Ostrov dračích stromů: Cesta na Sokotru, „africkou“ část Jemenu

Nad hřebeny bílých vápencových hor krouží mohutní supi mrchožraví, vznášejí se plavně nahoru a dolů, kličkují, přelétají v celých skupinách a vzápětí mizí za některým z horizontů. Stojím na pobřeží ostrova Sokotra, který se nachází asi dvě stě kilometrů od okraje afrického pobřeží a dvakrát tak daleko od břehů Jemenu, k němuž náleží.

Malý bratr Afriky

I když je Sokotra největším jemenským ostrovem, z pohledu geografa a geologa má mnohem blíž k Africe. Kdysi byl totiž součástí afrického kontinentu, od nějž se oddělil před přibližně sedmdesáti miliony let. Díky vzniklé izolaci se zdejší fauna a flóra dlouho vyvíjela zcela samostatně, takže až 37 % rostlin na ostrově je endemických. U živočichů je toto číslo ještě vyšší – až 90 % plazů a zástupců hmyzí říše nenajdete nikde jinde na naší planetě. Neméně bohatý je život v pobřežních vodách a pestrost zdejšího ptactva. Pro svoji jedinečnost bylo souostroví v roce 2008 zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Zmíněný vztah mezi Afrikou a ostrovem dokazuje i hloubka moře mezi posledním výběžkem somálské pevniny (mysem Guradafui) a Sokotrou. Ta dosahuje v průměru 200 metrů, zatímco dno mezi souostrovím a jemenským jižním pobřežím padá až do hloubky pěti kilometrů. Geologická stavba souostroví, k němuž kromě Sokotry patří i mnohem menší ostrovy Abd-al-Kúrí, Samha, Darsa a skalní útesy Kaal Firawn a Sábúníja, se rovněž podobá somálské. Pevnina je v převážné míře tvořena sedimenty – vápenci a pískovci z období křídy. Nejvyšší pohoří přesahující výšku tisíc dvě stě metrů je žulové.

Už během prvních kilometrů cesty ostrovem člověka zaujmou svahy porostlé silnými kmeny sukulentu Adenium obesum socotranum. Navzdory malé výšce působí kmeny mohutným a pevným dojmem, ale ve skutečnosti jsou velmi měkké a plné vody. Při bližším pohledu je pak možné spatřit desítky arabských nápisů, které do poddajného materiálu vyrývají jemenští turisté. Ve snaze zanechat po sobě něco viditelného i zcela nevhodným způsobem jsou bohužel lidé na celém světě stejní.

Gekon jako domácí mazlíček

Procházet se přírodou Sokotry je dobré s trpělivostí a beze spěchu. Jen tak můžete zahlédnout i zdejší téměř nepatrné obyvatele, kteří žijí při zemi. V takovém případě určitě zahlédnete gekona Pristurus socotranus. Několikacentimetrové zvířátko se rádo zkoumavě porozhlíží po okolí, a když nebudete dělat příliš prudké pohyby, není ani bojácné. Gekonek je aktivní během celého dne a umí hbitě využívat všechny skrýše, které mu nabízí zvětralé balvany. Už méně častá je Mabuya socotrana – ještěrka s tmavohnědým zavalitým tělem a dlouhým tenkým ocasem. Dorůstá délky až dvaceti centimetrů a teprve v dospělosti získává typické maskovací zbarvení. Mláďata naproti tomu mají žlutočerně pruhované tělo a ocas s nádechem do modra.

Mezi asi třiceti druhy plazů, které je možné na ostrově vidět, jsou i takové, jež lze považovat za téměř domácí mazlíčky místních obyvatel. To určitě platí o gekonovi
Hemidactylus flaviviridis, který obývá snad každý kamenný dům na ostrově. Uvnitř usilovně loví hmyz, což z něj dělá vítaného člena tradiční ostrovní domácnosti.

Největším gekonem Sokotry je Haemodracon riebeckii, dorůstající až délky třiceti centimetrů. Tento noční tvor žije v dutinách stromů. Počet druhů zdejších gekonů však nemusí být konečný. Vždyť teprve před deseti roky byl na náhorní plošině Diksam objeven poslední nový druh Haemodracon dracaenacolus.

Z rybářů jeskyňáři

Při objevování krás ostrova nemusíte zůstávat jen na povrchu. Značný podíl vápenců mezi zdejšími horninami je dobrým předpokladem pro existenci jeskyň. I když ale budoucnost určitě může přinést mnohé speleologické objevy, dnes známé podzemní systémy jsou především soustavou jednoduchých převisů a tunelů. Některé z nich však mají portály úctyhodných rozměrů a mezi ně rozhodně patří jeskyně Al-Hoq, nacházející se vysoko ve skalnatých srázech severovýchodní části ostrova.

Vyšplhat se nahoru je při tropických teplotách pořádná rozcvička, při které budete mít vždy asistenci. Obyvatelé malé vesničky, kterou prochází cesta vedoucí k jeskyni, si totiž z provádění jemenských i zahraničních turistů udělali slušné živobytí. Průměrná taxa 1 500 riálů je ekvivalentem přibližně sto dvaceti pěti korun. To pro nás není nijak přehnaná částka, ale v Jemenu jde o sumu představující denní plat vojáka. Skupinek směřujících do podzemí je navíc možné doprovodit denně několik. Není tedy divu, že se z osady rybářů stala vesnice amatérských jeskyňářů a na cestě vás tak mohou doprovázet muži zastupující téměř všechny věkové kategorie, často ve složení otec a syn.

Cestu lemují krásné sytě červené květy endemické rostliny Caralluma socotrana a za výšlap strmými kamenitými svahy rozhodně stojí pohled na mořskou hladinu z portálu jeskyně. Samotná jeskyně Al-Hoq ale může být pro speleologa i obyčejného návštěvníka zklamáním. Její hlavní chodba tvoří dlouhý a v úvodní části i vysoký tunel. Krápníková výzdoba je ale z velké části mrtvá, nemá přísun vody a pomalu zvětrává. Nejvýraznějším útvarem je pěkný několik metrů vysoký stalagnát, který stojí nad jezírkem v místě dosud známého závěru jeskyně.

V krajině dračí krve

Zatímco jeskyně tvoří méně známou tvář ostrova, strom Dracaena cinnabari je zřejmě jeho nejtypičtějším symbolem. Není divu, že tato bizarní rostlina má množství mystických názvů. V arabštině se jí říká „damm al-achwajn“, tedy „krev dvou bratří“, anglické jméno zní „dragon blood tree“ – „strom dračí krve“. Kořenem obou pojmenování je netradičně zbarvená míza, která se kdysi používala v tradiční medicíně i jako kvalitní barvivo.

Dračí stromy nejhojněji porůstají náhorní plošinu Diksam v centrální části ostrova. Na horizontu svítí hory evokující pravěk a planinu roztíná hluboká rána údolí Wádí Dirhur. Na tomto kouzelném místě tvoří jedinečné stromy celé háje a procházka pod jejich korunami je mocným magnetem pro každého návštěvníka.

V nejnižším bodu údolí vytváří říčka skalnaté bazénky. V oblibě je mají především arabští turisté, jejichž zábava připomíná bláznění malých dětí. Skáčou do vody, zpívají a tancují. Někteří výlet do přírody spojí s obědem, kterým je vařené nebo pečené maso hubené kozy připravené některým ze zdejších vesničanů.

Odpolední poklid přerušují poděšené výkřiky. Důvodem je více než čtyřiceticentimetrová červeně zbarvená stonožka Scolopendra valida, která přeběhla mezi slunícími se, aby se v příštím okamžiku zase skryla do skalní štěrbiny. Tahle potvůrka je jedovatá, a ačkoli nepředstavuje smrtelné riziko, směs acetylcholinu, histaminu, serotoninu, proteázy a kardiodepresiv, již má pro svoji oběť v pohotovosti, je nesmírně bolestivou kombinací. Arabové říkají stonožce „umm arbaa-wa-arbaín“, tedy „matka čtyřiačtyřiceti“, který sice matematicky neladí s obecným českým označením, ale počet nohou popisuje přesněji. Místní scolopendru dobře znají a zřejmě pro ně nebude tajemstvím ani to, že hlavní nebezpečí představují kusadla na její hlavě a nikoli hrozivě vyhlížející poslední pár závěsných nožiček.

Vzácná sladká voda

Mnohem příjemnější pohled než tělo jedovaté stonožky nabízejí říčky a malá jezírka naplněná průzračnou vodou. V nich se pomalu pohybují fialoví sladkovodní krabi Potamon socotrensis a okolní skály si za místo chvilkového odpočinku zvolilo několik vážek rodu Trithemis arteriosa.

Déšť je na Sokotře sezónní záležitost, takže sladkovodní toky jsou jen na pár místech. Jedním z nich je právě dno údolí Wádí Dirhur, několik menších toků je možné najít i v údolích směřujících na jižní pobřeží nebo ve vnitrozemské dolince Homhil na severovýchodě ostrova. Z vodních toků nacházejících se v bezprostřední blízkosti pobřeží jsou nejzajímavější říčky v oblasti Arher na východním výběžku ostrova. Ty vytékají zpod skalnatých stěn a jen asi po dvou stovkách metrů se vlévají do moře. Jejich okolí je tvořeno vysokými dunami z jemnozrnného písku, které barevně ostře kontrastují s okolními stěnami i s mořem. Po písku nedaleko ústí krátkých toků pobíhají neskutečně mrštní bílí krabi rodu Ocypoda, kteří si v jeho nánosech kopou hluboké díry.

Přijde změna včas?

Střípky mozaiky spojující se do jedinečného pohledu jsou oslavou přírody, ale detailnější pohled do okolí je spíše krutým zrcadlem nastaveným lidské lhostejnosti. Vždyť lidé tady „výměnou“ za kouzelný zážitek zanechávají plastové odpady nebo zbytky jídla. Právě lidská činnost představuje největší hrozbu pro budoucnost místní biodiverzity. Zavlečená domácí zvířata systematicky ničí mladé výhonky vzácných druhů rostlin a tím i přirozené prostředí endemických živočichů. Desítky tisíc koz a jen o něco méně ovcí, oslů, krav a velbloudů se pase skoro na celé ploše ostrova. Zbývá doufat, že řešení ve formě přesného vymezení pastvin přijde dřív, než dojde k nenávratnému poškození místní flóry a fauny.

TIP: Pustiny Severní Ameriky aneb Čtyři druhy pouště

Právě jedinečnost ostrova a z toho plynoucí turistický ruch nabízí zdejším obyvatelům zajímavý zdroj příjmů. Je ovšem nezbytné uvědomit si nutnost ochrany přírody a první kroky učinit v co nejkratším možném čase. Jemen, překrásná, ale chudobná arabská země, má dnes ale bohužel i mnohem závažnější problémy.