Operace Půlměsíc: Překvapivý egyptsko-syrský útok na Izrael v roce 1973

Díky vítězství v šestidenní válce v červnu 1967 získal Izrael rozsáhlá území, která přispěla k vylepšení jeho dosavadního vojensko-strategického postavení. Obrana hustě obydlených oblastí v okolí hlavního města Tel Avivu a v Galileji se začala opírat o přírodní překážky, kterými se na severu staly Golanské výšiny, na východě řeka Jordán a na jihu Sinajský poloostrov. Jelikož arabské státy podporované Sovětským svazem žádaly tato území zpátky, avšak bez záruky uzavření míru, izraelští političtí představitelé se rozhodli, že si je (i přes nátlak OSN) raději ponechají.

Přípravy na novou válku

Zmiňovaný nepříznivý vývoj nejvíce poškodil Egypt, který v důsledku porážky přišel o Sinajský poloostrov. Na jeho ekonomiku měly totiž velice tvrdý dopad chybějící zisky z provozu Suezského průplavu, protože ten se stal linií příměří a tím neprůchodným pro mezinárodní lodní dopravu. Egyptský prezident Gamál Násir si uvědomil, že ztracená území může získat zpět jen bojem; armáda se však po porážce v červnu 1967 nacházela prakticky v troskách. Naštěstí pro Násira byl SSSR stejně odhodlaný odčinit porážku svých zbraní jako Egypťané, takže již během prvních týdnů po šestidenní válce začaly do země proudit masivní dodávky vojenské techniky. Násir pak přistoupil k reorganizaci ozbrojených sil. V říjnu 1967 se již cítil natolik silný, aby nařídil první útoky, které v následujícím roce přerostly do takzvané opotřebovací války.

Izraelci nejprve odpověděli na egyptské „harašení zbraněmi“ dělostřeleckou palbou na vojenská a průmyslová zařízení podél průplavu a později i leteckými nálety na cíle v okolí Káhiry. Aby zamezili ztrátám na životech mezi svými vojáky na východním břehu, vybudovali tam od října 1968 do března 1969 systém opěrných pozorovacích bodů, později pojmenovaný po tehdejším náčelníkovi generálního štábu, jímž byl generál Chaim Bar Lev.

Zároveň se v rámci celých izraelských obranných sil začalo s posilováním těch druhů zbraní, které podle expertů nejvíce přispěly k vítězství v roce 1967. 
Nejvyšší prestiži se těšilo letectvo, jež začalo dostávat novou výzbroj v podobě amerických letadel A-4E Skyhawk a F-4E Phantom. Zmíněné stroje přinesly významné posílení úderné síly letectva, které mohlo vedle stíhacích akcí plnit i úlohu „létajícího dělostřelectva“.

Hned po letectvu následovalo tankové vojsko, které spolu s ním spolykalo až 80 % izraelského obranného rozpočtu v tomto období. Počet tankových brigád vzrostl na úkor mechanizovaných oddílů, klasické pěchoty a dělostřelectva a také modernizace probíhala hlavně v rámci tankového vojska – například vylepšení tanků Šot (britský Centurion) výkonnějšími kanony a naftovými motory na verzi Šot Kal.

Podcenění protivníka

Opotřebovací válka mezi Egyptem a Izraelem skončila příměřím 7. srpna 1970, protože Egypt nebyl s to překonat izraelskou obranu na Sinaji a zachytit se na opačném břehu průplavu. Izrael zase nedokázal pomocí leteckých úderů destabilizovat Násirův režim, neboť v roce 1969 protivzdušnou obranu Egypta přímo převzaly oddíly sovětské protivzdušné obrany a stíhacího letectva. Ačkoli Izraelci utrpěli poměrně významné ztráty (asi 500 padlých), uhájili východní břeh průplavu, což je utvrdilo v tom, že změny v rámci armády a letectva byly správné.

Zároveň u nejvyšších izraelských představitelů vzniklo mylné přesvědčení, že Egypt nebude schopen zahájit novou válku před rokem 1975. Základním kamenem tohoto předpokladu byla skutečnost, že egyptské letectvo nemělo ve výzbroji vhodné bombardéry, které by mohly napadnout cíle v hloubce izraelského území. Protože jejich získání bylo podmíněno jednáním vrcholných egyptských představitelů v Moskvě, vojenská rozvědka Aman se oprávněně domnívala, že jejich eventuální zakoupení by neušlo její pozornosti. 

Slepá víra ve zpravodajce

Druhým důležitým prvkem bylo přesvědčení, že Egypt nezaútočí na Izrael osamocený, ale pokusí se před novým konfliktem zajistit si spojenectví ostatních arabských států, především Syřanů. Jenže se zdálo, že vztahy mezi oběma zeměmi nejsou momentálně nijak zvlášť srdečné. Navíc v září 1970 prezident Násir náhle zemřel, přičemž jeho nástupcem se stal Anvar as-Sádát, o kterém se Izraelci (ale vlastně i ostatní světoví politici) domnívali, že jeho působení bude jen dočasné.

Výsledkem těchto úvah bylo přesvědčení, že Aman bude schopen dodat vládě, v jejímž čele stála od března 1969 ministerská předsedkyně Golda Meirová, včasné varování. Na jeho základě pak bude mít náčelník generálního štábu (od ledna 1972 jím byl generál David Elazar) dost času na mobilizaci záložníků. Do té doby si mělo s egyptským útokem bez problémů poradit letectvo a útvary pravidelné armády umístěné na Sinaji, které se opíraly o pevnůstky Bar Levovy linie. Po příchodu záložních útvarů pak měly tyto síly přejít do široce založeného protiútoku a nepřítele rozdrtit. A tak se stalo, že když 6. října 1973 Egypťané zaútočili, bránilo východní břeh průplavu pouze přibližně 290 tanků 252. tankové divize, 468 záložníků brigády Etzioni v 16 pevnůstkách a 12 dělostřeleckých baterií.

Vojenské přípravy Egypťanů

Navzdory všem předpokladům se as-Sádát ve funkci prezidenta nejen udržel, ale i dál pokračoval v kursu stanoveném svým předchůdcem. Avšak na rozdíl od Násira dospěl k představě omezeného vojenského konfliktu, jehož cílem nebylo dobytí celé Sinaje, ale jen získání a udržení tak velkého předmostí, aby byli Izraelci přinuceni k diplomatickým jednáním. Egyptský prezident pověřil vypracováním plánu operace Badr (Půlměsíc) na překročení průplavu své vojenské velitele. Útok měl probíhat v souladu s tehdejší sovětskou vojenskou doktrínou. V první fázi měly egyptské útvary překonat průplav a násep na jeho východním břehu a vytvořit mělké předmostí. Ve druhé fázi ho měly rozšířit do hloubky 10 až 15 km a ve třetí obsadit strategické průsmyky Gidi a Mitla a ty bránit až do zásahu supervelmocí.

Hlavní překážky egyptští plánovači viděli v Suezském průplavu, jehož hladina a rychlost proudění vody v něm výrazně kolísá v závislosti na přílivu a odlivu, následně v Bar Levově linii a nakonec v kvalitativní převaze Izraele v tancích a letectvu. První dva problémy pomohly odstranit zkušenosti sovětských poradců, ženijní mostní a pontonová technika sovětské provenience a také intenzivní výcvik egyptských ženistů a pěšáků. Obranu proti tankům v průběhu operace vyřešilo vysoké nasycení pěších brigád protitankovými zbraněmi (pancéřovky RPG-7 a střely 9M14 Maljutka). Protivzdušnou obranu oblohy nad průplavem zajišťoval již zmíněný raketový systém.

Útok přes průplav

Večer 5. října 1973 většina izraelských vysokých představitelů uléhala s pocitem, že „něco visí ve vzduchu“, ale zprávy od Amanu stále tvrdily, že pravděpodobnost egyptského útoku je velice nízká. Přitom přípravy k útoku již běžely na plné obrátky, a to pod rouškou cvičení egyptské armády Tahrír 73 (Osvobození 73). Pouze několik nejvyšších důstojníků z celkově asi 200 000 mužů na tomto cvičení a prezident as-Sádát věděli, že následující den ve 14.00 tento rutinní nácvik plynule přeroste do skutečné války.

Šestého října několik minut před druhou odpoledne egyptské tanky vyjely na rampy připravené na západním břehu, dělostřelci odstranili maskovací sítě ze svých zbraní a nad hlavami jim proletěly letky egyptských stíhacích bombardérů Su-7 a stíhaček MiG-21, aby zaútočily proti izraelským letištím a opěrným bodům. Izraelci byli zcela zaskočeni, ačkoli v časných ranních hodinách konečně dostali varování od vojenské rozvědky, že Egypťané zaútočí. Jenže čas útoku byl v této zprávě stanoven na 18.00, takže tanky, které měly podpořit pevnůstky na břehu průplavu, se stále ještě nacházely v pozicích přibližně 8 km od cíle.

Prvních 40 hodin bojů se neslo ve znamení egyptského úspěchu. Dvě armády (2. a 3.) překročily průplav po jeho celé délce a do večera dokázali pěšáci vytvořit téměř souvislé předmostí oddělené uprostřed plochou Velkého Hořkého jezera. Útočníci sice utrpěli ztráty (208 padlých), ale ty byly mnohem nižší, než egyptští plánovači očekávali (kolem 30 %).

Podle předpokladu plánovačů způsobilo zoufalé volání o pomoc z 16 pevnůstek Bar Levovy linie obkličovaných egyptskou pěchotou a nacházejících se pod silnou dělostřeleckou palbou na izraelské straně zmatek. Izraelští tankisté následně vyráželi v obětavých výpadech jednotlivých čet a rot bez podpory dělostřelectva a pěchoty svým spolubojovníkům na pomoc. Kvůli tomu se stali snadnou kořistí egyptských tankoborníků. 

Ráno 7. října přišla 252. divize o plné dvě třetiny svých tanků, přičemž Egypťané už měli na východním břehu díky skvělé práci ženistů, kteří celou noc neúnavně budovali pontonové mosty a proráželi průchody v izraelském pískovém valu, v téže době přibližně 800 tanků T-54, T-55 a T-62. K dovršení vší smůly postrádali Izraelci na Sinaji vzdušnou podporu, protože v této chvíli velení letectva přesměrovalo všechny své stroje nad Golanské výšiny, kde byla situace kvůli syrskému postupu ještě kritičtější.

Promarněná šance

Naštěstí se v té chvíli projevily silné stránky izraelského mobilizačního systému, takže už brzy odpoledne 7. října začaly na bojiště přijíždět první tanky 162. záložní tankové divize generála Abrahama Adana a večer téhož dne i předvoj 143. záložní tankové divize generála Ariela Šarona. Jejich příchod konečně umožnil veliteli jižního vojenského okruhu generálovi Šmuelu Gonenovi, aby na 8. října naplánoval první skutečný izraelský protiútok, jehož cílem bylo „sbalit“ egyptské předmostí směrem od severu k jihu podél východního břehu průplavu. Bohužel pro Izraelce, i tento útok byl šitý horkou jehlou, takže skončil nezdarem. 

Po této promarněné šanci se Izraelci zase stáhli do obrany. Navzdory všem úspěchům to byli nakonec Egypťané, kdo svou šanci na vítezství promrhal. Nedokázali je totiž završit rozhodným postupem směrem ke strategickým průsmykům v době, kdy Izraelci teprve přisunovali na bojiště zálohy. Důvodem váhavého postupu byl zřejmě strach většiny egyptských důstojníků z toho, co by se stalo s jejich jednotkami, kdyby opustily ochranný raketový „deštník“. Zastáncem zmiňovaného názoru byl zejména náčelník generálního štábu Sa‘d ad-Dín Šazlí. 

Egypťané se o rozhodující útok s přibližně tisícovkou tanků pokusili až ráno 14. října, když jim ho – na základě zoufalých žádostí Syřanů o podporu – kategoricky nařídil sám as-Sádát. Pokus o průlom však narazil na pevnou izraelskou obranu přibližně 700 tanků. Egypťané ztratili asi 260 obrněnců a Izraelci pouze 20. Generál Bar Lev to okomentoval slovy: „Egypťané se znovu vydávají svou starou cestou a my se vracíme na tu svou.“

„Televizní operace“

Izraelští velitelé se však nespokojili jen s odražením útoku, ale hodlali boje přenést na západní břeh průplavu – „do Afriky“. Jako vhodné místo k překonání průplavu se jevil úsek nad Velkým Hořkým jezerem naproti Deversoiru, kde se podle průzkumu mezi dvěma egyptskými armádami otevírala asi 20 km široká mezera. K překonání průplavu (operace Gazela) byly vyčleněny tři tankové divize (162., 143. a 146. pod velením generála Kalmana Magena) a 247. záložní parašutistická brigáda (plukovník Danny Matt), která měla sehrát roli předvoje.

Výsadkáři se navzdory nepřehledné situaci (o přístupy k průplavu se stále bojovalo) v noci z 15. na 16. října dostali na západní břeh a ženisté tam ještě před rozedněním dokázali pomocí pramic přepravit prvních 30 tanků. Ty okamžitě začaly s ničením radarových stanic a raketových baterií, aby izraelskému letectvu konečně umožnily získat vzdušnou nadvládu nad bojištěm. Egypťané si nejprve nepřipouštěli, že by na západním břehu mohl operovat nepřítel. I když už pak o Izraelcích věděli, nedělali si velké starosti. As-Sádát dokonce při svém projevu z 16. října izraelské překonání průplavu posměšně označil za „televizní operaci“. O den později však už Egypťané svůj názor změnili a snažili se izraelský koridor na východním břehu zničit současnými útoky oddílů 2. a 3. armády. Izraelci je však očekávali a zlikvidovali je hned v zárodku.

Zásah velmocí

Od 18. října už všechny tři divize operovaly na západním břehu s cílem odříznout egyptskou 2. a 3. armádu od jejich týlu na egyptském území. Zatímco Šaronův postup na sever uvízl před Ismaílíjou kvůli houževnatému egyptskému odporu, Adanova a Magenova divize nakonec 23. října obsadily přístav Adabíja na břehu Suezského zálivu. Do izraelského obklíčení se tak dostala celá 3. armáda a město Suez. Za daných okolností už byla jen otázka času, kdy obklíčeným Egypťanům dojdou potraviny, voda a střelivo a budou muset kapitulovat.

Do vývoje na Sinaji však už 19. října rázně zasáhl SSSR, který nehodlal připustit zopakování vojenského debaklu svého spojence jako v roce 1967. Výsledkem sovětsko-amerických diplomatických aktivit byla rezoluce OSN č. 338 o zastavení palby ze dne 22. října, která měla vstoupit v platnost v 18.00 téhož dne. Protože ani Egypťané, ani Izraelci toto příměří nerespektovali, musela na sovětský nátlak Rada bezpečnosti OSN přijmout 25. října další dvě rezoluce, které obě bojující strany konečně donutily k zastavení palby. Boje na Sinaji utichly. Přestože i tentokrát skončily izraelským vítězstvím, nebylo to vítězství absolutní. As-Sádát nakonec i navzdory porážce dosáhl svého, protože v důsledku mírových jednání, která následovala, vrátil Izrael v roce 1982 výměnou za mír Sinajský poloostrov a pásmo Gazy Egyptu.