Palácové spiknutí: Kdo stál za smrtí egyptského faraona Ramesse III.
Ramesse III. bývá právem považován za posledního významného egyptského vládce z doby Nové říše, respektive celého 2. tisíciletí př. n. l. O jeho původu a mládí nevíme téměř nic, zato tragický závěr jeho života dodnes budí velkou pozornost.
Ramesse III., který vládl přes třicet let přibližně mezi lety 1185–1153 př. n. l., nebyl jediným faraonem zavražděným při palácovém spiknutí. Stejný osud možná potkal vládce Tetiho ze 6. dynastie kolem roku 2300 př. n. l., a zcela určitě zemřel touto smrtí na začátku 20. století př. n. l. zakladatel 12. dynastie Amenemhet I. známý z příběhu o Sinuhetovi z pera finského spisovatele Miky Waltariho.
Role nástupnictví
Mezi problémy, jimž musel Ramesse III. a jeho okolí na konci jeho panování čelit, se neřadily pouze obtíže bezpečnostního a ekonomického rázu. Vzhledem k věku minimálně šedesáti let a narůstajícím zdravotním obtížím (podle zkoumání mumie trpěl silnou arteriosklerózou a dalšími chorobami) ve stále větší míře vyvstával i problém s nástupnictvím. Tomu přispíval poměrně vysoký počet možných uchazečů o trůn.
Ramesse III. měl tři hlavní manželky, královnu Titi, což byla možná jeho sestra, Eset Ta-Hemdžert a Tije. Se všemi ženami měl mužského potomka, ale za následníka trůnu byl určen Titin syn, budoucí Ramesse IV. ( asi 1155–1149 př. n. l.). Nejmenší šance na to stát se faraonem měl zřejmě syn královny Tije, jež se rozhodla zvrátit situaci ve svůj prospěch.
O celé záležitosti jsme poměrně podrobně zpraveni díky několika dochovaným pramenům. Zásadní je takzvaný Turinský soudní papyrus uložený v Turinském muzeu, který obsahuje shrnutí celého procesu a je sepsaný jakoby přímo jménem Ramesse III. Podle některých názorů představuje určitou formu obrany zemřelého panovníka proti negativnímu magickému působení spiklenců. Dalšími písemnými doklady jsou papyrus Lee, papyrus Rollin, papyrus Varzy a papyry Rifaud I a II. Na základě těchto obsáhlých pramenů lze poměrně detailně rekonstruovat průběh celého spiknutí, následující soudní procesy a také z nich vyplývající tresty.
Nápad z harému
Není jisté, zda iniciátorkou spolčení byla přímo Tije, nebo někdo z jejího okolí, je ale pravděpodobné, že celá myšlenka vznikla v královském harému uvnitř paláce. Do zásahu proti faraonovi bylo podle soudních protokolů nakonec zapojeno 31 osob z různých částí paláce, včetně personálu, který bychom dnes označili za bezpečnostní složky. Konkrétně se jednalo o 11 služebníků z harému, 13 dvořanů, 5 strážců a 2 kněží. Harém, v podstatě soukromý prostor faraona, byl sice poměrně uzavřený vůči okolnímu světu, nicméně kontakt s ním zprostředkovali rodinní příslušníci tam sloužících osob. Obviněno bylo celkem šest manželek hodnostářů, podílejících se na spiknutí.
První fáze konspirace měla za cíl zavraždit Ramesse III. V souladu s dobovými zvyklostmi v tom hrála zřejmě značnou roli i magie, která měla negativně ovlivnit faraonovo uvadající zdraví a urychlit jeho, i tak nejspíš v nedaleké budoucnosti očekávanou smrt. Teprve když tato metoda nevedla k výsledku, nebo naopak hrozilo, že panovník záhy zemře přirozenou smrtí a na trůn nastoupí určený nástupce, sáhli spiklenci patrně k přímé akci.
Úmrtí Ramesse III. bylo dlouho považováno za přirozené. Jeho mumie byla objevena v roce 1881 ve skrýši, označované jako TT 320, ve skalách západně od dnešního Luxoru, do níž bylo na počátku 10. století př. n. l. přeneseno několik desítek mumií faraonů a členů jejich rodin. Dnes jsou pozůstatky Ramesse III. uloženy v Národním muzeu egyptské civilizace v Káhiře. Teprve detailní zkoumání pomocí počítačové tomografie, poprvé uskutečněné v roce 2012 týmem pod vedením Zahi Hawwáse, opakovaně prokázalo, že příčinou smrti je hluboký řez ostrým nástrojem v oblasti krku, který proťal průdušnici, jícen a cévy až po krční obratle a nutně vedl k rychlému skonu. Podle některých názorů ale tato vražda uspíšila faraonovo úmrtí jen o krátkou dobu, možná několik měsíců nebo snad jen týdnů.
Početná spoluúčast
Spiklencům se tedy podařilo dokončit první fázi plánu, ale nedosáhli hlavního záměru, a sice dosazení syna královny Tije na trůn namísto stanoveného následníka, pozdějšího Ramesse IV. O totožnosti Tijina potomka se vedou debaty, protože v soudních protokolech je uváděn pouze pod označením Pentaveret, doslova Ten (od) Velké, což zcela určitě není jeho původní jméno. Do jaké míry byl on sám zapleten do spiknutí nebo se ho účastnil, není známo, ale jelikož byl královským princem, asi poté nedošlo přímo k jeho popravě, nýbrž dostal možnost ukončit svůj život sám.
Poměrně záhy od faraonovy smrti se spiklencům nejspíš povedlo získat na svou stranu řadu důležitých spojenců, mezi nimi například správce harému, uvedeného v soudních spisech jako Zloduch, dále jeho písaře a další pomocníky. O spolčení se zřejmě dozvěděli i jiní hodnostáři, ale nic proti němu nepodnikli. Za pasivitu v této věci nakonec zástupce správce harému Amenchau, písař Pajiri a šest nižších hodnostářů zaplatilo životem.
Pomoc hledali spiklenci i mimo harém. Naklonili si správce pokladnice, rovněž Pajiriho a správce královského dobytka, označovaného jménem Penhuybin, tedy Tento špatný Huy. Ještě významnější bylo zapojení představeného všech palácových služebníků, uváděného jako Pajbakkamen neboli Tento slepý služebník. Jedna z harémových dam do spiknutí uvedla též svého bratra, který byl velitelem egyptských vojsk v Núbii a v protokolech je nazván Binemvaset, což znamená Zloduch z Vesetu. Mezi podporovatele Pentavereta pravděpodobně náležel také generál Pahemnečer, označovaný jako Pajis, tedy Holohlavý, jenž zastával i kněžské funkce, a proto měl oholenou hlavu. Ten se během soudního jednání nejspíš zčásti úspěšně pokusil podplatit členy tribunálu. Na svou stranu získali spiklenci rovněž několik významných kněží, kteří jim měli zajistit magickou ochranu a přispět k dosažení kýženého cíle.
Konečné zahlazení bytostí
Při tak velkém počtu zúčastněných osob není divu, že spiknutí bylo nakonec prozrazeno a určený nástupce Ramesse IV. převzal pravděpodobně bez větších obtíží vládu. K vyšetřování spiknutí a odsouzení jeho účastníků byl sestaven tribunál z dvanácti významných hodnostářů dvora, mezi něž patřili dva správci královské pokladnice, nosič vějíře po pravici krále, 5 číšníků, 2 písaři z oddělení zpráv a praporečník. Tři z těchto hodnostářů se během vyšetřování nechali podplatit obviněnými, a sami pak byli vyslýcháni a souzeni. Na tento neúspěšný pokus doplatili i strážci obviněných, kteří byli potrestáni uříznutím nosu a uší. Podle podrobných záznamů v Turinském soudním papyru, jehož první stránka, kde byl zřejmě popsán vlastní zločin, se bohužel nedochovala, soudní tribunál pro každého obviněného napřed popsal skutek a k němu se vztahující možný trest. Teprve pak vynesl rozsudek.
Část odsouzenců byla okamžitě popravena, ale jedenácti nejvýznamnějším z nich (včetně zmiňovaného Pentavereta) bylo dovoleno, aby život ukončili vlastní rukou. Osud královny Tije coby údajné hlavy spiknutí není znám. Je možné, že také ona si mohla vybrat způsob smrti. Součástí trestu bylo i zahlazení vlastního jména, které podle představ starých Egypťanů tvořilo nedílnou součást lidské existence navěky. Jeho odstranění nastalo buď uvedením obviněného nově vytvořeným označením s výrazně negativními konotacemi, nebo skutečným stesáním z existujících památek – v případě spiklenců došlo ke zničení jejich hrobek připravovaných dávno před jejich smrtí. Daným způsobem lidská bytost definitivně zanikla.
Sám Ramesse IV., kterému v době nástupu na trůn bylo zřejmě kolem jednadvaceti let, si ale vládu příliš neužil, protože zemřel už šest let nato. Za jeho nástupců, nesoucích rovněž jméno Ramesse (V.–XI.), nadále královská moc oslabovala a stále větší vliv získávalo kněžstvo hlavního chrámu boha Amona v dnešním Karnaku. Tento vývoj nakonec za dlouhé vlády Ramesse XI. ( asi 1105–1078 př. n. l.), posledního vládce 20. dynastie, vedl k faktickému rozdělení země na dva víceméně samostatné celky. V Horním Egyptě vládla kněžská oligarchie spojená s Amonovým chrámem a moc faraonů 21. dynastie se omezovala jen na nilskou deltu.
