Ohrožené populace polní zvěře: Proč se pole v Evropě mění ve sterilní poušť?

Procházka po cestě mezi poli je příjemná. Sluneční paprsky se opírají do země a těžká vůně hlíny prosycuje okolní vzduch. Podél cesty v trávě nebo přímo na poli hledají semínka plevelů strnadi obecní (Emberiza citrinella) a jejich dobře známé jemné trylky „ci ci ci ci cí cijů“ se i v parných letních dnech nesou krajinou. Člověk rovněž může zaslechnout koncertování skřivanů (Alauda arvensis) nebo vzrušené mlaskavé „ček ček ček“ ťuhýka obecného (Lanius collurio). Tito dříve běžní ptáci u nás ale ubývají, a to závratným tempem.

Dopad plošného zemědělství

Z krajiny se vytrácí nejen strnad, skřivan a ťuhýk, ale i pěnkava obecná, zvonek zelený, chocholouš obecný, čejka chocholatá, konipas bílý i luční nebo zcela běžný vrabec domácí. A tím výčet řídnoucích ptačích druhů zdaleka nekončí. Navíc bohužel nejde jen o problém České republiky, ale o celoevropský trend.

Příčinou úbytku ptačích populací je nevhodný způsob, jakým hospodaříme s krajinou. Zemědělství je plošné a intenzivní. Na rozlehlých polích se pěstují monokulturní plodiny. Stoupá používání hnojiv, herbicidů a pesticidů, které se například vlivem vydatných dešťů nezřídka dostanou do vodních toků. Pochopitelně většinou obsahují látky pro vodní organismy vysoce toxické. Životní prostředí je dále navíc znečišťováno výtoky z hnojišť a siláží z velkochovů.

Nepostradatelné keře

Když se ohlédneme do minulosti, uvědomíme si, že dříve bývala krajina rozčleněná do četných malých políček a travních ploch. Ty byly od sebe odděleny ladem ponechanými úhory a mezemi s keři a divoce rostoucími bylinami.

Sameček ťuhýka obecného. Tento pták ke svému životu nutně potřebuje trnité keře v krajině. (foto: Shutterstock)

Takovýto ráz krajiny vyhovuje kromě bažantů a koroptví i výše zmíněným ptákům typu strnada a ťuhýka, kteří ke svému životu roztroušenou zeleň v zemědělské krajině potřebují. Strnad své z trávy spletené hnízdo umisťuje na zem právě pod křoviska, ťuhýk si obydlí staví přímo v keřích. Oba loví na zemědělské půdě a pastvinách. Ťuhýk navíc využívá trnitých keřů jako jídelní stůl. Kromě hmyzu totiž loví i ještěrky či drobné hlodavce, které ovšem nedokáže roztrhat tak snadno jako velcí dravci. Trn mu tedy slouží jako „držák“ a ťuhýk si takto ulovenou potravu s jeho pomocí pohodlně naporcuje. Na trnech končí i veškerá přebytečná kořist či úlovky pro odrostlá mláďata, takže hlohy, plané trnky nebo šípkové keře vysazené kolem polí fungují i jako spižírna tohoto „dravce“ mezi pěvci.

Raději intenzivně než šetrně?

Oproti strnadovi a ťuhýkovi je zvučně cvrlikající skřivan decimován především chemizací, ale i zaoráváním strnišť. Ta mu brzy na jaře a na podzim poskytují dostatek potravy v podobě drobného hmyzu a zeleně širokolistých druhů plevelů. Skřivan navíc hnízdí přímo v polních kulturách, podobně jako tomu bývá například u jednoho z našich dravců – motáka lužního. Jejich hnízda a hnízda dalších polních ptáků jsou tak každoročně ohrožena výkonnou zemědělskou technikou a nezřídka končí rozježděná či rozsekaná, což je další významný negativní zásah do biodiverzity naší krajiny.

Intenzifkaci zemědělství včetně používání chemických přípravků bohužel podporuje současná podoba tzv. Společné zemědělské politiky EU. Je kladen důraz na co nejintenzivnější produkci, zatímco na programy k přírodě šetrného způsobu hospodaření jsou paradoxně vyčleněny relativně malé finanční prostředky.

Bezvýchodný útěk zajíců

Nevhodným způsobem hospodaření v agrární krajině však nejsou postiženi jen ptáci, kteří rychle reagují na změny životního prostředí. Roztroušená zeleň a pásy mezi poli jsou životně důležité například i pro zajíce polního (Lepus europaeus). Zaječka pro svá mláďata úkryt nepřipravuje a vrhá je do důlku na zemi. Zajíčci se rodí osrstění a vidí, přesto první dny života prosedí na místě. Tehdy jsou nejvíce zranitelní.

Zhruba po jednom týdnu začnou být malí zajíci pohybliví, ale ani pak nejsou ohroženi méně. Na širém prostranství dnešních od obzoru k obzoru táhnoucích se polí, kde chybějí keře skýtající úkryt, se totiž snadnou stanou kořistí dravců. Ti mají z výšky dokonalý přehled a mladý zajíček před nimi nemá šanci utéct. Než široširé pole přeběhne, aby se skryl v křoví, skončí v pařátech predátora. Zajíčci neutečou ani před rychle se pohybující těžkou zemědělskou technikou. Ročně tak přežije asi pouhá třetina narozených zajíců. Dříve docházelo nezřídka k jejich přemnožení, dnes se zaječí populace v mnoha evropských státech významně zmenšila.

A co dál?

Biodiverzita moderní agrární krajiny výrazně poklesla. Kdysi pestrá krajina s rozmanitou paletou živočichů a rostlin se nám takřka před očima mění ve sterilní poušť, která sice produkuje výnosné monokulturní plodiny, ale zvířata v ní žít nemohou. A to jsem problematiku necitlivého hospodaření v krajině jen poodkryli.

TIP: Putování s ptáky: Rozhovor s ornitologem Tomášem Grimem

Řešením rozhodně není jenom povzdechnout a nostalgicky vzpomínat na někdejší přírodní bohatství. Měli bychom se zaměřit na změnu celé koncepce hospodářství. Právě citlivá péče o krajinu zůstává nejúčinnější a většinou nejlevnější metodou, jak původní biodiverzitu zachovat. Snad začněme, dokud je ještě čas.