Hon na tygra: Obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Při cestě do národních parků severní Indie bylo naším velkým přáním uvidět a nafotit ve volné přírodě tygra bengálského (též zvaného královský nebo indický, Panthera tigris tigris). Ačkoli je ze všech pěti přežívajících tygřích poddruhů nejhojnější, spatřit jej v přirozeném prostředí vůbec není snadné.

Chránit, nebo zabít?

Ještě na přelomu 19. a 20. století žilo v Indii asi 40 000 tygrů. Za dalších 50 let se jejich stav snížil na pouhých 2 000 kusů. Došlo k přísnému zákazu lovu a v šedesátých letech byla vyhlášena řada národních parků. Přesto se počty dále snižovaly a v roce 1972 zbylo v Indii pouhých 1 827 jedinců.

V roce 1976 byl vyhlášen „Projekt tygr“, jehož cílem je zvýšit nebo alespoň stabilizovat výskyt těchto nádherných šelem. Dnes ve volné přírodě na území Indie žije asi 3 500 tygrů, což představuje více než čtyři pětiny světové populace. Ani tak se ale nedá říct, že by výsledky byly úměrné vynaloženému úsilí.

Tygří populace kopíruje jakousi sinusovku a dnes lze hovořit spíše o jejím postupném snižování. Lze to přičíst tradičnímu postoji, který tygry, nikoli zcela neprávem, vnímá jako lidožravé zabijáky. V neposlední řadě mohou za lovení těchto šelem „tygří produkty“, jež jsou zejména na čínském trhu stále žádaným obchodním artiklem.

Lov zapálenou travou

V přírodě od nepaměti probíhá souboj predátorů o kořist, o území, o přežití. Nejinak je tomu i v přímé konfrontaci člověka a tygra na území dnešní Indie. Do začátku kolonizace indického vnitrozemí Angličany byl tím silnějším predátorem určitě tygr. Koncem 18. a především v 19. století ovšem pozici člověka posílily nové střelné zbraně. Dochází k rozšiřování sídel, polí i pastvin pro domácí dobytek a tygr je zatlačován stále hlouběji do zmenšujících se pralesních oblastí.

Oficiální lov tygrů byl v dávných dobách výsadou indických maharádžů a jejich oblíbenců. Sto až dvě stě pěších honců uzavřelo a následně stahovalo leče kolem míst s pravděpodobným výskytem šelmy. Tygr většinou ustupoval hlučícímu davu přímo před pušky střelců, kteří čekali na otevřenějších místech. Někdy bylo k dokonalému uzavření použito i proutěných překážek a sítí. Občas lovci zapálili trávu kolem lesnatých porostů a honci měli usnadněnou práci.

Když jsme se vydávali do Indie, vytanuly mi před očima obrázky loveckých scén a představoval jsem si, jak zátahy ovlivnily tygří vztah k člověku. Po dřívějších zkušenostech se lidem určitě snaží především vyhnout, ale snad se nás i tak usměje štěstí a nějakého pruhovaného krasavce uvidíme.

Tygr v zapadajícím slunci

Hned v národním parku Sariska v severovýchodním Rádžasthánu jsme se přesvědčili, že Indie není Afrika. Kromě několika vypelichaných vycpanin v místním hotelu jsme nezahlédli ani tygří chlup. Jiné to bylo v Ranthambhore. Pohybovali jsme se v džípu s průvodcem ve vzdálenějším sektoru národního parku. Průvodci mají samozřejmě přehled, kolik tygrů je v rezervaci, kde se převážně pohybují a znají jejich zvyky. Právě tyto znalosti v kombinaci s nasloucháním zvuků pralesa jim občas pomohou objevit místo, kde se tygr právě vyskytuje. Hlavními hlasateli přítomnosti šelmy jsou jeleni sambaři (Rusa unicolor) a opice hulmani posvátní (Semnopithecus entellus).

Vjeli jsme do lesa, kde tygři vyhledávají úkryt a napajedla, když vtom náš průvodce uslyšel varovný signál sambara. Následovala zběsilá, asi dvoukilometrová jízda po skalnaté cestě. Vůbec nedovedu pochopit, kde náš průvodce vzal jistotu, kterým směrem se má vydat. Vyjeli jsme na otevřené prostranství, které rámoval horizont lesa a průvodce ukazoval siluetu tygra, jenž se docela klidně pohyboval u nevelkého napajedla.

Tygřík, krásně nasvětlený podvečerním sluncem, v klidu pózoval a my fotili jako o život. Po chvíli jsme se trochu zklidnili a začali si vychutnávat překrásnou podvečerní scenérii. Když dvouletý tygří samec po dvaceti minutách důstojně odkráčel do džungle, naše euforie neznala mezí.

Lákavý pach lidského masa

V 17. století byl zejména mezi důstojníky populární lov tygrů na koních nebo na velbloudech. Lovci tygra opět za pomoci honců štvali a obklíčili. Potom následoval výjev ne nepodobný koridě, kdy jezdci útočili na zvíře kordy až do jeho ubodání.
Mezi oficiální lovy patřila i štvanice se speciálně cvičenými psy, kteří postupnými individuálními útoky udržovali tygra v pasti. Pro lovce pak bylo jednoduché obklíčené zvíře zastřelit. Divocí dhoulové (Cuon alpinus) jsou dodnes jedinými predátory, kteří se dokážou ve smečce tygrovi postavit a nezřídka jej i udolat.

Ačkoli byli tygři likvidováni stále víc, jen v samotné Indii bylo mezi rokem 1800 a 1900 zaznamenáno více než 10 000 lidských úmrtí způsobených tygřím útokem. Tygři zabili víc lidí než kterákoli jiná kočkovitá šelma, což může být ovlivněno i výskytem těchto predátorů v hustě zalidněných oblastech jihovýchodní Asie. K napadání lidí ze strany tygrů docházelo i v minulém století a občas se děje dodnes. Oběťmi jsou především farmáři a lesní dělníci, kteří se prakticky denně dostávají do přirozených biotopů šelmy.

Nejčastějším důvodem tygří lidožravosti je zranění nebo nemoc, které šelmě znemožňují živit se přirozenou kořistí. Poměrně častým důvodem, zejména u tygrů, kteří se s lidmi dosud nesetkali, může být strach z možného útoku člověka. Byly prokázány i případy, kdy k oblibě lidského masa a pozdějším útokům přivedlo tygry požírání nepohřbených mrtvol za Korejské a Vietnamské války.

Ani zkušený „tygr-lidožrout“ většinou nevstupuje do lidských sídel, ale číhá na kraji vesnice. Má se zato, že rovněž častěji napadne skrčeného člověka (například kosícího trávu) než člověka napřímeného. Útok je dle očitých svědků převážně veden zezadu nebo z boku. V oblasti Sandarbans proto místní rybáři a rolníci často používají masky nasazené na zadní část hlavy.

Pohled ze sloního hřbetu

V Ranthambhore jsme už neměli štěstí, i když jsme ještě mnohokrát prožili rituál naslouchání, jeleního frkání i zběsilé jízdy. V dalším národním parku Bandhavgarh jsme první den zahlédli a vyfotili z auta ještě dva tygry. Bylo to ale jen na okamžik a v nepříliš fotogenické pozici. Pak nás ovšem nalákalo celodenní sloní safari. Jak jsme zjistili, je to jedinečná a asi jediná možnost skutečně být v blízkosti tygrů.

Kolem půl osmé se drápeme na plošinku na sloním hřbetu, kde jsme měli strávit příští tři hodiny a asi za patnáct minut nám už mahaut (poháněč slona) ukazuje tygří samici se dvěma šestiměsíčními mláďaty. Máme zase štěstí. Matka s mladými právě dokončují ranní pitnou kůru. Ještě pár doušků, pak se tygřice protáhne a pomalu kráčí do bambusového houští. S nevelkým odstupem ji sledujeme a když se uloží na malou mýtinku, snažíme se co nejvíce přiblížit a hlavně vytvořit nějaké okénko pro focení. Žasneme, jak slon dokáže na pokyn obratně shrnout závěs bambusových větví, zastavit a provést téměř dokonalé „štronzo“, takže se dá téměř bez problémů fotit i bez stativu.

Je to úžasný zážitek. Tygří máma asi po hodinovém pobytu a kontaktu s mláďaty odchází. Ale jen tak daleko, aby uslyšela jejich případné bázlivé volání. Důvodem je prý potřeba odpočinout si od dětí, tak nějak jako u nás lidí. Odpoledne nacházíme oba tygříky na stejném místě. Jsou teď trochu ospalejší a apatičtější, ale i tak nesmírně roztomilí. Večer se vracíme s úlovkem více než 400 fotek a hlavně s překrásnými pocity a vzpomínkami.

Smrt z rukou pytláků

V rezervacích Kantha a Kaziranga nás už štěstí opustilo a dalšího tygra jsme nezahlédli. Každopádně jsme se ujistili, že kdo se chce s predátorem potkat, měl by zvolit alespoň půldenní sloní safari. Hlavní výhodou je samozřejmě možnost opustit cestu a jít šelmám vstříc.

Přes povážlivý stav tygří populace dodnes dochází k lovu těchto zvířat. Nikoli už oficiálně, ale formou pytláctví. Nemyslím, že by pytlačení bylo brutálnější než běžný lov a i motivy pytláků mohou být pochopitelnější než zabíjení pro zábavu. Nejvážnější ovšem je, že ztenčené stavy tygrů pociťují každý zastřelený kus a nad pytláky nikdo nemá kontrolu. Ilegální lovci sahají po pušce nebo po jedu a k přivábení často používají mršinu domácího nebo divokého zvířete. Pytlák sedí nejčastěji na stromě poblíž mršiny, a protože tygr jako jediná z kočkovitých šelem neleze na stromy, je v bezpečí. V Číně tento způsob vylepšili tím, že do mršiny umísťují malé bomby, které vybuchují, když se tygr do těla zakousne. V Barmě a východní Indii používají snad nejdrastičtější metodu. Kolem napajedla rozlijí lepkavý roztok z hořčičného oleje a přírodního latexu. Roztok ulpí tygrovi na tlapách. Při čištění pracek velice často dochází k přenosu roztoku na tvář a do očí, což vede k oslepnutí a odsouzení tygra k pomalé smrti.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Když jsem před naším odjezdem do Indie četl o těchto loveckých praktikách, zcela podvědomě jsem je zařadil do temné historie. Informace z tisku, kterou jsem objevil po našem návratu domů, mě vrátila do reality. Poměrně obsáhlá zpráva říká, že v Národním parku Ranthambhore byli nalezeni dva otrávení tygři staří 16–17 měsíců. Poblíž mrtvých těl ležely pozůstatky dvou otrávených koz, které pravděpodobně byly příčinou smrti. Dodnes přemýšlím, zda jedním z otrávených tygrů nemohl být „ten náš“, co tak krásně pózoval při zapadajícím slunci.