Ohňová země: Jak se žije na konci světa
Ohňová země je nejjižnějším obydleným územím na planetě. Nikoliv náhodou se jí přezdívá „konec světa“ – dál už leží jen nehostinná Antarktida. Drsné větrné klima, jež může přinést i sníh během léta, statečně snáší pouze hrstka stálých obyvatel. Díky tomu však zůstala tamní příroda takřka nedotčená a její divokost vyráží dech
Vlastní vlajku má pouze argentinská provincie Tierra del Fuego, přičemž tatáž standarta náleží rovněž území zmíněného jihoamerického státu v Antarktidě. Barevné poloviny odděluje silueta letícího albatrosa, hvězdy nad jeho křídly znázorňují Jižní kříž. Současná podoba vlajky platí od roku 1999, kdy její návrh vzešel z veřejné soutěže.
„Jsou to divoši a barbaři, srovnatelní svým chováním se zvířaty,“ zapsal si o původních obyvatelích patagonského souostroví slovutný přírodovědec Charles Darwin. Měl na mysli tytéž indiány, souhrnně označované jako Fuegánci, jimž oblast vděčí za jméno. Když tam v roce 1520 dorazil první Evropan, Fernão de Magalhães, nejprve spatřil kouř z mnoha ohňů – španělsky „fuegos“ –, u nichž se domorodci zahřívali. Mořeplavec proto navrhl pojmenovat nové území „Kouřová země“, král ovšem prosadil vznešenější přívlastek „Ohňová“.
Ani proslulý objevitel však nepřišel zkrátka: Magalhãesovo jméno nese průliv oddělující Ohňovou zemi od nejjižnějšího cípu jihoamerické pevniny. Navzdory drsnému klimatu se úžina brzy stala důležitým dopravním uzlem: Po následující čtyři století totiž tvořila jedinou námořní spojnici mezi Atlantikem a Tichým oceánem, než v roce 1914 vznikl Panamský průplav.
Jižněji už to nejde
Hledání ideální vodní cesty v náročných podmínkách nedaleko polárního kruhu představovalo po desítky let cíl řady odvážlivců. Patřil k nim i britský námořní důstojník Robert FitzRoy, kapitán výzkumné lodi HMS Beagle. Právě na její palubě se v roce 1834 ocitl zmíněný Darwin a pozdější setkání s Fuegánci jej podle dochovaných deníků skutečně šokovalo: Odsuzoval jejich náboženství, přesněji řečeno jeho údajnou absenci, a mylně je považoval za kanibaly. Přesto mohl považovat za štěstí, že se s nimi setkal osobně – následný příchod kolonizátorů v 19. století totiž znamenal začátek jejich konce.
Krátkou přítomnost slavného vědce dnes v Ohňové zemi připomíná řada odkazů: Jeho jméno nese nejvyšší vrchol Monte Darwin či Darwinovo pohoří, na plavidlo tehdejší expedice zas odkazuje průliv Beagle. Ještě častěji se však návštěvníci setkají s narážkami na „konec světa“. Zatímco v minulosti představovala odlehlost místa postrach námořníků, dnes ji tamní lidé dokážou přetavit v přednost. Turistický průmysl, který v posledních letech nebývale kvete, tak láká na Muzeum konce světa i mnoho „nejjižnějších“ atrakcí: Například padesátitisícová Ushuaia je nejjižnějším městem planety a obdobným titulem se honosí zdejší železniční trať. Obzvlášť působivé je pak místo nazývané Bahía Lapatia – slepý konec silnice číslo 3, která v podobě mola ústí do oceánu. A za ní už skutečně není vůbec nic…
Lachtaní lidé
K indiánským kmenům Ohňové země patřili také Yaganci, kteří za schopnost přežít v nehostinné Patagonii vděčili mimo jiné lachtanům a jejich kožešinám. Navíc se u nich vyvinuly i další adaptace pro chladné klima – mají například rychlejší metabolismus. Dnes už jich přežívá zhruba jen tisíc a pouze jediná rodilá mluvčí, devadesátiletá Cristina Calderónová.
Stručné dějiny
Nejstarší zmínky o trvalém osídlení odlehlého koutu světa se datují deset tisíc let do minulosti: Indiáni tam zřejmě dorazili ještě suchou nohou z kontinentu. Teprve roku 1520 stanula na zdejším břehu noha Evropana. Příchod Španělů, kteří objevili vodní cestu mezi západní a východní polokoulí, zasadil ovšem domorodcům krutou ránu – od té doby se totiž oblast octila v hledáčku dobrodruhů a zlatokopů.
Zlato za cenu života
Skutečná zlatá horečka vypukla v 19. století. Zřejmě nejhlubší stopu po sobě zanechal rumunský důlní inženýr Julius Popper, který s podporou argentinské vlády založil „na konci světa“ prosperující těžební společnost. Denně pak z půdy získával až kilogram zlata, přičemž však neváhal hromadně likvidovat domorodce. Jejich místa zaujímali přistěhovalci – vedle britských misionářů zejména lidé z Chile a z Argentiny. S vidinou bohatství budovali nová sídla, včetně stovek dodnes fungujících ovčích farem, a krátce po sobě vznikla současná nejvýznamnější města jako Ushuaia, Porvenir či Río Grande.
Smutný konec Fuegánců
Počet obyvatel rychle rostl, ovšem na úkor Fuegánců, jejichž populace se naopak tenčila. Cizinci mezi ně mimo jiné zavlekli infekční choroby, vůči kterým nebyli domorodci imunní. Zatímco před příchodem Evropanů žilo v Ohňové zemi podle odhadů na sto tisíc indiánů, v roce 1910 jich zbývalo sotva 350. Roku 1881 se přitom území oficiálně rozdělilo mezi Chile a Argentinu a obě země dnes spravují své provincie pod shodným názvem Tierra del Fuego.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 135 900; očekávaná doba dožití: 74,8 roku; prům. počet dětí: 2,34 na ženu; věková struktura: 29 % obyv. do 19 let, 4,8 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Río Grande má 67 000 obyv.; náboženství: 76 % křesťanství, 21 % ateismus, 3 % ostatní; oficiální jazyk: španělština; obyv. pod hranicí chudoby: 15 %; gramotnost: 99 %.
Politika
Státní zřízení: souostroví je rozdělené na argentinskou a chilskou provincii; guvernérky: Rosana Bertoneová (Argentina), Margarita Norambuena Caviedesová (Chile); volby: parlamentní volby se konají každé čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: 20 682 USD (odhad z r. 2017; ČR – 35 500 USD); měna: chilské/argentinské peso, s kurzem 1 : 0,03 Kč, respektive 0,6 Kč.
Geografie
Rozloha: 48 100 km², zhruba jako Slovensko; charakter území: sever pokrývají stepi, na jihu se tyčí masiv And pokrytý ledovci a pobřeží je zvrásněno fjordy; podnebí: oceánské, na jihu polární; krátká chladná léta a dlouhé vlhké zimy; min. noční / max. denní teploty (°C) v Ushuaii: leden–březen 3–5/13–15, duben–červen −1 až 2 / 5–10, červenec–září −1 až 1 / 5–7, říjen–prosinec 2– 3/13–14; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantský oceán (0 m) / Monte Darwin (2 438 m).