Ostražití lovci: Ledňáčci od kostarické řeky Rio Frío

Jen poměrně málo lidí v Česku vidělo na vlastní oči ledňáčka říčního (Alcedo atthis). Přitom ale nejde o nijak extrémně vzácného živočicha a pokud najdete v blízkosti vodního toku dutinu s obsazeným hnízdem, máte už téměř stoprocentní možnost důkladně si tohoto zajímavého ptáčka prohlédnout. Stačí dát před dutinu klacek a čekat, až si na něj při návratů domů odsedne. A vy, schováni v pohodlí krytu, můžete sledovat, co ulovil, jak se v okolí hnízda chová a případně si jej můžete i vyfotit. Je to mnohem jednodušší než získat dokonalý výhled na vrabce domácího nebo na kraji lesa objevit klidně sedící babočku osikovou. Američtí a asijští příbuzní evropského ledňáčka říčního ovšem nejsou zdaleka tak snadným „úlovkem“.

Kde se skrývají

Všechny druhy ledňáčků (Alcedinidae) jsou rybáři a ryby tvoří hlavní složku jejich potravy. Proto ledňáček obvykle potřebuje nehlubokou řeku nebo potok s bohatým výskytem ryb, aby se mohl sám krmit a měl co nacpat do hladem rozevřených zobáčků svých mláďat. Z mých zkušeností zde v Česku, v Kostarice a na Srí Lance vyplývá, že ledňáčci mají v oblibě kolmé hlinité břehy, vysoké asi jeden a půl metru. Navíc by břehy měly být porostlé stromy.

Toto pravidlo jsem si ověřil v Kostarice, v rezervaci Cano Negro na řece Rio Frío i v deltě řeky Balapitiya na Srí Lance. Proto věřím, že se při hledání ledňáčků například na jihu Afriky nebo na severu Austrálie, kde je jich také spousta, dá postupovat podle stejného klíče.

Dobrý kapitán, základ úspěchu

K ledňáčkům se nejsnadněji přiblížíte z lodi. Není podstatné, o jaké plavidlo se konkrétně jedná. Může to být motorový člun nebo kanoe. Jestliže ale chcete opravdu něco vidět (případně i vyfotit), je podstatné, aby byla loď co nejstabilnější, motor co nejtišší a lodivod co nejzkušenější.

Opravdový profík najíždí k ledňáčkům (a dalším zvířatům na řece) se sluncem v zádech, pomalu a deset metrů před ním vypíná motor, aby do bezprostřední blízkosti dojel setrvačností bez motoru. Vzpomínám si na kostarického seňora Antonia, který měl pro pohyb na řece s ohledem na její obyvatele neuvěřitelný cit. Nejen kvůli pozici slunce, ale dokonce i s ohledem na atraktivitu pozadí a samozřejmě dbal i na to, aby opeřence nevyplašil. Jestliže nemáte nikoho takto zkušeného, nezbývá, než se s ním domluvit a metodou pokus-omyl si vše vyjasnit a „nacvičit“.

Letec i potápěč

Pozorovat ledňáčky při lovu je opravdu zážitek. Pro většinu druhů je typické střemhlavé potápění. S naprostou přesností se ledňáček vrhá do vody za kořistí, blízko hladiny roztáhne ocasní pera a mírně rozevře křídla, aby zpomalil. Pod vodou chrání jeho otevřené oči ochranná blanka. Při ponoření rozevře útočník zobák a setrvačnost jej donese až k rybě. I s úlovkem ihned vylétá z vody, usedá na vhodné místo a opakovanými údery rybu usmrtí. Je důležité, aby byla polykaná ryba mrtvá, protože jinak by mohly šupiny zmítající se kořisti lovce zranit.

Každý z ledňáčků má několik oblíbených posedů lemujících břehy. Obvykle se nacházejí 1–2 metry nad hladinou a ledňáčci odtud pozorně sledují vodu pod sebou. Zkreslení způsobené lomem světla je takřka nulové, protože ledňáček má velmi ostrý zrak a potápí se téměř kolmo. Když se zobák dotkne kořisti, pták ho kolem úlovku pevně sevře.

Jen pro trpělivé

Ledňáčky je možné pozorovat jen s velkou dávkou trpělivosti. Většinou i při pomalém přibližování odlétají ze vzdálenosti 10–20 metrů a blíž se dostanete zhruba jedenkrát z 6–14 pokusů. Jen jedinkrát se mi stalo, že nás s kolegou nechal ledňáček hnědohlavý přijet do bezprostřední blízkosti dvou metrů a nevadilo mu ani, když jsme odložili fotoaparáty a chopili se kamery.

Větší šance každopádně budete mít, pokud přes sebe přehodíte maskovací síť. Na daleké cesty jsou ideální dvě sešité snaiperské šály. Je to lehké, skladné a velmi účelné řešení. Víc, než kdykoli jinde se při sledování ledňáčků cítíte jako lovec.