Pancíř proti pancíři: Nelítostné tankové souboje v roce 1944

Velké tankové bitvy nikdy nepředstavovaly hlavní náplň činnosti obrněných svazků. Ačkoli se bezpochyby jedná o atraktivní „disciplínu“, přímé souboje tanků se neodehrávaly zdaleka tak často, jak by se mohlo zdát. Tato vozidla se potýkala především s nepřátelskou pěchotou, často posílenou obrněnými transportéry nebo dělostřelectvem. Na druhé straně ale měření sil mezi jednotlivými tanky nebo menšími tankovými útvary nepředstavovalo na většině bojišť žádnou raritu, takže známe celou řadu střetů, v nichž tyto stroje hrály prim.

Následující text se pokusí sumarizovat rozdíly tankových bojů na východní a západní frontě v roce 1944. Toto časové období bylo zvoleno ze dvou důvodů. Zaprvé všechny strany konfliktu již používaly své vrcholné konstrukce, odhlédneme-li od některých pozdních variant či typů, které byly v menší míře nasazeny v roce 1945. Zadruhé Německo bylo na západě i východě po většinu doby v defenzivě, zároveň ale ještě nebylo zcela materiálně a lidsky vyčerpáno a podnikalo lokální protiútoky.

Draze zaplacené zkušenosti

Podplukovník Albin Irzyk, velitel 8. tankového praporu americké 4. obrněné divize, v roce 1946 napsal: „V diskusích ohledně tankových bojů druhé světové války mnozí zapomínají na fakt, že tank není vozidlo primárně určené k boji s jinými tanky. Jeho hlavním úkolem je proniknout do nepřátelského týlu, narušit jej, ničit zásobovací a komunikační trasy a celkově tam působit co největší zmatek. Toho osádka docílí především pomocí kulometů a tříštivo-trhavých granátů svého kanonu. Nicméně primární funkce kanonu spočívá v obraně vozidla ve chvílích, kdy vyčerpává nepřítele a ničí jeho týl. V některých případech je ale pár dobře umístěných ran z kanonu daleko účinější než palba spřaženého kulometu, takže i tato zbraň je často používána k ofenzivním úkolům.“

Pomineme-li zdlouhavé střety v Normandii, pak můžeme říci, že Francií postupovaly spojenecké tanky v podstatě bez potíží, neboť pronásledovaly ustupujícího nepřítele a zpravidla se utkávaly s vozidly pancéřovanými jen slabě nebo vůbec. Například střední tanky M4 Sherman navíc vykazovaly nízkou poruchovost a schopnost rychlých přesunů, čemuž napomáhalo i kvalitní týlové zabezpečení. Koncem roku 1944 se ale na americké obrněnce snesla vlna kritiky – právě v tomto období byly přinuceny často podstupovat souboje tank proti tanku.

Nedůvěra v tanky Sherman

Němci se najednou ocitli ve výhodě, protože stáli v obraně a jejich nejmodernější technika disponovala nadřazeným pancéřováním i palebnou silou. Že byly pomalejší, těžší nebo poruchovější najednou tolik nevadilo. V blátivém terénu útočník jen těžko manévroval nebo podnikal větší obkličovací operace. Američtí tankisté se museli pohybovat velmi pomalu, a i když spatřili nepřátelský obrněnec jako první, velmi často pouze sledovali, jak se jimi vypálený granát odráží od nepřátelského pancíře, aniž by způsobil větší škodu.

Značné množství shermanů tak Američané odepsali ve chvílích, kdy se jejich osádky snažily dostat blíž k nepříteli. Jejich obtíže navíc zvyšovala absence efektivní průbojné munice. Právě tato situace zasela do srdcí amerických tankistů i veřejnosti nedůvěru v obrněnce M4 Sherman. Ty sice nakonec dokázaly nepřítele zatlačit a dosáhnout stanovených cílů, zvládly to ale především díky velké početní převaze, s níž počítala také používaná taktika.

Podplukovník Irzyk ve svém poválečném rozboru také podotkl, že až na výjimky neprobíhaly bitvy, v nichž by se v jeden okamžik utkalo 50 nebo třeba „jen“ 20 tanků na každé straně. Nejčastější scénář zahrnoval pět amerických strojů proti jednomu panzeru, výjimkou ale nebyly ani střety, v nichž osamocená německá osádka čelila desetinásobné převaze.

Není věž jako věž

Situace na bojišti se začala měnit až koncem roku 1944 s příchodem shermanů vyzbrojených dlouhým 76mm kanonem. Navíc, jak praví okřídlené rčení, ďábel se skrývá v detailech. Jedním z nich byl bezpochyby i pohon otáčení věže, který americkým osádkám v přímém střetu s německými tanky zajišťoval značnou výhodu. Sherman totiž disponoval elektricko-hydraulickým systémem, který dokázal otočit věží o 360° za pouhých 15 vteřin, a to nezávisle na otáčkách, v nichž motor tanku právě pracoval.

Naproti tomu německé osádky pantherů a tigerů měly v tomto ohledu jisté potíže, neboť jejich hydraulické systémy otáčení byly pomalejší a navíc přímo závislé na aktuálním výkonu motoru. Při zařazeném vysokém převodovém stupni a s motorem na 3 000 otáčkách za minutu se sice věž Tigeru II mohla o 360° otočit za 10 vteřin, problém ale tkvěl v tom, že při takové zátěži existovala značná pravděpodobnost, že dojde k závažnému poškození agregátu Maybach. Němečtí tankisté tedy dostávali instrukce, aby nikdy nepřekračovali 2 500 otáček za minutu.

S tím, jak klesaly otáčky, pak zpomalovala i traverze věže. Při otáčení se zařazeným nízkým převodovým stupněm a nezávisle na výkonu motoru už „cesta“ věže kolem vlastní osy trvala plných 60 vteřin. Tento systém navíc vyžadoval precizní spolupráci mezi řidičem a střelcem – jen tak se dalo dosáhnout právě potřebné rychlosti traverze věže, kterou navíc nebylo možné udržet konstantní, pokud se obrněnec pohyboval. Vzhledem ke klesající kvalitě výcviku německých tankistů ke konci války byla taková souhra čím dál obtížnější.

V krupobití střel

U tanků Panther fungovalo otáčení ještě pomaleji – při zakázaných 3 000 ot./min trvalo 15 vteřin a například poslední verze tanku PzKpfw IV Ausf. J měla kvůli zjednodušení výroby otáčení pouze manuální! Obloukem se tak vracíme k taktice, kterou američtí tankisté používali – jestliže to bylo možné, vyslali proti osamocenému německému obrněnci čtyři nebo pět shermanů a pomocí rychlého manévrování jej doslova uštvali.

Pokračování: Pancíř proti pancíři (2): Nelítostné tankové souboje v roce 1944

Právě pomalé otáčení věže nepřátelského stroje jim v takovém souboji hrálo výrazně do karet. Podplukovník Irzyk podotkl: „Kvůli této zásadní nevýhodě stříleli němečtí tankisté pomalu a někdy vypálili jediný granát, zatímco sherman tři nebo čtyři. Tank proti tanku, jeden proti jednomu, nás nepřítel překonával. To ale nebyl náš způsob boje.“