Noční obloha v květnu: Meteorický roj Akvarid a velkolepá stálice

V prvních květnových dnech bude noční oblohu křižovat zvýšené množství meteorů. Země bude totiž prolétat mračny jemných prachových částeček, které ve Sluneční soustavě před několika sty let rozesela slavná Halleyova kometa. Jinak řečeno se dostane ke slovu meteorický roj Éta Akvarid, jehož aktivita vyvrcholí 5. a 6. května. A jelikož bude v uvedeném období Měsíc krátce před novem, můžeme se těšit na výborné pozorovací podmínky. Při troše štěstí bychom mohli zahlédnout i pár desítek meteorů za hodinu.

Ve Sluneční soustavě ještě zůstaneme: V průběhu května se totiž na nebe vrátí Mars a Saturn. Obě planety budou prozatím viditelné pouze na ranní obloze nízko nad východem až jihovýchodem, a ze začátku května navíc v doprovodu ubývajícího Měsíce.

Mimořádně červená

Pokud máte k dispozici dalekohled, zkuste s ním udělat výpad do malého souhvězdí Honicích psů. Po setmění jej spatříte vysoko nad jihem, přímo pod ojí Velkého vozu. Rozpoznáte ho velice snadno, protože sestává z pouhé dvojice izolovaných hvězd třetí a čtvrté velikosti. Jasnější z nich, s oficiálním označením Alfa Canum Venaticorum, nese jméno Cor Caroli a jde o hezkou dvojhvězdu. Její nápadnější složka s jasností 2,9 mag je nažloutlá, zatímco slabší přibližně s 5,5 mag má lehce namodralý odstín. A jelikož je na nebi dělí úhlová vzdálenost zhruba 19″, rozlišíte je i menším dalekohledem.

V Honicích psech stojí za pozornost ještě jedna zajímavá stálice, jíž se dostalo exotického označení La Superba. S jasností 5,4 mag se sice pohybuje na hranici viditelnosti pouhýma očima, určitě si však vezměte na pomoc dalekohled – ideál­ně s větším zorným polem, jelikož se bude hodit výhled na další jasné hvězdy v jejím okolí. La Superbu naleznete jednoduše: Od zmíněné Cor Caroli zamiřte ke druhé stálici Honicích psů s katalogovým označením Beta Canum Venaticorum. Pak se přesuňte asi 4,5° na severovýchod a… můžete začít žasnout! La Superba totiž patří mezi nejčervenější hvězdy, takže nebudete mít problém ji identifikovat, zejména pokud její zabarvení srovnáte s okolními stálicemi.

Jméno, které ji přiřkl italský jezuita a významný astronom Angelo Pietro Secchi, znamená v překladu „velkolepá“, o čemž se můžete přesvědčit na vlastní oči. Nejde však pouze o jedinečný odstín. Secchi byl průkopníkem studia hvězdných spekter a v 60. letech 19. století je zkoumal pomocí prostého čočkového dalekohledu, před jehož objektiv umístil skleněný hranol. Celkem jich takto prověřil na čtyři tisíce a v případě La Superby mohl opravdu hovořit o mimořádném úlovku.

Tři různé pohledy

Prozatím jsme se od Země dostali do vzdálenosti 760 světelných roků. S dalším objektem se však přesuneme mnohonásobně dál, mimo naši Galaxii, do míst, odkud k nám světlo putuje přibližně 25 milionů let. Stačí dalekohled namířit asi 3,5° jihozápadně od Éta Ursae Majoris, tedy stálice druhé velikosti na kraji oje Velkého vozu.

Vrátíte se tak do sousedních Honicích psů, a pokud se budete dívat například triedrem 10×50, spatříte v popsaném místě obligátní mlhavý obláček o úhlovém průměru asi 7′ a jasnosti 8,5 mag. Tak nějak zmíněný objekt v roce 1773 spatřil i jeho objevitel, francouzský astronom Charles Messier. Stačí však dvojnásobný průměr objektivu i zvětšení, a mlhavá skvrna se rozdělí na dvě různě velká difuzní jádra s odlišnou jasností. Takový pohled se naskytl Messierovu francouzskému kolegovi Pierru Méchainovi. Při bližším ohledání pak zjistíte, že mezi dvojicí „mlhovin“ zeje proluka o velikosti pár úhlových minut, přičemž jasnější z nich – a také zhruba třikrát úhlově větší – leží jižněji.

A ještě jedna změna pohledu, tentokrát očima Williama Parsonse neboli lorda Rosseho v roce 1845: Irsko-anglický astronom tehdy použil zrcadlový teleskop s objektivem o průměru 1,8 m, ale jelikož technika mezitím naštěstí pokročila, vám dnes postačí přístroj s objektivem o průměru 20 cm. Už ten totiž dostatečně přesvědčivě ukáže spirální strukturu jasnější z obou „mlhovin“.

Kosmický vír

Nejspíš už tušíte, že zmíněná nebeská spirála je ve skutečnosti jednou z nejjasnějších a současně nejpohlednějších galaxií pozemské oblohy. V Messierově katalogu mlhavých objektů jí patří 51. pozice, a tudíž i zkratka M51. Také ji však najdete pod označením NGC 5194 anebo pod Rosseho trefným pojmenováním Vírová galaxie, které jí vynesla mohutná spirální ramena. V tomto případě nám hraje do karet její ideální natočení vůči Zemi, skýtající dokonalý výhled na celou plochu galaktického disku.

I méně nápadná členka páru přitom představuje galaxii: Nese označení NGC 5195, má jasnost 9,5 mag a úhlový průměr 3′. Velmi intenzivní vazbu mezi oběma hvězdnými ostrovy pak odhalí větší dalekohled. Prostor mezi nimi totiž vyplňuje nezřetelný mlhavý pás – proud mezihvězdné látky a stálic, které větší galaxie doslova vysává z okolo prolétající NGC 5195 prostřednictvím gravitačního působení.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve Býka, 20. května v 15:00 SELČ vstupuje Slunce do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný ráno nízko nad východem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný ráno nízko nad východem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2024

• 4. a 5. května – seskupení úzkého měsíčního srpku, Saturnu a Marsu na ranní obloze za svítání nízko nad jihovýchodem; 4. 5. Měsíc asi 3° od Saturnu, 5. 5. asi 0,8° od Marsu
• 5. května – v noci nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 9. května – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku, Plejád i Aldebaranu z Býka nízko nad severozápadním obzorem na soumrakovém večerním nebi; Měsíc asi 10° nad Plejádami s Aldebaranem
• 9. května – Merkur v největší západní elongaci, asi 26° od Slunce
• 12. května – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 15. května – Měsíc v první čtvrti poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 19. a 20. května – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 23. května – úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 31. května – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu (4°) na časné ranní obloze nad jihovýchodem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno