Okouzlující zákoutí Moravského krasu: Křehké poklady Velkého Horneku

Přírodní rezervace Velký Hornek se nachází vzdušnou čarou pouhých 1,5 km severovýchodně od Brna-Líšně. Leží v nadmořské výšce 280–420 m n. m. a zaujímá plochu 27,85 ha. Předmětem přísné ochrany v rezervaci vyhlášené teprve roku 2003 jsou i druhy, které jsou z jiných míst Moravského krasu neznámé. Půvabná lokalita ležící v blízkosti velkoměsta je ovšem kvůli vysoké a časté návštěvnosti turistů a rekreantů zranitelná.

Pestré útočiště druhů

Za bohatství rostlinných a živočišných druhů vděčí Velký Hornek vápencovému podkladu a především pestrému složení podmínek náhorní plošiny a prudkého svahu říčního údolí. Podstatný je i vliv dřívějšího hospodaření – ještě počátkem 20. století zde byly velké plochy odlesněny a sloužily jako pastviny, které dnes postupně zarůstají. Na svazích Horneku jsou v některých místech dobře zachovány pařeziny (důkazy výmladkového hospodaření), jež dokumentují někdejší pravidelnou a intenzivní těžbu palivového dřeva. Stálé prosvětlování porostů pak umožňovalo bohatý rozvoj bylinného patra a výskyt řady teplomilných a světlomilných druhů rostlin a živočichů.

Pro některé rostliny je Velký Hornek jedinou lokalitou jejich výskytu v rámci celého Moravského krasu – roste zde např. oman oko Kristovo, kosatec nízký aj. Je možné napočítat zde devětašedesát druhů mechorostů, z nichž některé jsou ohrožené v rámci celé České republiky. Na Horneku bylo dále zaznamenáno tři sta šedesát šest druhů hub a pětačtyřicet druhů ptáků, z nichž tady pětatřicet druhů i hnízdí. Z chráněných a ohrožených druhů lze spatřit kromě jiných rosničku zelenou, ještěrku zelenou, roháče obecného nebo plže lačníka stepního (Zebrina detrita), který se v Česku vyskytuje pouze na pěti lokalitách. Jedním z místních skvostů rostlinného světa je chráněná lilie zlatohlávek (Lilium martagon).

Vajíčka na příští sezónu

Mne na Velký Hornek vždy neodolatelně vábí vzácný motýl jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne), který byl v našich krajích kdysi docela hojný. V současnosti však v Čechách již vyhynul a na Moravě je dnes známo asi šestnáct lokalit výskytu. Vzhled jasoně dymnivkovýho je skromnější než nápadná zářivost nesmírně vzácného jasoně červenookého (Parnassius apollo). „Není to olétaný bělásek?“ zeptala se mě fotografka Zdena, když skromného krasavce spatřila poprvé. Bože, jaké rouhání…!

Jasoň dymnivkový má bílá křídla s černými žilkami, jejichž rozpětí se pohybuje v rozmezí 5,5–7,0 cm. Na předních letových ploškách má dvě černé skvrnky a vnější okraj je při zavřených křídlech černě poprášený a na koncích sklovitě průsvitný. Černě poprášený je také vnitřní okraj zadních křídel.

Jasoni se vyskytují pouze v jedné generaci v květnu až červenci. Dospělí motýli (samice je větší než samec) se živí nektarem květů. Žijí asi 2–3 týdny, během nichž samička naklade až sto padesát žlutobílých vajíček. Tmavé až černé housenky, které jsou vyšňořeny dvěma řadami červených a žlutě lemovaných skvrn, se začínají vyvíjet již několik týdnů po snůšce, ale vylíhnou se až příštího jara po přezimování. V březnu až v červnu se krmí na dymnivce duté, dymnivce plné a dalších druzích dymnivek. Housenka roste 4–8 týdnů a pak se zakuklí. Z kukly, která je uložena ve volném zámotku a ukryta mezi listím, se po dvou až pěti týdnech líhnou dospělí motýli.

V třepotavé společnosti

Jasoň dymnivkový je u nás kriticky ohroženým druhem. Příčinou markantního úbytku vzácného hmyzu je především zánik vhodných biotopů s výskytem jeho matečných rostlin a samozřejmě i aplikace průmyslových hnojiv a pesticidů na místech výskytu. Balet těchto nenápadných krasavců, který předvádějí na mýtinách Horneku je – alespoň pro mne – fascinující. Teplem zmámení jasoňové mi dokonce usedají i na ruku.

Mezi vznešenými jasoni poletuje množství malých a čilých žlutočerných skvrnopásníků hluchavkových (Pseudopanthera macularia). Velkou radost nám udělalo objevení samiček martináčů bukových (Aglia tau), které nehybně posedávaly metr nad zemí, horlivě „vypouštěly“ feromony a vábily samečky k lásce. Přední křídla samců měří jen 26 mm, u robustnějších samiček lze naměřit až 44 mm. Obě pohlaví mají na líci křídel v černě vroubeném oku bílou skvrnu ve tvaru řeckého písmene „tau“ (odtud pochází latinské druhové označení).

Nebezpečná kráska a další dary

V době, kdy na Horneku létají jasoňové, rozkvétá i vytrvalá, pomalu rostoucí bylina třemdava bílá (Dictamnus fraxinella). Rostlina čnící do výšky 40–100 cm se může chlubit nádhernými růžovými květy s tmavší žilnatinou. Tento neobyčejně aromatický ohrožený druh omamně voní po citrusech. Silice, které se z jejich květů uvolňují, mohou dokonce za teplého dne vzplanout, a proto je považována za známý biblický hořící keř. U přecitlivělých lidí může při kontaktu se silicí třemdavy vzniknout fotosenzibilita – kůže se pak stane citlivou na ultrafialové paprsky. Třemdava však byla od pradávna i vyhledávanou léčivkou a lidé ji využívali k léčbě moru nebo hubení střevních parazitů.

Kromě mnoha jiných pozoruhodných rostlin najdete na Velkém Horneku i další v Česku ohroženou a chráněnou bylinu – půvabný medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum) vysoký 20–60 cm, který poutníka potěší narůžovělými květy.

TIP: Hora, z níž přehlédnete sever Čech: Klíč k Lužickým horám

Velký Hornek je uklidňujícím místem, kde je dobré spočinout, tiše a nehybně jako kámen nebo strom, a vnímat a pozorovat – balet jasoňů dymnivkových, vzdušný rej krkavců, hry káňat…

Bez Horneku bych možná nikdy neviděl souboje samečků ještěrek obecných, nebo bych nikdy nezjistil, že kukačka obecná mezi notoricky známým kukáním „chrochtá“. Hornek mi odhalil také to, že se jezevec rád rozkošnicky provaluje na zádech, že si housenka vakonoše trávového vytváří ze suchých listů „roucho“, v němž „šustivě“ putuje, že lasice kolčava za sebou vodí svá rozkošná mláďata jako na provázku, že srna chodí pít z dutiny v kořenech habru…