Opice a „sloní opice“: Tahanice o sladké alkoholické ovoce

Půl páté, celá, půl šesté, šest… Digitální čas na palubovce neúprosně posunul pomyslné ručičky časomíry na téměř osmou hodinu. Slunce už je moc vysoko a další chvíle pro fotografy přijdou až za pár hodin, při večerním západu slunce. Zamířil jsem ven z Luangwy, národního zambijského parku, do naší lodžie a vidina vaječné omelety mi přitlačila botu na plyn o něco víc. Minuli jsme místo, kde jsme včera téměř do deváté hodiny večer sledovali v úplné tmě hyenu, která porcovala impalu. Za chvíli budeme „doma“… 

Neobvykle pomíchaná skupinka

Už jsme odpočítávali kilometry k místu snídaně, když přes cestu přešla sloní matka. Za posledních čtrnáct dní jsme viděli slonů požehnaně, ale stejně nám to nedalo a zastavili jsme. Kromě slonů nás totiž zaujala tlupa paviánů posedávajících v bezpečné vzdálenosti od tlustokožců, či pobíhajících poté, co některý z chobotnatců prudce mávnul ušima.

Chvíli jsme se museli „rozšifrovávat“, co vlastně vidíme. To, že se poblíž slonů pohybují opice, stáda antilop, žirafy či dokonce zebry, není nic neobvyklého. Různé druhy zvířat, které si obvykle ani potravně nekonkurují, se sdružují kvůli bezpečnosti. Ve společném stádu se často pohybují pakoně, zebry a impaly, protože každý z těchto býložravců má rád jiný druh trávy.

Poblíž skupiny antilop rádi pohybují i paviáni. Antilopy totiž mají mnohem lepší sluch než lidoopi a v případě výskytu predátora nastraží uši správným směrem a frknou na znamení, že poblíž je nebezpečí. Opičáci jsou naopak vybaveni skvělým zrakem a skřek či houknutí paviáního samce kopytníci velmi dobře znají a po takovém signálu jsou ve střehu. Jde zkrátka o docela běžný druh africké mezidruhové kooperace. Neobvyklá skupina slonů a opičáků nám ale zpočátku byla záhadou. 

Generační dělba práce

Dvanáct slonů se potulovalo pod vzrostlým stromem maruly (Sclerocarya birrea), v jehož koruně poskakovala dobře dvacítka paviánů a hlasitými skřeky se hašteřila a předháněla, kdo z nich si utrhne nejsladší plod. Na zelených větvích seděli jednotliví paviáni a mistrně trhali žluté ovoce. Někdy je hned rozpůlili a začali vykusovat sladkou dužinu. V mnoha případech, kdy nejzralejší plody vyrůstaly na konci nejtenčích větví a paviáni se museli držet všemi čtyřmi tlapami, jim ale nezbývalo než větví zatřepat, případně jednou rukou ovoce rychle utrhnout a shodit na zem. Poté ostrým zrakem zaměřili plod v trávě a rychle seběhli po kmeni dolů. 

Jenomže na sladký plod často čekala mláďata, která nebyla až tak hbitá a mrštná jako jejich starší chlupatí bratři a sestry, či se bála pádu z křehkých konců větví a raději sbírala padlé plody v bezpečí země. Pod korunou maruly však neposedávala jen mláďata, ale také staří samci, kteří byli dílem líní a dílem unavení životem, takže náročnou práci nechávali na obratnějších mladících. 

Vedle nenechavé konkurence

Tahle ranní sklizeň sladkých marulí přilákala i partu váhově nesrovnatelně těžší konkurence, která paviánům snídani poněkud zkomplikovala. Stáli jsme s džípem možná deset dvanáct metrů od stromu a z našeho pohledu to vypadalo spíš jako žluté krupobití, než jako organizovaná žranice u prostřeného stolu. Ze stromu pršel jeden plod za druhým. Někdy se na zemi ocitly i dosud zelené marule, to když některý opičák neopatrným pohybem uvolnil tenkou stopku. Jindy hodil pavián ovoce přímo pod sebe, ale většina zralých plodů padala dolů jen kvůli pohybu relativně těžkých opic v koruně stromu.

Křičící a neustále zuřiví paviáni se vztekali nad svými kolegy z tlupy, kteří jim bez námahy uzmuli jejich zaslouženou odměnu. Ještě více zlým pohledem ale sledovali slony, jak s pečlivostí převracejí chobotem malý plod. Když se ujistili, že je dostatečně zralý, zastrčili jej chobotem do úst. Paviáni se vztekali a občas jsme viděli plod letící nikoli kolmo dolů, ale šikmo – jako granát vržený na hřbet tlustokožce. Většinou se opice netrefily, ale když se jim to podařilo a slon dostal dobře mířenou ránu do zad, trhl sebou a polekaně uskočil. 

A tak sloni důsledně přebírali plod po plodu. Paviáni několikrát stačili seskočit a v klidu si sedli do suché trávy, kde se s chutí zakousli do zralé marule. Jindy si ale cpali do tlamičky jednu žlutou kouli za druhou. Rychle posbírali, co se dalo, a utekli do bezpečí. Pryč od slonů, co nejdál od nenechavé konkurence.

Bar „U sloního stromu“

Z plodů maruly se vyrábí Amarula, krémový alkoholický likér, který je chuťově podobný nám známému Baileys. Mezi Jihoafričany je Amarula velmi oblíbená a popularitu získává i mezi turisty. V rámci naší skupinky nalezl nahnědlý krém své příznivce zvláště mezi našimi něžnými polovičkami. Mužská část snad až příliš sladkým, sotva sedmnáctiprocentním alkoholem tak trochu opovrhuje, ale musím uznat, že štamprlička do kávy je příjemným zpestřením.

Lidé ale zřejmě nebyli první, kdo objevil kouzlo marulí. Svědčí o tom paviáni, kteří posedávají dvacet třicet metrů od stromu a vsedě poklimbávají. Hlava jim mnohdy padne až na prsa, nebo se nepřítomně kolébají ze strany na stranu. Zvířaty vyhledávaný kvasící plod není jen sladkou pochutinou, ale způsobem, jak se uvést stavu opilosti. 

Menším opičákům asi stačí pár kousků ovoce, aby ucítili účinky alkoholu. Nedokážu si představit, kolik by toho museli spořádat několikatunoví sloni, aby na ně ovoce mělo podobné účinky. Výjev pozorujeme téměř hodinu a při konkurenci dvanácti slonů a dobře padesáti paviánů se každý dostane jen k několika zralým plodům. Je možné, že by i tohle množství na sloní mohykány zabíralo?

Marula je v Africe stromem téměř posvátným a jeho síla prý dokáže ovlivnit pohlaví nenarozeného dítěte. V jižní Africe rostou marule opravdu hojně a sloni mají jejich ovoce nesmírně rádi. Ne náhodou se zde tomuto stromu říká „sloní strom“. 

Opilost ze zkvašeného ovoce

Trochu se dohadujeme, jestli si afričtí sloni opravdu rádi „přihnou“. Pro mnohé je to zábavný mýtus, pro jiné pravda pravdoucí. Britští biologové ale považují sloní opilost za prakticky vyloučenou. Spadané ovoce maruly obsahuje maximálně tři procenta alkoholu a této hodnoty navíc koncentrace lihu dosáhne až po třech či čtyřech dnech na slunci. Jenže o taková marulová padavčata sloni nejeví velký zájem. Mnohem raději mají plody čerstvě natrhané, tak jak jim je pod nos, respektive chobot, setřesou paviáni. 

Navíc odborníci z Británie navíc tvrdí, že i kdyby slon snědl celou hromadu zkvašených plodů, nikdy je nerozžvýká tak, aby se z nich dostal všechen alkohol. A z toho, co se z plodů uvolní, chobotnatec vstřebá opět jen část. Takže i kdyby se slon celý den necpal ničím jiným než zkvašenou marulou, nikdy do sebe nedostane tolik lihu, aby to jeho obří tělo nějak zaznamenalo. Mírnou špičku by si přivodil teprve tehdy, kdyby snědl čtyřikrát víc, než se mu vejde do zažívacího traktu. Navíc by musel celý den zůstat žíznivý, aby si vodou „neproplachoval“ žaludek. 

Brouci místo alkoholu

Zastánci „alkoholové teorie“ ovšem poukazují na to, že slonům alkohol chutná. Čas od času se prokazatelně probourají do skladů lihovin a pak nevědí, kdy mají dost. Známý je případ slonů indických, kteří se při ‚návštěvě‘ ilegální palírny rozdováděli tak, že v následném veselí srovnali se základy několik budov. Jeden slon indický prý dokonce vpadl do místní putyky, vypil, co se dalo a pak v opilecké euforii zabil několik vesničanů. Vědci z Británie tato fakta nepopírají, ale trvají na svém – konzumací zkvašeného ovoce se slon opít nemůže a platí to i pro populární marulu.

Jak si ale vysvětlit, že sloni bývají po konzumaci marulí evidentně rozjaření? Že by jejich organismus nedokázal spalovat alkohol tak účinně, jak by bylo třeba? Na vině je prý kůra stromu marula, kterou sloni rádi loupou a požírají. Mohou přitom konzumovat i larvy brouků, kteří pod kůrou maruly žijí. Jejich těla obsahují toxiny, které mají podstatně silnější účinky než alkohol a domorodci je s oblibou využívají k výrobě šípových jedů.

TIP: Opít se jako zvíře: Alkohol a opilecké stavy, jak je nejspíš neznáte

Po hodině tahanic s paviány o žluté sladké ovoce si každý odnesl svou část přídělu. Nezažili jsme žádnou sloní „opici“, jen opice mezi sloníma nohama. Sloní mžourání mohlo klidně být jen přivíráním víček před ostrým sluncem a sloní kolébání je přirozeným pohybem poutníků savan. Koneckonců i posedávání a polehávání opičáků mohlo být jen pravidelnou siestou, která nastává každý den s přicházejícím polednem. Sloní mohutnost a chytrost každopádně zvítězila nad snaživostí paviánů a v tomto klání, které se dá jen stěží nazvat symbiózou, ale spíše vyčůraností, těžkooděnci jasně dominovali. Jen doufám, že až přijde nejsilnější polední výheň, najdou si sloni nějaký velký stín a jejich „opice“ nenabude sloních rozměrů.