Okna do Vulkánovy říše: Atraktivita i hrozba sopečných kráterů

Produkce činných sopek nepochybně patří k nejpůsobivějším a v některých oblastech světa i nejnebezpečnějším představením, která má planeta Země ve svém repertoáru. Za činné vulkány nejsou považovány jenom ty, jež o sobě dávají vědět občasnou „ohnivou“ erupcí, ale také sopky, o jejichž aktivitě se dochoval alespoň nějaký historický záznam. Na Zemi je ovšem mnohem více sopek už dávno vyhaslých, o jejichž příslušnosti k pomyslné Vulkánově říši svědčí zejména horninové složení, představované různými typy láv, sopečných vyvrženin (tufů) atd. V krajině se pak většina sopek – ať už činných nebo vyhaslých – prozrazuje především svým vzhledem, včetně přítomnosti více či méně výrazného kráteru.

Přístupná přírodní učebnice 

U právě „bouřících“ vulkánů jsou krátery místem, kde je láva spolu s dalšími sopečnými produkty, včetně mračna plynů a par, vyvrhována do okolí. Ale i v případě sopek spících, nebo jen podřimujících, lze krátery považovat za pomyslná okna do útrob Vulkánovy dílny, přesněji řečeno pod povrch zemské kůry. 

Stěny, svahy, případně dna kráterů jsou dokonalou přírodní učebnicí, ze které vulkanologové (tedy odborníci zabývající se výzkumem sopek) dokážou mnohé vyčíst. Umí si odvodit mnohá fakta z minulosti sopky a v lepším případě předpovědět i její brzkou budoucnost. Snadněji dostupné vrcholky sopek a jejich krátery také patří k oblíbeným cílům cestovního ruchu a na některé lze dokonce vyjet autem či lanovkou. 

Několik generací sopečné rodiny

Vulkanologové rozdělují krátery podle různých kritérií, především pak podle toho, zda vznikly jednorázovým sopečným výbuchem, postupným výronem lávy, nebo jestli jsou součástí smíšených sopek neboli stratovulkánů, navršených střídáním obou výše uvedených procesů. 

Opravdovými „králi“ mezi krátery jsou kaldery. Mají vzhled impozantních, někde až desítky kilometrů širokých amfiteátrů, často alespoň na jedné straně rozevřených do okolí. Vznik kalder většinou bývá složitý a zpravidla k němu dochází po vydatné erupci probořením sopky do vyprázdněného podzemního zásobníku lávy. Některé mohutné krátery však má na svědomí také sice jednorázový, ale devastující výbuch. V rámci „sopečné rodiny“ jsou kaldery považovány za příslušníky nejstarší generace a nezřídka z jejich dna vyrůstá mnohem vyšší strmý kužel mladého vulkánu.

Od starověku po „žhavou“ přítomnost

Známým příkladem kaldery je italský Vesuv – jediná činná sopka na evropské pevnině, kde proslulý výbuch v roce 79 nejenže zničil města Pompeje, Herculaneum a řadu dalších sídel, ale takřka „odepsal“ i původní kalderu Monte Sommu. Mnohem zachovalejší a také rozlehlejší kaldera, navíc protkaná bizarními útvary z lávy a tufů, obklopuje kužel impozantní sopky Teide (3 718 m) na Kanárských ostrovech. Podobné jsou k vidění i na dalších sopkách uprostřed Atlantiku, třeba na Azorských ostrovech Pico a Faial a také pod kapverdskou sopkou Fogo, jejíž nedávná erupce zrušila v kaldeře obydlí stovkám lidí. 

„Prstence“ několika generací kalder provázejí i dvojici v současnosti zřejmě nejaktivnějších vulkánů na světě – havajskou sopku Kilauea uprostřed Tichého oceánu a Piton de la Fournaise na Réunionu v Indickém oceánu.

Atraktivní, ale hrozivé 

Zvláště působivé jsou dávné kaldery částečně vyplněné vodou. V sopečných oblastech jich je k vidění celá řada a k nejznámějším jistě patří Kráterové jezero (Crater Lake) v americkém Oregonu. Je hlavní atrakcí stejnojmenného národního parku, pozornost geologů a vulkanologů se však více upíná k jinému hojně navštěvovanému místu na americkém Západě – Yellowstonskému národnímu parku. 

Také více než 70 km širokou kalderu Yellowstonu místy vyplňují jezera, ale ostře sledovaná je především tamní soustava gejzírů, termálních pramenů, tektonických zlomů a dalších jevů, které svědčí o stálé životnosti tohoto sopečného území. V budoucnosti – doufejme, že značně vzdálené – je zde předpovídána exploze nebývalého rozsahu a yellowstonská kaldera je proto řazena mezi tzv. supervulkány. Těch sice není na světě mnoho, ale erupce každého z nich by měla fatální důsledky pro život na celé Zemi.

Názvoslovná matka kalder

Většina kalder se dnes chová už docela mírumilovně, což platí i pro úchvatný přírodní výtvor Caldera de Tabueriente, vyplňující značnou část kanárského ostrova La Palma. Právě tento mohutný, téměř dva kilometry hluboký „kotel“ inspiroval už v hloubi 19. století německého přírodovědce Leopolda von Busche k označení všech rozsáhlých kráterů pojmem kaldera (což v překladu ze španělštiny znamená kotel), který pak vešel do světové odborné terminologie.

Poněkud kuriózní ovšem je, že Taburiente vulkanickou kalderou už v podstatě není. Vrstvy nesourodých sopečných hornin zde už totiž byly do značné míry rozrušeny vodní erozí, která vyhloubila i navazující strmý kaňon Barranco de las Angustias, směřující k břehu Atlantského oceánu. Úchvatný „kotel“ Taburiente i celý ostrov La Palma vrcholí horou Roque de los Muchachos (2 426 m), na jejíž skalnatý vrcholek jsou postupně umísťovány objekty hvězdářské observatoře, v současnosti nejvýznamnější na severní polokouli. 

Jícny do útrob sopek 

Opakem rozlehlých kalder jsou úzké krátery – jícny sopečných komínů, jimiž se láva prodírá na zemský povrch. Pokud stačí vytéct úplně, nebo v případě, kdy dojde k propadnutí výplně sopečného komínu, se tyto jícny stávají jakousi vstupní bránou do „suterénu“ pomyslné Vulkánovy říše. Jde o zvláštní a zároveň poměrně vzácný typ propasťovitých podzemních prostor, které speleologové označují jako kráterové jeskyně. 

TIP: Američtí geologové sestavili žebříček nejnebezpečnějších vulkánů

Na azorském ostrově Terceira byla jedna z kráterových jeskyní zpřístupněna pro veřejnost. Jmenuje se Algar de Carvão (což v překladu znamená „uhelný komín“) a její největší zajímavostí je unikátní výzdoba stěn a stropu z barevného sopečného skla obsidiánu a bělavých opálových krápníků.