Odolní požírači jedu: S jedovatým „sodomským jablíčkem“ si poradí jen sloni a antilopy

Antilopa impala (Aepyceros melampus) popochází po savaně a vybírá si mezi vegetací to, co jí nejvíc chutná. Zastaví se u byliny s listy, jejichž jemné, ale ostré trny připomínají bodlák. Plody velikosti slepičího vejce se nejvíc podobají žlutě zbarveným rajčatům. Impalu však ostny neodradí. Uškubne žlutý plod a spokojeně ho sežvýká. Pak se pustí do druhého, třetího. Nespěchá a užívá si šťavnaté pochoutky. Pokud by se do stejné rostliny pustila koza nebo ovce, byla by to její poslední hostina…

Rychlý postup jedovaté rostliny

Mnozí afričtí chovatelé koz, ovcí a skotu by při pohledu na spokojeně přežvykující impalu nevěřili svým očím. Rostlině z příbuzenstva lilku vejcoplodého neboli baklažánu (Solanum melongena) ne náhodou přezdívají „sodomské jablíčko“. Vědí, že když domácí zvířata podlehnou pokušení a napasou se na žlutých plodech, je jejich osud zpečetěn. Rostlina s vědeckým názvem Solanum campylacanthum je totiž prudce jedovatá.

V tom se více než baklažánu podobá jinému z početného zástupu lilkovitých (Solanaceae) – smrtelně jedovatému lilku potměchuti (Solanum dulcamara). Jedy sodomského jablíčka postihují plíce a otrávené zvíře umírá zadušením.

Úhyny domácích zvířat po otravě lilkem Solanum campylacanthum jsou na afrických pastvinách stále častější. Jedovatá rostlina se na nich rozrůstá a vytlačuje traviny, v mnoha oblastech se stává doslova pohromou a boj proti ní nepřináší patrné výsledky. Například v Keni tečou do války s jedovatou bylinou miliony dolarů. Marně. Postup sodomského jablíčka nezadržitelně pokračuje.

Trénink jedovaté pastvy

Americký ekolog Robert Pringle z Princeton University studuje flóru a faunu východoafrických savan a dospěl k závěru, že afričtí chovatelé a pastevci opomíjejí při boji s jedovatou rostlinou hned několik zdatných pomocníků. Jedním z nich jsou právě antilopy impaly. Na rozdíl od ovcí, koz nebo skotu jsou k jedům lilku Solanum campylacanthum odolné. Tím, že spásají plody, brání šíření semen a drží tak porosty lilku pod kontrolou.

Ještě vydatnější pomoc nabízejí pastevcům sloni afričtí (Loxodonta africana). Pastvu impal může rostlina přežít, ale hodování slonů je jí bez výjimky osudné. Tlustokožci vytrhávají rostlinu i s kořeny a sežerou ji celou. Lilek Solanum campylacanthum jim chutná a vůči jeho toxinům jsou imunní. 
Jak sloni i impaly ke své odolnosti přišli?

Spásají nejen traviny a byliny, ale také listy a větvičky keřů a stromů. Stromy a křoviny se často brání proti spásání arzenálem toxinů. Sloni a impaly se tomu přizpůsobili a vyvinuli si rezistenci k širokému spektru rostlinných jedů. Díky tomu se neotráví ani „sodomským jablíčkem“. Naproti tomu divocí předci ovcí, koz i skotu byli „trávožrouti“. Traviny bývají jedovaté jen výjimečně, a proto se u jejich konzumentů odolnost k jedům nevyvinula.

Jednoduchý, ale „hořký“ recept

Právě pastevectví dobytka otevírá lilku Solanum campylacanthum cestu k masivní invazi. Chovatelé skotu, koz a ovcí často pastviny „přetěžují“. Pasou na nich více zvířat, než kolik jich porosty snesou. Když se začne kvalita pastvy zhoršovat, viní z toho divoké býložravce. Vidí v nich nežádoucí konkurenty domácích zvířat a snaží se je z pastvin vypudit. Tím ale vyhánějí i přirozené nepřátele „sodomského jablíčka“ a rostlina nabídnutou šanci dokonale využívá tím, že zabírá stále větší plochy.

Robert Pringle se proto ve studii zveřejněné ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B přimlouvá za to, aby lidé nebránili volně žijícím býložravcům v přístupu na pastviny. „Budou z toho těžit všichni. Volně žijící zvířata nebudou přicházet o prostor k životu a domácí zvířata se zbaví hrozby sodomského jablíčka,“ říká Robert Pringle.

Chovatelé a pastevci se budou nejhůře vyrovnávat s představou, že by měli na pastviny pouštět slony. Ti si vysloužili pověst ničitelů veškeré vegetace – od travin až po stromy. „Teď se chovatelům skotu nabízí příležitost, aby si uvědomili, že slony na svých pozemcích potřebují. Mají sice pověst ničitelů, ale ve skutečnosti mohou významně přispět k tomu, aby se na pastvinách udržely traviny a nešířilo se na nich sodomské jablíčko,“ dodává Pringle.

Kam nemůže slon

Pringle a jeho spolupracovníci zorganizovali v savanách kolem keňského výzkumného centra Mpala jedinečný a doslova velkoplošný experiment. Oplotili pozemky na ploše 36 hektarů tak, aby zabránili přístupu různě velkým zvířatům. Někde zábrany zadržely jen slony, ale volně propouštěly ostatní druhy zvířat. Jinde bránilo oplocení přístupu slonům i antilopám a propouštělo menší savce. Na další plochy měli zamezen přístup všichni savci. Navíc vědci nastražili u jednotlivých rostlin lilku Solanum campylacanthum automatické kamery a čekali, kdo se do jedovatých plodů pustí.

K jejich tajným tipům patřili nejen sloni a impaly, ale také malé antilopy dikdik (Madoqua) a nejrůznější druhy hlodavců. Jenže na záběrech přistihly kamery při konzumaci jedovaté byliny zpočátku jen impaly. Také chování jedovaté rostliny na ohraničených plochách přinášelo informace ukazující hlavně na slony a impaly.

TIP: Nepostradatelné cesty sloních architektů: V čem tkví důležitost afrických tlustokožců

Na pozemcích, kam mohla všechna zvířata, přežíval na každé rostlině s bídou jediný plod. Tam, kam neměli přístup jen sloni, dozrály na jedné rostlině v průměru tři plody. V nepřítomnosti slonů a impal se ovšem na každém lilku urodilo více než padesát plodů. Antilopy dikdik ani hlodavci neměli na „úrodu“ lilku žádný vliv a zjevně nepatřili k jeho konzumentům.