Opít se jako zvíře: Alkohol a opilecké stavy, jak je nejspíš neznáte

Známý fotograf Christophe Courteau mačká spoušť fotoaparátu a vzápětí ho drtivý úder do prsou sráží k zemi. Gorilí samec Akarevuro se mihne kolem a mizí v husté vegetaci horského lesa. Otřesený muž se těžce sbírá. Nechce se mu věřit, že útok samce gorily horské přestál jen s krvavým šrámem na čele. S ohledem na to, že právě čelil namol opilému gorilímu obrovi, vyvázl skoro zázračně.

Žaludek jako kvasná nádoba

„Bylo to, jako kdyby do mě vrazil vlak,“ popisuje střet Courteau. „Za normálních okolností se gorily drží plaše stranou návštěvníků, ale tentokrát to bylo jinak. Akarevuro byl příliš rozrušený a opilý. V tomto ročním období gorily přímo šílí po bambusu – po jeho kořenech i stoncích. Problém spočívá v tom, že když sežerou příliš mnoho bambusu, má to nepříznivý vedlejší účinek: fermentaci.“

Zkušený fotograf přírody je přesvědčený, že gorilí žaludek funguje jako kvasná nádoba a vláknina z bambusu se tu účinkem mikroorganismů mění na alkohol. Útok gorilího samce proto Courteau jednoznačně přičítá alkoholu kolujícímu Akarevurovou krví.

Prozaické vysvětlení ataku

Může se gorila opít po bambusových hodech? Vědci to prakticky vylučují. Gorily mají podobný žaludek jako člověk. Jejich žaludeční šťávy obsahují velké množství kyseliny chlorovodíkové a jsou silně kyselé. V takovém prostředí nepřežijí bakterie, které by dokázaly kvasit cukry na alkohol. Podobně jako u lidí můžou i u goril sacharidy kvasit v tlustém střevu. Ale ani při tomto procesu nevzniká alkohol, kterým by se gorila mohla opít. Jde o úplně jiný druh kvašení, než jaký se používá při výrobě alkoholických nápojů.

Pokud by navíc mohla rostlinná potrava v žaludku goril kvasit za vzniku většího množství alkoholu, pak by se tato zvířata dostávala do opojení při konzumaci jakékoli rostlinné potravy a nikoli jen po bambusových hodech. Odborníci připouštějí, že gorily pojídající mladé bambusové výhonky bohaté na sacharidy mohou mít zvýšené hladiny krevního cukru, a jsou proto energičtější. Bambusem se však opít nemohou. Proč tedy Akarevuro na Christopha Courteaua zaútočil? Znalci života goril horských se shodují na tom, že se fotograf nejspíš dostal příliš blízko ke zvířeti a to se cítilo ohrožené. Gorila reagovala tak, jak je v podobných situacích zvyklá.

Sloni „pod vlivem“

Příběhů o zvířecích opilcích koluje spousta. Z opilosti jsou často viněni například sloni afričtí konzumující plody stromu Scelerocarya birrea zvaného marula. I tohle podezření je však liché. Přezrálé plody spadlé na zem sice kvasí a obsahují určité množství alkoholu, ale sloni dávají přednost čerstvému ovoci, které trhají přímo z větví. Kvasící ovoce ze země nesbírají.

I kdyby se slon nacpal zkvašenými plody marulového stromu k prasknutí, nedostane do sebe dost alkoholu na to, aby dostal své mnohatunové tělo do podroušeného stavu. Musel by sežrat čtyřnásobek toho, co se mu vejde do útrob, a navíc celý den žíznit, aby vypitá voda alkohol neředila. 

Přesto nelze vyloučit, že má strom schopnost uvést slony do stavu, kdy nad sebou ztrácejí kontrolu. Na vině ovšem nejsou plody, ale marulová kůra, kterou sloni rádi loupou a požírají. Mohou přitom konzumovat i larvy brouků z rodu Polyclada. Ti pod kůrou žijí a jejich těla obsahují toxiny, jež jsou podstatně silnější než alkohol. Místní domorodci je s oblibou využívají k výrobě šípových jedů. Sloni tak nemusí být opilí, ale mírně přiotrávení.

Cukr jako lék na opilost

Poměrně vysoké koncentrace alkoholu mají v krvi někteří kaloni hodující na kvasícím ovoci nebo nektaru. Pokud mají kaloni na výběr, alkoholu se vyhýbají. Při nedostatku potravy ale přestanou být vybíraví a mohou zkonzumovat značná množství alkoholu. Zkvašené ovoce stromů rostoucích ve Střední Americe obsahuje až 5 % etanolu a kaloni mohou mít po jeho konzumaci v krvi i přes 3 promile! Ani v tomto případě však nelze hovořit o opilosti, protože tito živočichové jsou vůči účinkům alkoholu výjimečně odolní. Dokážou se bez problémů orientovat echolokací a úspěšně manévrovat za letu, i když mají v krvi takové množství alkoholu, které by člověka vážně ohrožovalo na zdraví. 

Kaloňům ve zvládání alkoholického opojení zřejmě pomáhají cukry obsažené v ovoci či nektaru. Vědci dlouho přičítali tento efekt cukru fruktóze. Nově to potvrdily experimenty s kaloni egyptskými. Jakmile těmto zvířatům stoupne v krvi hladina alkoholu, vyhledávají potravu bohatou na fruktózu. Upřednostňují ji před jídlem bohatým na jiné cukry, například na glukózu. Mají k tomu dobrý důvod. Fruktóza je totiž chrání před nežádoucími účinky alkoholu lépe než glukóza a další cukry. Výjimkou je řepný cukr sacharóza. Ten sice kaloňům od opilosti neuleví, ale zvířata ho přesto milují – v opilosti i za střízliva. Je to dáno jeho silně sladkou chutí, které kaloni prostě nedokážou odolat.

Když má opice „opici“

Ještě odolnější než kaloni je k účinkům alkoholu tana péroocasá. Významnou složku její potravy tvoří nektar vylučovaný květními pupeny palem rodu Eugeissona. Tato sladká tekutina kvasí a obsahuje skoro 4 % alkoholu. Je to jako kdyby tento drobný savec den co den, od rána do večera popíjel desetistupňové pivo. Přesto nejeví nejmenší příznaky podroušení. Je to tím, že alkohol se v těle váže na molekuly kyseliny glukuronové, jež vzniká k cukru glukózy, a tím jej zneškodní.

Tany mají evolučně blízko k primátům, kteří jsou však k alkoholu vnímaví. Neschopnost odolávat alkoholickým účinkům zdaleka neplatí jen pro člověka. Když se k alkoholu dostanou makaci, zavdávají si zcela bez zábran. Hladina alkoholu v krvi jim rychle vystoupí nad 0,8 promile a na opicích je to vidět. Motají se, padají a zvracejí. Některé pijí tak dlouho, dokud omámené alkoholem neusnou. 

Osaměle žijícím opicím chutná alkohol víc než zvířatům žijícím ve skupině a opičí samotáři nejraději popíjejí na konci dne. Vědci z toho usuzují, že lidský alkoholismus má poměrně hluboké evoluční kořeny. Našim pravěkým zvířecím předkům zachutnal, když sestoupili z korun stromů na zem a místo čerstvého ovoce trhaného přímo z větví jedli nakvašené popadané plody.