Panovníci za mřížemi: Kteří čeští králové a knížata skončili ve vězení?
Královská koruna svému nositeli nezaručovala, že nemůže skončit za mřížemi. Některé korunované hlavy se o tom přesvědčily na vlastní kůži.
Obvykle jsou to panovníci, kteří posílají do vězení své poddané nebo protivníky. Někdy se však karta obrátí a za mřížemi skončí vládce sám… V lepším případě jen na nějaký čas.
Rostislav I.
V době Rostislavovy vlády spadala Velkomoravská říše do sféry vlivu sousední větší Franské říše. Jako synovec Mojmíra I., Rostislav byl na knížecí stolec Velké Moravy dosazen právě východofranským panovníkem Ludvíkem Němcem. Ten se domníval, že jej Rostislav bude z vděčnosti poslouchat a bude jednat v jeho zájmu. Nicméně, velmi se mýlil a podcenil ambice mladého moravského knížete. Rostislav se Ludvíkovi vzepřel, v roce 850 s východofranskou říší přerušil veškeré styky a naopak začal na Velkou Moravu zvát odpůrce Franků a Ludvíkovy nepřátele. Nakonec se proti Ludvíkovi dokonce spojil s jeho vlastním ambiciózním synem Karlomanem, vládcem oblasti dnešního Rakouska. Ludvík se však nedal a vydal se obnovit své postavení hlavy rodiny silou a Karloman byl nucen se otci podvolit.
Nakonec Rostislav skončil tak, jak se sám na trůn dostal – zásahem zvenčí a podrazem od vlastního příbuzného. Umožnil svému synovci Svatoplukovi, aby se spolu s ním podílel na vládě. Ale Svatopluk chtěl víc, chtěl vládnout sám. Za Rostislavovými zády se pokusil o možném nástupnictví vyjednávat s východofranskou říší. Když to Rostislav zjistil, velmi se rozzuřil, ale také lekl. Rozhodl se vyřešit situaci radikálně: připravil lest, při níž měl být Svatopluk zabit přímo při slavnostní hostině. Vše bylo připraveno, past měla sklapnout, ale Svatopluk se o krvavém plánu svého strýce na poslední chvíli dozvěděl a z hostiny stačil uprchnout. Když ho Rostislav a jeho družiníci pronásledovali, byli to oni, kdo tentokrát padli do léčky. Rostislav byl zajat a souzen. Původní trest smrti mu byl změněn, milosrdenství mu ale nikdo neprokázal. Ludvík Němec ho nechal vykastrovat, oslepit a uvěznit v klášteře sv. Jimrama. Tam v roce 870 Rostislav zemřel.
Karel IV.
Syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského neměl jako dítě rozhodně zrovna na růžích ustláno. První zimu musel být kvůli mocenským i manželským neshodám svého otce jako miminko na několik týdnů ukryt na hradě Křivoklátu, kde nad ním držel ochrannou ruku Vilém Zajíc z Valdeka. Ve třech letech se na Křivoklátu ocitl mladý následník znovu, tentokrát však z vůle svého otce. Jan Lucemburský podlehl dvorské šeptandě, že se jeho manželka Eliška chce sama chopit moci, prohlásit mladého Václava králem a vládnout jeho jménem jako regentka; odeslání syna pryč mělo zchladit Eliščiny ambice. Protože ale partnerské neshody přetrvávaly, rozhodl se Jan poslat nakonec syna v sedmi letech na francouzský dvůr.
Jaromír
V dějinách zápasů o český trůn snad není většího smolaře. Přemyslovský kníže Jaromír na něj usedl celkem třikrát, nikdy se na něm ale příliš neohřál. Ubohého Jaromíra nechal jeho bratr Boleslav vykastrovat a možná by ho čekal osud ještě horší, kdyby s matkou a druhým bratrem neuprchli ze země. Útočiště našli v Bavorsku, ale i tady se s Jaromírem manipulovalo jako s šachovou figurkou. Každý chtěl pro sebe kousek knížecí moci a Jaromír byl ideálním kandidátem na poslušného chráněnce, skrze nějž ostatní uspokojí svůj hlad po moci.
Když se stal Jaromír za jejich pomoci knížetem podruhé, přišla nečekaná rána. Sice z rodiny, ale z jiné strany. Tentokrát ho sesadil jeho druhý bratr Oldřich. Jaromír utekl nejdříve do Polska a pak do Říše. Král Jindřich II. mu ale nepomohl, právě naopak, nechal ho uvěznit v Utrechtu. Ve vězení Jaromír strávil dlouhých 21 let! Ani tam se nenechal zlomit a stále choval naději na slavný návrat.
Nakonec se dočkal a potřetí se stal knížetem. Kdoví, kdyby znal svůj budoucí osud, možná by si nechal zajít chuť. Podle dohody se měl o vládu dělit s bratrem Oldřichem, kvůli kterému o trůn už jednou přišel. Jenže – když jde o moc, žádný Přemyslovec nezná bratra. A Oldřich nebyl výjimkou, nechal Jaromíra oslepit a znovu uvěznit. Když Oldřich zemřel, vykastrovaný, oslepený a léty věznění oslabený Jaromír se raději zřekl nároku na trůn. Život mu tohle gesto však nezachránilo. V roce 1035 byl zabit. Bizarní jsou okolnosti jeho smrti. Když v noci seděl na záchodě, probodl ho vrah oštěpem zespodu až do břišní dutiny.
Boleslav III.
Boleslav III. zvaný Ryšavý, bratr zmíněných Jaromíra a Oldřicha, se na českém trůně objevil celkem dvakrát. I on ale nakonec skončil za mřížemi. Boleslav zahájil svou krutovládu útokem právě na své poloviční bratry. Aby si zajistil trůn, přestože jeho právo vládnout nikdo nezpochybňoval, nechal svého bratra Jaromíra vykastrovat a pokusil se zabít i Oldřicha – až oba bratři i s matkou prchli ze země. Kvůli Boleslavově násilnické povaze, jejíž projevy znamenaly první krizi přemyslovského státu, došlo k povstání rodu Vršovců. Boleslav před nimi utekl do Polska, odkud začal pomalu spřádat plán pomsty. V místním vládci Boleslavovi Chrabrém našel silného patrona a byl jím skutečně dosazen zpět na pražský knížecí stolec.
Vršovcům sice sliboval benevolenci, pokud jej znovu uznají, ale zůstalo jen u slibu. Nařídil celý rod vyvraždit a svého zetě dokonce zabil vlastníma rukama! Tato událost vedla k dalšímu povstání a vývoj událostí tímto směrem byl poslední kapkou i pro Boleslava Chrabrého, který svého bývalého chráněnce nechal povolat zpátky do Polska. Tentokrát sousední země českého knížete nepřijala s otevřenou náručí. Namísto aby polský vládce promluvil Boleslavovi III. do duše a pokáral ho za nediplomatické jednání, nechal ho oslepit a uvěznit. Dalších třicet let slepý a všemi zapomenutý český král prožil v temnotě polského vězení.
Přemysl Otakar II.
Přemysla Otakara II., druhorozeného syna Václava I., měla původně čekat církevní dráha. Jeho starší bratr a následník trůnu Vladislav však zemřel, aniž by zanechal dědice, a Přemysl měl tedy po otcově smrti převzít vládu. Jenže zde se potkala neoblíbenost starého krále Václava a ambice jeho syna. Česká šlechta si vynutila jmenování Přemysla spoluvládcem. Václav s tím musel nejprve souhlasit, ale když začalo docházet ke konfliktům, vojenský střet mezi oběma byl nevyhnutelný.
Zpočátku to vypadalo, že má Přemysl navrch. Byl mladší a odhodlaný a podporovala jej velká část šlechty. Václav měl však zkušenosti. Podařilo se mu Přemyslovy stoupence vojensky porazit a dokonce oblehnout a dobýt Pražský hrad. Přemysl se musel podvolit. Za trest byl sebevědomý synáček uvržen do domácího vězení na Přimdu. Těžký žalář to rozhodně nebyl, měl však zakázáno hrad opustit a tím byl jako vladař dostatečně ponížen. Šlechtici, kteří mu ve vzpouře pomáhali, tak lehce a bez úhony nevyvázli.
Václav IV.
Václav IV., syn velikého otce Karla IV., který se narodil v jeho pětačtyřiceti letech jako vymodlený mužský potomek. Přesto neměl snadný úděl ani život. Očekávalo se od něj příliš mnoho a příliš brzy. Již ve svých dvou letech byl jmenován českým králem, v patnácti letech byl zvolen a jmenován římským králem, v sedmnácti převzal vládu po svém zemřelém otci. Byl velmi vzdělaný, dostalo se mu kvalitních učitelů a vychovatelů, ale zřejmě kvůli vysokým nárokům a tomu, že vždy jen přihlížel, jak jeho otec vládne, se neuměl sám rozhodnout a převzít iniciativu. Raději „reprezentoval“ a věnoval se svým koníčkům, mezi které patřil lov, alkohol a ženy. Ke všemu po jeho nástupu do čela země zasáhla naše území morová rána, což znamenalo úpadek jak morální, tak hospodářský.
Situace se vyhrotila, když byl Václav v Králově Dvoře zajat šlechtou a moravským markrabětem Joštem, jeho vlastním bratrancem! Následně byl držen na hradě Wildberg v Horních Rakousech, odkud ho díky vyjednávání a příslibu ústupků z panovníkovy strany dostal až jeho bratr Jan Zhořelecký. Král přijal podmínky šlechty, ale ve svém důsledku je stejně nedodržel. Následovalo další uvěznění, tentokrát iniciované jeho druhým bratrem Zikmundem. Ten ho držel ve Vídni. Roku 1400 byl dokonce kurfiřty zbaven římské koruny jako panovník „líný, neužitečný a pro říši nepotřebný,“ to ovšem on sám nikdy neuznal.
