(Ne)zlatá padesátá: Jak se budovaly světlé zítřky v Československu?

Od února roku 1948 drželi v Československu veškerou moc komunisté. Počáteční nadšení z nových poměrů v mnoha případech postupně vystřídala sklíčenost, zklamání či otevřený odpor. KSČ postupně přicházela o své některé členy, na druhou stranu ale získávala i nové. Ne každý si nechal vystavit rudou knížkou z přesvědčení a z touhy budovat komunismus – mnoho lidí si chtělo tímto způsobem zajistit klidný život, kariérní postup či jiné výhody. U řady členů KSČ se ale dá v souvislosti s padesátými lety mluvit i o fanatismu až neuvěřitelných rozměrů, spojeným s bezmeznou láskou k SSSR.

Procesy a perzekuce

Padesátá léta v mnoha z nás, a to jsme je ani nemuseli zažít, zpětně vyvolávají neurčitý pocit odporu a odsouzení. Kvůli čemu? V této době, ač na ni může mnoho pamětníků vzpomínat jako na šťastné období svého dětství či dospívání obalené prostou nevědomostí, totiž docházelo k největším zvěrstvům páchaných Čechy na Češích a k nesmyslným perzekucím lidí, kteří se většinou vůbec ničím neprovinili. KSČ preventivně postihovala všechny ty, kdo by jí mohli někdy v budoucnu náhodou vyhlásit otevřené nepřátelství – třeba příslušníky jiných stran, církevní hodnostáře, samostatné zemědělce, některé novináře či umělce.

Politické procesy patřily v první polovině padesátých let k běžným kulisám všedních dnů. Většina rozsudků zničila obviněným i jejich rodinám život – tribunály v tomto typu řízení trestaly většinou mnohaletým odnětím svobody či trestem smrti. A běžní lidé, naprosto zmanipulování místním komunistickým vedením a sdělovacími prostředky tyto „nepřátele státu“ veřejně pranýřovali, podepisovali se pod jejich rozsudky a tím je masově schvalovali či stranou zaplaceným autobusem přijížděli do Prahy podívat se na takový proces osobně.

Nákupy – problém každého dne

V té době lidé permanentně trpěli nedostatkem zcela základních věcí. Nejen potravin, ale i oblečení nebo hygienických potřeb. Přídělový či lístkový systém, který si podvědomě spojíme hlavně s druhou světovou válkou, totiž pokračoval ještě dlouho po jejím konci – až do května roku 1953. K určité obnově přídělového systému však došlo na krátký čas hned během následujícího roku, kdy se opět vztahovaly na koupi masa přesně stanové kvóty. Lístky museli lidé předkládat během existence tohoto systému například i v restauracích, které měly mimochodem právě od roku 1954 všechny stejnou otevírací dobu a v pondělí jednotně zavřeno.

K tomu, co lidé potřebovali, bylo možné dostat se i jinou cestou, než nákupem za lístky – od roku 1949 šlo legálně obchodovat i na volném trhu, ovšem za dosti jiných a pro spotřebitele mnohdy neúnosných podmínek a cen.

A nabízela se ještě jedna možnost, která však byla nelegální a hrozilo za ni tvrdé vězení. Řeč je o černém trhu a falzifikaci. Možná si i vy vzpomenete na jeden z dílů propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana s názvem Mědirytina, který se odehrává právě v této době a pracuje se zápletkou padělání potravinových lístků.

Od roku 1957 se začaly otevírat zcela speciální obchody, takzvané Tuzexy. V nich si šlo vybírat z dovozového zboží všeho druhu. S českými korunami ale v tomto druhu obchodů neuspěli, museli mít buď valuty či speciální tuzexové poukázky zvané bony.

Do průvodu s transparentem

Koloritem doby se staly i různé průvody s transparenty v duchu komunistických hesel, portréty komunistických vůdců nebo alegorickými vozy a státními vlajkami. Napomohla tomu i řada nových svátků a výročí, které se oslavovaly – samozřejmě, že většinou souvisely s dějinami KSČ či SSSR. Velice důležitým dnem se stal květnový Svátek práce (poprvé se v českých zemích slavil v roce 1890), který přetrval až do dnešních dnů. V roce 1951, bylo také rozhodnuto o tom, že do budoucna již nebude slaven Den matek, ale na své si přijdou všechny ženy, a sice během březnového Mezinárodního dne žen (MDŽ, u nás slaven poprvé v roce 1911). 

A na to všechno mělo dohlížet zvláštní ministerstvo informací a osvěty. Za své naopak braly po léta pěstované tradice. Komunistům třeba nedopřávaly příliš klidného spánku křesťanské Vánoční svátky. Zvláště, když v SSSR dárky nosil Děda Mráz. A tak se českoslovenští straničtí představitelé rozhodli, že ani u nás tomu nebude jinak a o vánoční nadílku se začne starat Děda Mráz. Aby nikdo neměl pochyby, jak tomu vlastně je, s oficiálním stanoviskem, podaným trochu v pohádkovém duchu, vystoupil během Vánoc roku 1952 Antonín Zápotocký. Pozdějšímu prezidentovi, k jehož vášním patřilo psaní, nedělala trocha fabulace vůbec žádný problém.

Televize otevírá nové obzory

Cílem komunistické cenzury a perzekuce se staly také knihovny a kina, z nichž mizela „nevhodná“ díla především západních či protikomunisticky smýšlejících autorů. Nahrazovala je díla sovětská či „ideově správná“ československá. Podobně se zachovala i nakladatelství, v té době totiž jen málokomu záleželo na tom, zda se bude kniha prodávat – její autor byl oddaným komunistou, a tak automaticky vyšla v obřím nákladu. Zapomenut měl být třeba i T. G. Masaryk – vše, co by ho mohlo připomínat, bylo odklizeno do skladů či rovnou zničeno.

TIP: (Ne)obnovená demokracie v Čechách: Byla vláda Národní fronty vládou komunistů?

K tradičním sdělovacím prostředkům, novinám a rozhlasu, přibyl v roce 1953 další poprvé se u nás rozsvítily televizní obrazovky. Prvního živého televizního výstupu se zhostil populární herec František Filipovský, který stejně jako jeho kolegové vstupoval do neprobádaných míst. Zdání, že by se televize stala od tohoto roku zcela běžnou součástí života, by však bylo klamné. Přijímač si v té době mohl dovolit je málokdo, navíc televize začala zařazovat program pravidelně až během následující roku. A to pouze na pár dnů v týdnu, každý den si diváci mohli zapnout televizní vysílání až od roku 1958. V té době už se dva roky vysílal velmi populární sportovní zpravodajský pořad Branky, body, vteřiny.