říma tehdy zavítal jistý Alberik ze Spoleta, hlavní představitel někdejšího konkurenčního rodu, jehož musel Teofylakt odstavit od moci. Nicméně situace se změnila a spojení dvou mocných italských rodů se zdálo oběma stranám jako výhodné a žádoucí. Proto Marozia Alberika svedla. Zapůsobila na něj natolik silně, že souhlasil i s tím, že si osvojí její dosud nenarozené dítě. Po svatbě roku 909 spolu měli další syny, z nichž nejstarší byl Alberik II. (dědic a pozdější nástupce svého otce jako hlavy rodu Spoletů), a jejich manželství vydrželo celých 15 let. Zpočátku bylo zřejmě i docela šťastné a spokojené, což však nemusí zahrnovat manželskou věrnost. Zdá se, že tímto sňatkem také skončil Maroziin vztah s papežem Sergiem III., kterému to ale asi až příliš nevadilo, protože už se své milenky nabažil. 

Z hrdiny zbabělcem 

Alberik ze Spoleta byl poměrně schopný muž, který věděl, jak se dostat k moci a vlivu, což Marozia jistě oceňovala. Stal se spojencem nového papeže Jana X. (914–928), po jehož boku porazil Saracény v bitvě u Garigliana roku 915, za což mimo jiné získal hodnost konzula a oba dva byli v Římě oslavováni jako hrdinové. Po jeho boku bojoval i italský král Berengar (pravnuk Karla Velikého), jehož za odměnu papež Jan korunoval na císaře. 

Podle kronikáře Liutpranda z Cremony se Marozia stala milenkou i tohoto papeže, snad po vzoru své matky. Není to ale jisté, protože Liutprand byl vůči Tuskulům nepřátelský, takže mohlo jít o pomluvu. Po roce 920 popularita císaře Berengara klesala, až se jej několik říšských šlechticů rozhodlo svrhnout. Byl mezi nimi i Maroziin manžel Alberik ze Spoleta. 

Když spiklenci společně vytáhli proti Berengarovi, účastnila se výpravy též Marozia, která se po cestě seznámila s dalším šarmantním a mocným šlechticem Hugem z Provence. Měli spolu delší vztah a zdá se, že v sobě nalezli vzájemné zalíbení a uvažovali o sňatku, ten jim ale znemožňovala jejich uzavřená manželství. Mezitím se podařilo Berengara svrhnout z trůnu v bitvě u Firenzuoly roku 923. Hlavním vítězem se tehdy stal Hugo z Provence, který měl šanci stát se novým italským králem a císařem, ale musel si ještě počkat. Naopak Alberik ze Spoleta odjel pryč ještě před bitvou, takže vypadal jako zbabělec a Marozia s ním už definitivně nechtěla nic mít. 

Uvěznění svatého otce 

Situace se zkomplikovala, když se hněv spojených šlechticů obrátil i proti papeži Janovi X., který si uzurpoval stále větší moc. Podařilo se mu však zlákat do Říma právě Huga z Provence a získat ho na svoji stranu. Nastal dlouhý boj, během něhož kolem roku 924 padl (zřejmě rukou najatého vraha) Maroziin manžel Alberik ze Spoleta. Aristokratce se tím uvolnily ruce, ale Hugo stále ještě pobýval v Římě a nechtěl si to rozházet s papežem Janem, takže si ji odmítal vzít. Tusculská šlechtična se ale už stala protřelou ženou, která v jednání s muži možná předčila i svou matku. Když si ji nechtěl vzít Hugo, provdala se za jeho bratra Guida, markýze toskánského. Ten byl zavilým nepřítelem papeže, proto nebylo těžké ho přesvědčit, aby vytáhl proti Římu. To byl ovšem zásadní moment pro Huga, který nechtěl bojovat se svým bratrem, a tak raději opustil Jana X. a odtáhl z Věčného města pryč. Guidovi se tak uvolnila cesta, aby Svatého otce bez velkých problémů porazil a uvěznil na Andělském hradě. 

Vrtkavá štěstěna 

Marozia se opět stala mocnou římskou ženou a poté, co Jan X. zemřel na následky věznění, postupně dosadila na svatý stolec dva své milence. Ani Lev VI., ani Štěpán VII. však na Petrově stolci nevydrželi příliš dlouho, a když navíc Maroziin manžel Guido rovněž skonal poměrně záhy, vlivná žena svou moc raději znovu upevnila. Roku 931 dosadila do papežského úřadu pod jménem Jan XI. svého nejstaršího syna, pravděpodobně potomka Sergia III., o němž už byla řeč. Roku 932 se vlivná šlechtična konečně mohla vdát za svého bývalého milence Huga z Provence, který mezitím získal titul italského krále a usiloval o císařskou hodnost. 

TIP: První dáma papežů: Před Matyldou Toskánskou klečel i císař

Vypadalo to, že se Marozia stane dokonce císařovnou, ale plán jí zhatil další syn Alberik II. ze Spoleta. Neměl totiž rád svého otčíma, který ho nutil posluhovat na hostinách. Alberik ho tam (snad omylem) polil vínem, načež jej Hugo vyhnal jako neschopného. Jenže Alberik byl naopak schopný téměř všeho, takže se mu podařilo shromáždit dav Římanů, který pyšného Huga vyhnal z města. Svou matku Marozii i nevlastního bratra Jana XI. pak nechal uvěznit, papež tak svůj pontifikát dokončil z domácího vězení Lateránského paláce, kde roku 936 zemřel. Rok po něm skonala i uvězněná Marozia Tuskulská.