Obyvatelé Patagonie chovali psovité šelmy již před 1 500 lety
Archeologické objevy z argentinského pohřebiště u města Mendoza naznačují, že dávní lovci sběrači chovali již před 1 500 lety dnes již vyhynulé psovité šelmy.
Na Americkém kontinentu žije velmi zajímavá skupina psovitých šelem, označovaná jako Cerdocyonina. Zahrnuje zhruba deset žijících druhů – například psa krátkouchého (Atelocynus microtis), psa pralesního (Speothos venaticus) nebo třeba psa hřivnatého (Chrysocyon brachyurus). V češtině bývají označováni jako jihoameričtí psovití případně jako zorro. Řada z nich svým vzhledem připomíná lišky, blíže příbuzní jsou ale psovitým (Canis) než liškám (Vulpes).
V nedávné minulosti žilo na americkém kontinentu více zástupců této skupiny, část druhů ale podlehla tlaku evropských kolonizátorů, rozšířenému pastevectví a záměrnému vybíjení. Nedávný výzkum ukázal, že tyto vyhynulé „lišky“ žily ve velmi těsném kontaktu s dávnými lovci sběrači. Obyvatelé Patagonie si asi před 1 500 lety drželi jako domácí mazlíčky druh Dusicyon avus, který definitivně vymřel někdy v 17. století našeho letopočtu.
Liška přítel člověka
Cinthia Abbonaová z argentinské národní výzkumné organizace CONICET (Consejo Nacional de Investigaciones Científicas y Técnicas) a její kolegové zkoumali nálezy z lokality Cañada Seca, která se nachází asi 210 kilometrů jižně od argentinského města Mendoza. V hrobech starých zhruba 1 500 let badatelé objevili ostatky 24 lidí kultury lovců sběračů, včetně dětí a množství dobových předmětů. Neúplnou kostru z jednoho hrobu Abbonaová a její tým s pomocí analýz DNA identifikovali jako zmíněnou „lišku“ Dusicyon avus. Závěry výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Royal Society Open Science.
Podle zooarcheoložky Ophélie Lebrasseurová z Oxfordské univerzity byla tato „falešná liška“ podle všeho pohřbena společně s člověkem záměrně. Jde o teprve druhý podobný známý případ z území Jižní Ameriky. Podle Lebrasseurové to ukazuje, že tehdejší lovci sběrači měli s těmito psovitými šelmami důvěrný, osobní vztah, ne nepodobný dnešním chovatelům psů. Těsné pouto mezi pohřbeným člověkem a šelmou potvrdily i analýzy izotopů uhlíku a dusíku. Vyplynulo z nich, že zvíře jedlo velmi podobnou, převážně rostlinnou stravu, jako pohřbený člověk. Divoké šelmy ve volné přírodě měly podle zooarcheoložky stravu podstatně masitější.
