Pálavská stolová hora: Neobyčejný strážce jižní hranice

Pálavská Stolová hora zaujme už z velké dálky téměř dokonale rovnou vrcholovou plošinou, která vysvětluje její jméno. Masiv tohoto vápencového bradla je zároveň středem národní přírodní rezervace s trochu krkolomným názvem Tabulová, Růžový vrch a Kočičí kámen.

Dominanta ze dna moře

Celý hřeben Pavlovských vrchů se nad okolní rovinatou krajinu zvedá opravdu majestátně, čemuž vděčí za své geologické složení. Bloky vápenců, sedimentujících v druhohorních mořích kdesi na území dnešního Slovenska, doputovaly až na jižní Moravu a díky větší odolnosti vůči erozi tvoří nepřehlédnutelnou dominantu.

Relativně plochý vrchol je společný více kopcům, mimo Stolové hory (459 m n. m.) jej můžeme pozorovat třeba u nejvyššího vrcholu Pálavy – Děvína (550 m n. m.). Teorie jeho vzniku jsou různé, starší hovoří například o působení mořského příboje na hladině dávného moře, podle novějších jde o povrch zarovnaný v období pliocénu. Jednotlivá vápencová bradla ale byla rozlámána a různě nakloněna, takže dokonalá, na první pohled zřetelná rovina se zachovala právě jen u Stolové hory.

Přítomnost rozpustného vápence se odráží i v existenci krasových jevů – ať už povrchových, jako jsou různé škrapy, závrty a krasová okna – nebo jeskyní, které zde však dosahují délky jen v řádu metrů.

Nejsevernější výspa jižních druhů

Díky různorodému podkladu se v těchto místech vyvinulo i pestré druhové složení, které je závislé především na hloubce půdy. Do mozaiky rostlinných ekosystémů patří i společenstva skalních stepí, rostoucí na prudkých svazích. Rostliny v rozpukané skalní stěně využívají každou škvírku podobně jako trávy hlubších půd na rovnějších částech. Mezi tyto pionýrské druhy, osidlující nehostinná skalní stanoviště, patří například kostřava sivá, tařice skalní a tařice horská, hvězdnice zlatovlásek, pěchava vápnomilná nebo místní endemický poddruh hvozdík Lumnitzerův pálavský, jenž se vyznačuje množstvím fialových květů a omamnou vůní.

Na hlubších půdách rostou pro Pálavu typické „stepní“ druhy. Ty jsou však v rámci České republiky většinou vzácné a právě zde dosahují severní hranice svého rozšíření. Mimořádně příznivou lokalitou je Pálava pro koniklec velkokvětý. Na vůbec jediném místě u nás tady roste také šalvěj etiopská, jejíž populace v minulém desetiletí dosahovala pouhých několika desítek kusů. Díky záchrannému programu se s ní však dnes můžete setkat mnohem častěji. Zapomenout nesmíme ani na nádherné zlaté vlásky kavylů (kavylu sličného a kavylu Ivanova), žluté květy hlaváčka jarního, kosatce skalního písečného a prvosenky jarní, fialově kvetoucí koulenku rozprostřenou, diviznu brunátnou, hvězdnici chlumní nebo zvonek sibiřský. Zvláště chráněných druhů rostlin zde rostou zhruba čtyři desítky, cévnatých rostlin celkem na 500 druhů. Typické jsou také teplomilné keře – mahalebka obecná, růže šípková či svída krvavá.

Druhy jedovaté i ty ostatní

Neobyčejnému charakteru Pavlovských vrchů odpovídají i zajímavé živočišné druhy. Mezi těmi nejmenšími zde můžete narazit na jedny z nejjedovatějších zástupců české fauny. V prvé řadě je to stepník moravský, drobný pavouk, který byl popsán teprve v roce 2008. Samci tohoto druhu mají velmi výrazné červeno-černé zbarvení a dorůstají velikosti jednoho centimetru. Černé samice s oranžovou skvrnou na hlavě jsou pak zhruba dvojnásob velké. Pokud by vás stepník kousnul, dostaví se bolesti hlavy, horečnatý stav a zrychlený tep. Vzhledem k tomu, jak je pavouk vzácný a málo agresivní, je však tato možnost velmi nepravděpodobná.

Druhým jedovatým živočichem je majka fialová – výrazně zbarvený brouk, jehož velikost nepřesahuje čtyři centimetry. Jed tohoto druhu způsobuje při kontaktu s kůží puchýře a při požití v množství cca 30–40 mg je pro člověka smrtelný. Dříve byl v malých dávkách používán jako afrodiziakum. Mnohé druhy živočichů, například ptáků, jsou ale vůči toxinu rezistentní. Další živočišnou zajímavostí je nejdelší česká žížala Allolobophora hrabei, která může dorůst až půlmetrové délky.

Vzhledem k hlubinnému způsobu života ji ale nejspíš neuvidíte. Z ostatních pozoruhodných druhů je nemůžeme zapomenout na kudlanku nábožnou, stepníka rudého, žahalku žlutou či u nás se jen ojediněle vyskytující žahalku obrovskou. Dříve zde žila kolonie syslů, i v současnosti se můžete setkat s křečkem polním.

Rozhled z opevnění

Lidé využívali výraznou dominantu Stolové hory již odedávna. Už v době bronzové zde existovalo opevněné hradisko, a ve 13. stol. byl na sousedním Růžovém vrchu postaven hrad. Jeho zřícenina se zde z bílých skal tyčí k nebi dodnes. Dříve byl běžně označován jako Rossenstain, v souladu s názvem místa, kde byl zbudován. Dnes se zbylému opevnění téměř výhradně říká Sirotčí hrádek – podle jedné z větví rodu Wehingenů, kteří hrad postavili.

TIP: Drsné kouzlo střechy Evropy: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník

Plochý vrch i úpatí hory sloužily ještě na začátku 20. století jako pole nebo k pastvě dobytka či ovcí. Právě pastva účinně bránila invazi keřů a stromů na travnaté plochy a dnes jsou právě nálety agresivních druhů, jako je pajasan žláznatý či trnovník akát, hlavním problémem nejen této rezervace. Proto patří k managementu území i pravidelné kosení. S ohledem na hmyz se nekosí vše zároveň, ale ponechávají se nepokosené pásy či čtverce. Dřeviny jsou pravidelně vyřezávány a také zde probíhá občasná pastva.

I díky svému nádhernému výhledu je Stolová hora populárním výletním cílem a oblibu si s velkou pravděpodobností zachová i do budoucna.