Obřad v krajní tísni: Jak probíhala uherská korunovace Marie Terezie

Od 16. století byl kvůli turecké expanzi správním a náboženským centrem Uher Prešpurk, jehož katedrála svatého Martina byla povznesena na korunovační chrám. Zde se nacházela pohřební kaple české a římské královny Žofie, vdovy po Václavu IV., a ostatky svatého Jana Almužníka. 

V červnu 1741 se dvorští čalouníci a další řemeslníci s vervou pustili do výzdoby dómu vzácnými koberci, gobelíny a baldachýnem. Současně připravili dvorští a zemští úředníci detailní scénář korunovace, včetně zasedacího pořádku na všech ceremoniích a slavnostech. V této souvislosti se musel změnit obvyklý zasedací pořádek, protože poprvé bylo při korunovaci uherského krále potřeba v chóru vytvořit sezení pro dvorní dámy.

Korunovace

Marie Terezie odcestovala z Vídně 20. června. Oblečena v bělostnou róbu vyšívanou zlatem a modrými květy absolvovala část cesty lodí po „krásném, modrém“ Dunaji. Odpoledne ji uherští stavové přivítali na hranicích blízko Devínského hradu v nádherném stanu vyzdobeném koberci. Zbývajících deset kilometrů absolvovala v kočáře v doprovodu manžela na koni a s družinou, a to za zvuků bubnů a píšťal. U městských hradeb je přivítala slavnostní dělostřelecká salva a obklopeni čestnou měšťanskou stráží vstoupili společně do města, v jehož kostelech se rozezněly zvony. Obyvatelstvo sledovalo průvod a provolávalo slávu. Královna s doprovodem se ubytovala v královském paláci, dnešním Bratislavském hradu.

O den později pronesla v trůnním sále před poslanci zemského sněmu projev, ve kterém je ubezpečila, že si nepřeje být jejich paní, nýbrž spíše jejich matkou. Na to jí jeden z velmožů jménem stavů odpověděl, že království určitě díky její moudrosti a dobrotě dosáhne nového rozkvětu. Poté byl zvolen a jmenován nový palatin neboli místokrál, který zosobňoval celý národ. Stal se jím šestasedmdesátiletý hrabě János Pálffy.

Ztělesnění Uher

Dne 25. června začala korunovace kvůli velkým vedrům již v šest hodin ráno, kdy se magnáti sešli v katedrále na modlitbu. O hodinu později se v palatinově rezidenci shromáždili vybraní páni, aby se vydali na Prešpurský hrad pozdravit panovnici a doprovodit ji do katedrály. Marie Terezie si oblékla šaty v uherských barvách, aby působila jako ztělesnění země. 

V osm hodin vyjela z hradu kočárem, sama bez svého manžela, cestou ji nadšeně zdravili slavnostně odění měšťané i prosté obyvatelstvo. Z kočáru vystoupila u jižního vchodu do katedrály svatého Martina, kde ji obklopili nejvyšší preláti a za zvuků píšťal a bubnů ji doprovodili dovnitř. Řízení obřadu se tradičně ujal ostřihomský arcibiskup a uherský primas, sedmasedmdesátiletý Imrich Esterházy hrabě z Galanty. Asistoval mu dvaačtyřicetiletý kaločský arcibiskup, hrabě Gábor Hermann Patachich, který patřil k největším odpůrcům jmenování Františka Štěpána spoluvladařem.

V katedrále usedla panovnice na trůn stojící na vyvýšeném pódiu před hlavním oltářem, kolem ní se rozestavilo dvanáct nejvyšších hodnostářů. Primas se jí dotázal, zda přísahá, že bude ochraňovat království, víru a svatou církev. Královna složila svatý slib, načež arcibiskup pronesl děkovnou modlitbu. 

Poté se vladařka odebrala za oltář, kde jí dvorní dámy poodkryly hruď, ramena a ruce k pomazání. Za zpěvu prosebných modliteb poklekla před oltářem a arcibiskup ji pomazal na královnu z boží milosti. Poté se vrátila za oltář, kde jí dvorní dámy odstranily olej pomocí plátýnek a pomohly upravit oděv. Posléze primas zahájil bohoslužbu, během níž měla královna přes ramena přehozený již značně opotřebovaný a zchátralý korunovační plášť svatého Štěpána. Rovněž byla opásána jeho mečem, který následně třikrát pozdvihla, aby požehnala všem přítomným.

Arcibiskup spolu s palatinem korunoval klečící Marii Terezii Svatoštěpánskou korunou, do pravé ruky jí vložil žezlo a do levé jablko. Na palatinovo slavnostní provolání „Ať žije král!” reagovali shromáždění hodnostáři a hosté též nadšeným voláním „Vivat Domina, Rex noster“ tedy „Ať žije paní, náš král.“ Královna si potom sedla na další trůn napravo od oltáře a vyslechla hymnus Te Deum Laudamus. Posléze odložila korunovační klenoty a zúčastnila se mše. Po jejím zakončení arcibiskupovou modlitbou a gratulací se vrátila na trůn uprostřed chrámu a palatin jí opět vložil korunu na hlavu. Tím byla korunovace oficiálně ukončena a Marie Terezie uvedena do úřadu a potvrzena jako uherská královna. Shromáždění jí opět provolávalo slávu. 

Britský vyslanec uvedl ve svém hlášení: „Korunovace byla velkolepá, královna byla ztělesněním půvabu, starobylá koruna se na hlavě Marie Terezie blyštila krásou, stejně jako staré svatoštěpánské roucho a její skvostné šaty posázené diamanty, perlami a různými drahými kameny.“

Rozhazování mincí

Královna ozdobená všemi insigniemi vyšla z katedrály severní branou po vyvýšeném chodníku, na němž ležela látka v maďarských barvách. Před ní kráčel jeden ze zemských hodnostářů s obnaženým mečem a nad ní drželi baldachýn ze zlatého brokátu. Na konci slavnostního doprovodu šel sedmašedesátiletý prezident uherské královské komory, György Lipót hrabě Erdödy, a rozhazoval mezi lid zlaté a stříbrné pamětní mince.

Královna se zastavila na náměstí před radnicí u sochy své i uherské patronky, Panny Marie Vítězné, poté dorazila do pochmurného gotického chrámu Zvěstování Páně. Zde za asistence palatina pasovala čtyřicet pět šlechticů rytíři Zlaté ostruhy.

Po obřadu usedla do nádherného kočáru a Michalskou branou opustila město, aby na dřevěném pódiu před klášterem a kostelem Milosrdných bratří složila pod širým nebem veřejnou přísahu na kříž. Její text přečetl ostřihomský arcibiskup. Tato ceremonie náležela k významným státoprávním aktům, neboť stvrzovala vzájemné povinnosti královny a jejích poddaných.

Korunovační pahorek

Po přísaze se panovnice vydala na břeh Dunaje, kde byl ze zeminy dovezené v pytlích ze všech žup vybudován korunovační pahorek. Nasedla na černého koně, vyjela nahoru a korunovačním mečem mávla do čtyř světových stran, které byla odhodlána bránit před všemi nepřáteli. Jednalo se o jedinečnou část korunovačního obřadu, která se v žádné jiné evropské zemi nepraktikovala. U obyvatelstva se těšila značné oblibě, ale pro monarchy mohla být riskantní. Po zrušení rytířských klání coby součásti korunovací v 16. století byla jízda na pahorek posledním rituálem, který vyžadoval panovníkovu atletickou zdatnost a obratnost. Ale Marie Terezie se poslední ceremonie korunovačního dne zhostila s bravurou a elegancí, čímž dala jasně najevo, že její ženství nebude překážkou výkonu vlády. Přítomní poddaní opět skandovali, ať dlouho a slavně žije jejich „král“.

Po sesednutí z vraníka nastoupila Marie Terezie do kočáru a za jásotu obyvatelstva se odebrala do rezidence. Po několikahodinovém odpočinku ozdobena všemi panovnickými regáliemi vyrazila na slavnostní hostinu, kde na ni čekalo nejčestnější místo. Po jejím levém boku usedli nejvyšší hodnostáři, po pravém její dvaadvacetiletá sestra Marie Anna, dvaapadesátiletá teta Marie Magdaléna a teprve pak její manžel. Symbolicky tak bylo vyjádřeno, že habsburský rod má v Uhrách dědičné právo zajištěno i po přeslici, ale František Štěpán k němu nepatřil.

Draze zaplacená pomoc

Uherský sněm pokračoval v zasedání i po korunovaci a odjezdu Marie Terezie do Vídně. V létě 1741 se do střední Evropy vydalo na 70 000 francouzských vojáků, aby Bavorům a Sasům pomohli zmocnit se rakouského dědictví. Vídeňský dvůr tedy čelil nejhorší krizi od doby tureckého obléhání Vídně. Marie Terezie se rozhodla požádat uherské stavy o svolání zemské vojenské hotovosti a o její mimořádné využití k obraně českých a rakouských dědičných zemí. 
Stavové sice nejevili nejmenší ochotu uvažovat o tom, že by kompromisům nakloněnou a ve svém jednání předvídatelnou panovnici vyměnili za bavorského kurfiřta, na druhou stranu si hodlali nechat svou loajalitu a pomoc draze zaplatit. Vzhledem k tomu, že zbylé části podunajské říše v boji proti nepřátelům selhaly, měly se nyní Uhry stát její nejváženější a nejvlivnější zemí.

Nová Panna Marie

Vládkyně si uvědomovala závažnost situace, proto se rozhodla požádat uherské pány o pomoc osobně. Dne 11. září 1741 pozvala poslance k sobě na Prešpurský hrad. Zde přednesl její věrný stoupenec, pětačtyřicetiletý dvorský kancléř hrabě Lajos Batthyány plamenný chvalozpěv na statečnost předků všech přítomných. Poté se chopila slova mladá, odvážná, leč nešťastná Marie Terezie oděná do smutečního šatu se Svatoštěpánskou korunou na hlavě. Mimo jiné prý pronesla: „Opuštěni všemi, hledáme naše poslední útočiště ve věrnosti Uhrů a v jejich odvaze, odpradávna známé. V krajním nebezpečí, (…) zapřísaháme uherské země, aby nám bez nejmenšího otálení poskytly účinnou pomoc.“ Pak se údajně rozplakala a projev ukončila hlasem plným slz. A to již uherští páni nedokázali skrýt pohnutí ani rytířské odhodlání pomoci bezbranné ženě a začali spontánně a vřele skandovat: „Zemřeme za svého krále Marii Terezii!“ 

Panovnice dokázala dosud nerozhodnuté či váhající poslance strhnout na svou stranu a učinit z jejich navýsost politického a nepopulárního rozhodnutí bránit rakouské a české země hrdinský a ušlechtilý čin statečných mužů.

Dojemná scéna, při které měla panovnice předstoupit před stavy jako nová Panna Marie, jako zbožná, cudná matka s kojencem Josefem v náručí, přičemž prý synáčka dokonce tajně štípala, aby plakal, a dojal tak magnáty, se ve skutečnosti nikdy nestala. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších legend spjatých s tereziánským obdobím, kterou rozšířil francouzský osvícenec Voltaire.

Vděčná až do smrti

Když zemský sněm ukončil jednání, královna sice neustavila uherskou radu, ale přislíbila se o uherských záležitostech radit se zemskými hodnostáři a respektovat starobylou samosprávu. Inaugurační diplom nicméně neodvolatelně potvrdil osvobození šlechtické půdy od daní. Dále stvrzoval, že Sedmihradsko je součástí uherských zemí, nikoliv samostatná země. Za tyto ústupky dosáhla Marie Terezie jmenování svého manžela spoluvladařem a především poskytnutí 40 000 vojáků.

TIP: Rex femina: Marie Terezie se vlády v Uhrách ujala jako král-žena

Její úspěch na nepřítele neobyčejně zapůsobil. Pruský král poté raději podepsal příměří, aby rakouskému vojsku posíleném o udatné a obávané uherské jezdce a pěšáky umožnil vyhnat nepřítele z rakouských zemí, Českého království, obsadit Bavorsko a několikrát porazit Francouze. Největší ohrožení podunajské říše tím bylo zažehnáno a vláda Marie Terezie byla jednou provždy upevněna. Panovnice projevovala Uhrům svou nejhlubší vděčnost až do smrti.