Pád Konstantinopole: Ruiny nezničitelných hradeb a konec jedné éry
Theodosiánské hradby, považované za nejimpozantnější opevnění světa, odolávaly téměř tisíc let nepřátelským útokům. 29. května 1453 přesto po šestitýdenním osmanském obléhání padly. Pád Konstantinopole znamenal nejen konec Byzantské říše, ale i začátek nové éry v dějinách Evropy a Blízkého východu.
Na konstantinopolských hradbách si vylámali zuby Avaři, Arabové, Rusové i Bulhaři. Prošly bezpočtem obléhání a vždy městu posloužily jako spolehlivá jistota. Za téměř tisíc let existence tohoto opevnění ani jednou neselhaly. Ještě v dubnu roku 1453 by nejspíš nikdo nevsadili na to, že jejich obránci prohrají. Jenže časy se změnily. Před vnější opevnění Konstantinopole, tzv. Theodosiánských hradeb, těch asi nejsilnějších a nejimpozantnějších hradeb světa, totiž pod velením Mehmeda II. Dobyvatele nedorazilo 80 tisíc osmanských obléhatelů s holýma rukama, ale s pořádnými kanóny. A to byla velká novinka, proti nimž už reputace zdí nefungovala.
Poslední loď
Už počet obránců se kriticky podceňoval. Obyvatelé města ani vládci svým ozbrojencům příliš nedůvěřovali. A taky nechtěli zbytečně vydávat peníze na žold. Proč taky, když mají nezničitelné hradby, ne? To se ovšem 29. května 1453 ukázalo jako fatální chyba. Sedm tisícovek obránců zkrátka nedokázalo ustát nápor přesily. Po šesti týdnech kanonády nepřátelé pronikli za hradby.
Co se dalo dělat, aby si Konstantinopolští spasili holý život? Šlo jim o čas. V prvních desítkách minut se totiž dobyvatelé pustili do rabování a plenění. Než do jejich zástupů vnesli velitelé pořádek – a přesměrovali jejich chamtivost k zabíjení obyvatel – mohli se ti prozíravějí pokusit uprchnout. Kudy? Určité šance nabízel městský přístav. Bdělost osmanské flotily, která hlídala zátoku, totiž po prolomení hradeb na chvilku ochabla. Několika lodím se podařilo z Konstantinopole proklouznout. To okénko příležitostí se ale otevřelo na dost úzkou škvíru a paluba nabízela jen omezenou kapacitu. A za chvíli již „tekla ulicemi krev jako dešťová voda ve žlabech po náhlé bouři“.
Kdo nestíhal utéct, mohl se také uchýlit do pevnostního celku věží v tzv. Zlatém rohu. Tady se zabarikádovaly jednotky obránců z Kréty. A bili se jako lvi. Za osm hodin – to už se městem nesl jen nářek dobíjených a vítězný ryk Osmanů – dokázali způsobit dobyvatelům citelné ztráty. Vítězný Mehmed tedy zbývajícím obráncům učinil nabídku, která se neodmítá: volný průchod a svobodu. Na několik stovek vyvolených se tak usmálo štěstí. Na 30 tisíc přeživších, kteří ze zhruba milionu původních obyvatel zbyli, čekal neradostný osud: putovali totiž do otroctví.
