Orangutani Bornea a Sumatry: Přehlížení chytráci tropického lesa
Orangutani dlouhou dobu stáli na okraji vědeckého zájmu. I proto byla teprve před dvěma roky uznána existence třetího samostatného druhu. V poslední době se však zoologové o těchto primátech dozvídají mnoho pozoruhodných věcí – například to, že dokážou „vyprávět o minulosti“
Mezi lidoopy jsou orangutani tak trochu outsideři. Nepyšní se přízviskem „nejbližších příbuzných člověka“ jako šimpanzi a bonobové, ani nedisponují tak impozantní postavou jako gorily. Mluví se o nich především v souvislosti se zkázou indonéské přírody a i nejhojnější druh orangutana čelí hrozbě vyhubení. Stihneme tyto dlouho opomíjené a podceňované lidoopy lépe poznat dřív, než je definitivně sprovodíme ze světa bezohledným drancováním přírody?
Nenávidění „škůdci plantáží“
Mezi roky 1999 a 2015 klesly stavy orangutana bornejského (Pongo pygmaeus) o 150 000 kusů a dnes se jejich počty odhadují na 70 000. Z celkového počtu 64 populací orangutanů bornejských žije jen ve 34 z nich více než stovka zvířat, což je považováno za minimum pro dlouhodobé přežití.
V oblastech, kde byly vykáceny tropické lesy, klesly počty orangutanů na čtvrtinu. Ale odlesňování bohužel není jediná hrozba, které orangutani čelí, protože i v oblastech, kde jsou lesy stále zachovány, spadly jejich populační stavy na polovinu. Orangutani totiž navíc čelí masovému vybíjení. Místní obyvatelé tyto lidoopy nenávidí, protože jim devastují sady a plantáže. Za jediný měsíc roku 2018 zdokumentovali ochránci přírody v jedné lokalitě na sto třicet případů zastřelení orangutana!
Zastavit vybíjení i kácení
Orangutaní samice porodí jednou za šest až osm let jediné mládě a populace lidoopů tak nedokáže přirozenou reprodukcí masové vybíjení nahradit. „I kdybychom teď hned přestali kácet pralesy na Borneu, bude samotné vybíjení orangutanů stačit k jejich naprostému vyhubení,“ konstatuje německá primatoložka Maria Voigtová. Kácení bornejských pralesů však pokračuje, a pokud se nezastaví, bude mít během nejbližších 35 let na svědomí přes 45 000 orangutanů. Ochrana pralesů je naprostou prioritou.
„Současný úbytek orangutanů je především důsledkem jejich vybíjení,“ vysvětluje primatolog Serge Wich. „Jestliže však dokážeme tenhle děsivý trend zvrátit, může se populace orangutanů zase obnovit. Pokud ale ztratíme pralesy, tak to bude navždy. Jenže my tady pralesy stále ještě máme. Pokud se nám podaří pralesy uchovat a zastavit zabíjení orangutanů, máme šanci na návrat těchto lidoopů.“
Třetí orangutan
O tom, jak nedokonale orangutany známe, svědčí fakt, že teprve v roce 1996 vědci rozlišili orangutany z Bornea a Sumatry jako samostatné druhy – orangutana bornejského (Pongo pygmaeus) a orangutana sumaterského (Pongo abelii). Kromě rysů dědičné informace se oba druhy liší také vzhledem a chováním. Pro orangutany sumaterské jsou typické delší chlupy v obličejové části. Tento druh tráví drtivou většinu života v korunách stromů a na rozdíl od svých bornejských příbuzných nesestupuje na zem. Výjimečně lze zastihnout na zemi samce orangutana sumaterského, samice nikdy. Sumaterští orangutani jsou také společenštější a členy tlup poutají o poznání pevnější vazby.
Až v roce 2017 přibyl k orangutanům ještě třetí druh – orangutan tapanulský (Pongo tapanuliensis). Žije na ostrově Sumatra jižně od jezera Toba v horském pralese Batang Toru. O této populaci orangutanů se sice vědělo už od 30. let minulého století, ale nikdo jí nevěnoval soustředěnější pozornost. V roce 1997 ji začal zevrubněji studovat australský zoolog Eric Meijaard a měl stále silnější podezření, že má před sebou zcela výjimečná zvířata…
Nejmladší a přitom nejstarší
K zásadnímu průlomu v náhledu na orangutany z Batang Toru přispěla politováníhodná událost, kdy místní domorodci ubili samce orangutana a vědci se dostali k ostatkům zvířete. Na první pohled je zaujaly odlišnosti v anatomii lebky, čelisti a zubů. Z ostatků bylo možné získat DNA a tu podrobit zevrubným genetickým analýzám.
Početný mezinárodní tým pod vedením Erica Meijaarda a Michaela Krützena z university ve švýcarském Curychu se pustil do největší akce spojené se čtením orangutaních genomů. Nestačilo totiž přečíst jen DNA orangutana z Batong Toru. Vědci zevrubně analyzovali dědičnou informaci 37 orangutanů z jiných částí Sumatry a Bornea. Teprve z jejich vzájemného srovnání vyplynulo šokující zjištění. Orangutani z Batong Toru tvoří zcela samostatný druh, který má blíže k orangutanům bornejským než ke svým sumaterským sousedům. Evoluční větev reprezentovaná orangutany z Batong Toru je přitom nejstarší!
Podceňovaný „třetí vzadu“
V zájmu vědců byli orangutani obvykle tím „třetím vzadu“ po šimpanzích a gorilách. Valné mínění neměli vědci ani o intelektu těchto lidoopů, i když v kontaktu s lidmi prokazovali orangutani často překvapivě vyspělé myšlení. Známý je příklad orangutanů, kteří se naučili vykrádat rybářům sítě, přestože vodu nijak nemilují. Sítě vytáhli pomocí dlouhých klacků a pak si na úlovku pochutnali.
V poslední době ale orangutani prokázali schopnosti, které jsme považovali za výhradně lidské a u jiných lidoopů je zatím nikdo nepozoroval. Objevu předcházel poněkud bizarní experiment. Vědci si k němu oblékli pestrobarevný pruhovaný oblek a v něm pak po čtyřech lezli pod stromem, kde seděla samice orangutana sumaterského s mládětem. Vědce zajímaly reakce orangutaních matek a ty byly velice rozdílné…
Setkání s podivným tvorem
V polovině případů zůstaly samice, které podivné „zvíře“ spatřily, úplně zticha a zjevně byly vystrašené. V polovině případů vyloudily varovné volání, ale ozvaly se v průměru až sedm minut poté, co nezvyklého tvora ztratily z dohledu. Nabízí se vysvětlení, že se samice k smrti vyděsily a byly s to zavolat, až poté, co se z prožité hrůzy vzpamatovaly. Tomu ale neodpovídá chování matek. Obvykle totiž popadly mládě a v tichosti se přesouvaly korunou stromu dál od potenciální hrozby. Nebyly tedy ochromené strachem. Prostě se jen rozhodly na sebe zbytečně neupozorňovat.
Když samice vydaly poplašné volání, mohlo být určené jak mláděti, tak i ostatním orangutanům v okolí. Mláděti přinášel výkřik sdělení: „Vidělo jsi to? To byl nějaký nebezpečný tvor. Něčemu takovému se musíš vyhýbat!“ Pro ostatní orangutany v okolí to znamenalo zprávu: „Bacha, viděla jsem něco hrozného. Dávejte pozor, mohlo to jít k vám!“
Současnost versus minulost
Varování je v živočišné říši celkem běžnou záležitostí. Přesvědčíme se o tom, když vstoupíme do lesa a nad hlavou se nám rozkřičí sojka obecná (Garrulus glandarius). V tomto případě jde dokonce o varování, které pochopí nejen sojky, ale i příslušníci mnoha dalších zvířecích druhů. Sojka však referuje výhradně o tom, co se odehrává právě teď. Je to varování „v přímém přenosu“.
My lidé si naproti tomu většinou sdělujeme zkušenosti a zážitky z více či méně vzdálené minulosti. Referujeme o tom, co už bylo a na co jsme si uchovali vzpomínky. Nic podobného u zvířat nepozorujeme. Reagují na současnost, nikoli na minulost. Jednu z mála známých výjimek představují včely medonosné (Apis mellifera), jejichž dělnice jsou s to v úlu referovat tancem o poloze, kvalitě a vzdálenosti nového zdroje potravy.
Nezastupitelná úloha výchovy
Samice orangutanů se tedy k této výjimečné společnosti „vypravěčů o minulosti“ připojily. Předávají svým poplašným výkřikem zprávu o události, která už skončila. Vyprávějí o minulosti, byť jde o minulost vzdálenou pouhých sedm minut. To je zcela unikátní schopnost nejen mezi savci, ale i mezi lidoopy!
Studie kromě jiného znovu podtrhla důležitost výchovy mláďat orangutaní matkou. Samice se o mládě stará dlouhé roky, předává mu znalosti a učí ho dovednostem důležitým pro samostatný život. V lokalitě, kde proběhl experiment, se vědci před časem pokusili vysadit do přírody orangutaní sirotky odchované člověkem. Akce skončila naprostým fiaskem, protože orangutani se při střetu s šelmami chovali naprosto naivně a do jednoho padli za oběť přirozeným predátorům. Zjevně jim chyběly výchovné lekce, jakých byli vědci svědkem po střetu orangutaních matek se záhadným „zvířetem“.
Lesní muž neboli malá gorila
Zoologické jméno orangutan přepisované v některých jazycích, např. v němčině, jako orang-utan pochází z malajštiny a znamená „lesní muž“. Jako první použil slovo orangutan nizozemský lékař Jacobus Bontius v roce 1631 ve své knize o Indonésii nazvané Historiae naturalis et medicae Indiae orientalis.
Mnohem složitější je původ latinského vědeckého jména Pongo, které používají k označení tohoto lidoopa i některé moderní jazyky, např. španělština. Jde vlastně o nedorozumění, při němž anglický cestovatel Abdrew Battel držený v portugalském zajetí v Angole pochopil označení „mpongo“ používané v tamějších jazycích pro gorilu jako označení pro všechny „velké opice“ či lidoopy.
TIP: Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť
Druhové latinské jméno orangutana bornejského je pygmaeus. Jeho původ sahá až k latinskému výrazu „pygmi“ používanému pro loket jako délkovou míru. Tak měli být velcí trpaslíci, o kterých se zmiňuje ve svém díle starořecký básník Homér. Označení Pygmejové, dnes spojované především s malými lovci a sběrači žijícími v Konžské nížině, bylo dlouho obecně používáno ve smyslu „trpaslík“ nebo „člověk velmi malého vzrůstu“. Vědecké jméno Pongo pygmaeus tedy můžeme přeložit do češtiny velmi volně jako „trpasličí gorila“ nebo „trpasličí lidoop“.
