Obři africké přírody: Proč sloni milují vodu a bahno?

„Jéééé, ten je roztomilý!“ obdivuje Irena asi desetileté sloní mládě, které v křoví u cesty hoduje na větvičkách a chobůtkem si vybírá ty nejzelenější. I tenhle sloní dorostenec ovšem značně převyšuje střechu našeho Land Roveru. „Jeď kousek dál, ať si ho můžu vyfotit zblízka!“ Potichounku popojíždíme a ze vzdálenosti několika metrů si mládě prohlížíme a fotíme. To si nás nevšímá a až za nějakou dobu jej obírání zeleně zřejmě přestává bavit. Přechází před námi cestu a se vztyčeným chobotem nedospěle troubí. „Jéééé, to je milý!“ rozplývá se Irena. Její rozněžnění ovšem rychle přechází do vyděšeného výkřiku: „Ááááá, zezadu na nás útočí slonííííí!“ 

Mít otevřené oči a dveře

Nevědomky jsme porušili jedno z nejzákladnějších tabu afrického safari – dostali jsme se mezi matku a její mládě, které se oddělilo od stáda! Ve zpětném zrcátku vidíme, jak se dominantní slonice společně s pravděpodobnou matkou tohohle drobečka řítí na naše auto. Obě samice mávají ušima a sklánějí hlavu, jakoby nás chtěly nabrat na kly! Sloní hlavy ve zpětném zrcátku rychle rostou, plyn je až na podlaze a slonice se neustále přibližují. Teprve až na trojku a při rychlosti nad 40 km/h se slonům začínáme vzdalovat. Slonice se zastavují a vypadá to, že jsou spokojené, protože dosáhly svého: zahnaly nás od svého potomka. Pro nás to ovšem bylo o fous a příště musíme být opatrnější.

Zkušení rangeři v takových situacích radí, že by měl člověk současně otevřít dveře u auta na obou stranách. Tím se zvětší profil vozu a simuluje se zastrašovací gesto, při němž slon rozevírá uši, aby odradil soupeře svou mohutností. No, nevím, zda by to v tomhle případě fungovalo…

Čekání na simulovaný útok?

Další z důležitých pravidel pro návštěvníka afrických parků říká: „Ať se děje cokoli, neutíkej a zachovej klid a rozvahu.“ Jenže to platí v případech, kdy je člověk sám tváří v tvář nějakému predátorovi. Útěk by stejně nepomohl, protože jakékoli větší zvíře, které by mohlo být pro člověka hrozbou, je ve svém prostředí vždy rychlejší. Útěk by navíc byl pro predátora signálem, že vyděšený tvor bude snadnou kořistí. 

To že jsme ujeli ale nepovažujeme za žádnou hanbu nebo hloupé porušení zásadního pravidla. Auto je v savaně při dobré sjízdnosti přeci jenom rychlejší než slon. Získali jsme další zkušenost. Člověk dělá chyby, rozumný člověk je už ale znovu neopakuje.

Slyšeli jsme radu, jak rozpoznat skutečný sloní útok od předstíraného ataku, jenž má protivníka pouze zastrašit a přinutit k útěku. Pokud je napadení jen simulované, slon mává chobotem a nijak si jej nechrání. Při skutečném útoku si slon vždy chrání citlivý konec chobotu tím, že jej schová jakoby blíž k tělu. Jenže tenhle příznak je velmi zrádný. Slon totiž pohybuje chobotem vždy a teprve v posledních vteřinách před útokem jej odkloní a schová. Tenhle okamžik bychom sice možná dokázali rozpoznat, ale už těžko bychom měli čas na něj reagovat.

Mnoho zkušených rangerů by s námi souhlasilo a možná by dodali, že když slon přitáhne uši k hlavě, kterou by se jakoby chtěl zabořit do země, je zle. (Je to podobné okamžiku, kdy kočkovitá šelma stáhne uši.) V tuto chvíli se slon cítí „zahnán do kouta“ a nemůžeme od něj očekávat žádné ohledy ani taktizování. Jen přímý útok.

Období dešťů a prezidentští sloni

„Našeho“ prvního slona jsme v divoké přírodě viděli před mnoha lety v Keni. Na horizontu byl sotva vidět a byl celý červený! Později jsme si ověřili, že sloni jsou často zbarveni zeminou, která je typická pro místo jejich pobytu. Během dalších let jsme na našich cestách pozorovali víc a víc slonů, ale vždy v prostředí suchých, vyprahlých savan.

Náš pohled na slony coby obyvatele vyprahlých plání jen občas přicházející k napajedlu, se zásadně změnil při návštěvě Botswany a Zimbabwe. Tam jsme měli možnost pozorovat stohlavá stáda krátce po období dešťů. Tráva byla všude zelená a všude okolo bylo dostatek vody. Tady jsme viděli na vlastní oči šťastné „vodní“ slony a jejich sociální projevy.

Jen v národním parku Chobe žije okolo 120 000 slonů! V severozápadní části Zimbabwe, v parku Hwange a jeho okolí zase přebývají tzv. „prezidentští sloni“, kteří se nebojí lidí ani aut. Nemají problém přiblížit se i na velmi malou vzdálenost a chobotem zvědavě osahat váš fotoaparát. 

Plavání v sevřeném útvaru

Vodní prostředí nám odhalilo méně známou stránku sloního života. Především sloni překonávající širokou řeku Chobe nám asi hned tak nevymizí z paměti. Zdálky vidíte nad vodní hladinou nejprve něco jako písty motoru, které se v pravidelném rytmu vynořují a zase potápějí. Nejprve sudé, pak liché – jako by plavání bylo „dvoutaktní“. Ze začátku jsme vůbec nevěděli, oč se jedná a pochopili jsme teprve v okamžiku, kdy sloni začali vystupovat z řeky na břeh. Stádo asi 30 zvířat plavalo „tělo na tělo“. Každý slon se chobotem „držel“ zad slona před ním a v neměnném rytmu se „šnorchlováním“ nadechovala vždy právě jen jedna polovina chobotů. Mezi nádechy se pak sloni ujišťovali, že se jim zvíře před nimi nevzdaluje a stádo se v silném proudu bylo schopno neustále držet v semknutém tvaru. 

K našemu úžasu bylo ve stádu i velké množství slůňat. Včetně těch, která se narodila sotva před pár měsíci. Ta byla obklopena těly dospělých slonů ze všech čtyř stran a aby se neoddělila od ostatních, plavala (respektive byla postrkována) v „bazénku“ tvořeném těly svých starostlivých ochránců. Sotva se mládež dostala na břeh, okamžitě začala skotačivě dovádět, honit se a postrkovat. 

Pravidla vodní lázně

Sloni ovšem nepotřebují jen vodu překonat a napít se z ní. Od vodních ploch se jim vůbec nechce a v přírodních bazénech se dokážou povalovat nesmírně dlouho. Ve velké oblibě mají i velké bahnité jámy, v nichž se rochní podobně jako malá prasátka. Ryjí kly do země, převracejí se z boku na bok, nebo dokonce „válejí sudy“ přes záda. Nechybí ani ostřikování chobotem, kterým nabírají řídkou bahnitou směs a postřikují všechny části těla – seshora, zespodu, ze stran, aby pokožka byla pokryta opravdu po celém těle. Vše završuje poprášení zabahněného těla sypkým materiálem, což připomíná pudrování. Tak se slon zbavuje parazitů, chrání svou kůži a zároveň získává i nezbytné minerály.

Pohyb slonů u vody má svá jasně daná a naprosto logická pravidla. Zvířata se nejprve napijí a teprve pak probíhá koupel a bahnění. Díky tomu pijí čistou a nezkalenou vodu a později se mohou dosyta vyřádit. Měli jsme možnost pozorovat terén, ve kterém se pohybovalo několik velkých stád. Napajedla, bahniště i místa se sypkým prašným pískem byla od sebe teritoriálně oddělena. Jakoby podle nepsaného jízdního řádu se sloní skupiny rotačně vyměňovaly mezi těmito místy, aby všichni uspokojili své potřeby a nikdo nebyl omezován. 

Vodní bufet i páření

Viděli jste slona, který se ve vodě pase na zatopené trávě jako hroch? Chobotem je nejprve pod vodou vytržen trs trávy. Slon krouživými pohyby namotá co největší množství stébel, podobně jako když chceme vytrhnout několik mrkví najednou. Pod vodou je vytržený trs pečlivě vyprán, aby se kořínky rostlin zbavily bahna. V následující fázi je sousto krouživým máváním otřepáno nad sloní hlavou a teprve pak jej slon labužnicky vloží do úst. Slon tak denně zkonzumuje 60–80 kilo trávy a obstaráváním potravy stráví většinu dne. Na spánek mu pak zbývají pouhé 2–4 hodiny!

Ve vodní lázni se sloni nejen myjí, osvěžují a krmí. Dochází zde i k páření. Sloní samice je schopná zabřeznout jen několik dní v roce, kdy pachem hormonů láká svého partnera. Pokud se samec samici líbí, dovolí mu, aby se k ní zezadu přiblížil a opřel se plnou vahou o její záda. Páření je velmi obřadné, samec hladí samici chobotem po zádech a ta dokonce přivírá oči. Samotný akt ovšem v průměru trvá 45 sekund. Kopulujícího páru si všimnete na velkou vzdálenost, protože ostatní slony ve stádu dvojice výrazně převyšuje. 

TIP: Málo známý sloní příbuzný: Na pláži s pralesními slony

Pozorování života slonů ve vodním prostředí ve velkých skupinách, jejich vzájemné chování a sociální vztahy jsou nezapomenutelnou záležitostí pro všechny, kdo milují přírodu a chtějí se o ní dozvědět víc. Z tohoto pohledu jsou sever Botswany a severozápadní část Zimbabwe naprosto ideálními místy.