Obávané rakety SS-1 Scud (3): Sovětský potomek německé střely V-2
Rakety Scud se po nacistické V-2 staly teprve druhou balistickou raketou nasazenou ve válečném konfliktu. Nejde však pouze o označení jediného typu střely, ale celé raketové rodiny, jejíž vývoj probíhal ještě desítky let po zahájení testů první verze
Irán financoval vývoj severokorejské rakety Rodong-1 (sám ji používá jako Šaháb-3), jejíž konstrukce rovněž vychází ze scudů, ale od svých vzorů se v mnohém liší. Nejvíce v doletu, který činí přes 1 000 km a umožňuje tak zasáhnout území Japonska.
Předchozí části:
První prototyp Rodongu-1 explodoval v roce 1990 na startovací rampě, úspěšně dopadl až druhý vzlet v květnu 1993. Program na výrobu této rakety dosahoval vskutku mezinárodní šířky: na vylepšení motoru se podílela ruská konstrukční kancelář OKB Makajev, odpalovací zařízení využilo kombinaci podvozku italské společnosti Iveco a rakouského hydraulického systému. Odborné informace a specialisty dodala Čína a Ukrajina. Kromě Íránu se Rodong-1 exportoval také do Egypta a Libye.
Válka dvou diktatur
Masivní nasazení raket Scud, a to na obou stranách fronty, přinesla irácko-íránská válka v 80. letech. Jako první udeřil střelami Scud-B v říjnu 1982 Irák. Frekvence útoků postupně gradovala, až dosáhla vrcholu v roce 1985 více než stovkou vypuštěných raket. Ve stejném roce a stejnou kartou odpověděl Írán, kterému se podařilo získat několik kusů Scud-B z Libye. Terčem útoku se stala města Bagdád a Kirkúk, což Saddáma Husajna velmi rozlítlo, protože kvůli nedostatečnému doletu raket se nemohl Íráncům pomstít úderem na Teherán.
Když Sovětský svaz odmítl Husajnův požadavek na prodej raket TR-1, rozhodl se soustředit na vývoj vylepšené verze Al Hussein. Počátkem roku 1986 raketová aktivita na obou stranách fronty ustala, protože oba soupeři doslova vystříleli zásoby všech svých skladů. Bagdád si vzápětí zajistil doplnění zásob ze SSSR (300 kusů Scudů-B). Teherán spojil své síly se Severní Koreou – a to jak v oblasti dodávky raket, tak při rozjezdu vlastních výrobních linek.
Raketové přepady se opět naplno rozhořely v roce 1988, kdy mezi únorem a dubnem Irák vyslal 189 raket (většinou typu Al Hussein), jež zabily přes 2 000 Íránců a zhruba trojnásobek zranily. Z Teheránu přitom z obavy před dopadajícími scudy uprchla asi čtvrtina z desetimilionové populace. Írán odpověděl útokem 75–77 severokorejských raket Hwasong-5. Íránsko-irácká válka sice skončila už v roce 1988, přesto ještě v období 1999–2001 vypustil Írán na svého souseda několika desítek scudů.
Na Středním východě
Sovětský svaz rakety Scud používal v 80. letech v Afghánistánu. Po stažení svých vojsk v roce 1988 pak nabídl jako kompenzaci Afghánské demokratické republice dodávku sofistikovaných zbraní, mimo jiné i těchto střel. Jen v prvních měsících roku 1989 šlo o 500 raket – a zdaleka se nejednalo o poslední dodávku. Mezi březnem a červnem 1989 vládní síly jen při obraně Džalalabádu odpálily na pozice mudžahedínů 438 těchto raket!
Jejich přesnost a devastující účinek v horském terénu ale nebyly velké, takže měly spíše psychologický efekt; smrt mohla přijít kdykoliv a bez varování (raketa se k cíli přibližovala nadzvukovou rychlostí, tudíž neslyšitelně). Od října 1988 do září 1992 tak v Afghánistánu vystartovalo na různé cíle 1 700–2 000 raket Scud. V dubnu 1992 padlo do rukou povstaleckých jednotek Ahmada Šáha Masúda velké skladiště několika set těchto zbraní v Afšúru.
V rukou rebelů
Jednotlivé frakce mudžahedínů si rakety včetně mobilních odpalovacích ramp okamžitě mezi sebe rozdělily a následně použily i proti sobě. Nedostatek kvalifikovaného personálu ale zapříčinil, že do roku 1996 vzlétlo jen 44 raket Scud, a v dalších pěti letech už jen pět. Zbývající transportéry a rakety byly zničeny při americké invazi do země v roce 2005. Scudy se dostaly do rukou i různým frakcím při občanské válce v Libyi, Iráku a Sýrii, které je však vesměs neuměly používat.
TIP: Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7: Hrozba zničení světa
Několik jich ale odpálila vládní libyjská a syrská vojska. Nechyběly ani v dosud doznívajícím soupeření mezi šíitskými povstalci v Jemenu (údajně ukořistili asi 300 scudů) a vojsky Saúdské Arábie. Rebely podporoval sofistikovanějšími zbraněmi a „know-how“ Írán a díky němu došlo k zásahu některých saúdských cílů těmito nebo podobnými střelami. Pokud jde o střety pravidelných armád, nechyběly tyto rakety ve vleklém arménsko-ázerbájdžánském sporu o Náhorní Karabach, kde je roku 2020 dvakrát odpálili Arméni.
