Nevěrnice a panenská dědička: Manželky Fridricha Barbarossy nemohly být odlišnější
Středověk si představujeme jako dobu ženám nepřející. Při bližším pohledu však vysvítá překvapivý fakt. Císař Fridrich Barbarossa, „jemuž se na lovu nikdo nemohl vyrovnat v ovládání koně, psa, sokola či jiných dravých ptáků“, byl ovládán svými ženami...
Fridrich I., jemuž Italové podle rudého zbarvení vousu přezdívali Barbarossa, se zapsal do historie jako jeden z nejvýznamnější evropských panovníků. Život tohoto původně švábského vévody, pozdějšího německého krále a císaře, dal vzniknout rozsáhlému mýtu o velikánovi německých dějin, jenž okouzloval nejen historiky a umělce, ale i diktátory napříč starým kontinentem. Tento muž, „s nímž se žádný z císařů minulosti nemohl srovnávat“, jak napsal jeho současník, italský kronikář Acerbus Morena, samozřejmě okouzloval spoustu žen. A ne jen tak ledajakých…
Odtažitá Adéla z Vohburgu
Psal se rok 1147, když se tehdy dvacetipětiletý švábský vévoda poprvé oženil. Jeho manželka Adéla z Vohburgu přinesla do sňatku jako věno Chebsko, jehož dědičkou se stala po smrti svého otce v roce 1146. Prožili spolu šest let a jejich manželství nepatřilo k šťastným. Adéla svého muže na významné události doprovázela jen zřídka. Dokonce nebyla přítomna ani jeho korunovaci na německého krále v březnu roku 1152.
O rok později se Fridrich s Adélou rozešel. Nebylo se co divit, král potřeboval syna a Adéla mu nebyla schopna porodit ani dceru. To by ovšem jako důvod k rozvodu nestačilo, neboť uzavřená manželství byla z církevního pohledu nerozlučitelná. Výjimkou z tohoto pravidla byly jen vážné důvody. A u panovníků se obvykle nějaký ten důvod podařilo najít. V případě Fridricha Barbarossy spočíval v blízkém příbuzenství manželů, neboť Adélina prababička byla sestrou Fridrichova pradědečka.
Fridrichovy parohy
Šlo o důvod ryze oficiální, jeho budoucí manželka byla vůči němu ve stejném příbuzenském poměru jako Adéla. Neplodnost coby příčina rozvodu je samozřejmě z pohledu krále a pozdějšího císaře, jenž potřebuje potomstvo, naprosto pochopitelná záležitost. Otázkou však zůstává, proč spolu manželé nemohli mít děti. Že by nechtěli, se nedá předpokládat. Byla snad Adéla skutečně neplodná? Brzy se ukázalo, že nikoli. Zdálo by se, že rozvod musel být pro Adélu traumatizující událostí, vždyť ztratila hodnost německé královny. Ale tato sebevědomá žena si podle všeho z rozvodu příliš velkou hlavu nedělala. Jak jinak si vysvětlit, že se krátce poté, co ji papežští legáti s Fridrichem v Kostnici rozvedli, znovu provdala za jistého Dietha z Ravensburgu.
Tento sňatek byl ukázkovou mezaliancí, neboť Adéla byla vysoce postavená šlechtična a bývalá královna, zatímco její nový muž byl pouhý a k tomu nesvobodný rytířský služebník, pouhý ministeriál ve službách toskánského markraběte Welfa VI. Adélina rychlá svatba s nepříliš důležitým člověkem vypovídá zřejmě o pravém důvodu rozvodu, kterým byla Adélina nevěra. Když po svatbě Adéla otěhotněla, zavdala v očích současníků příčinu k nejrůznějším řečem, které ironicky zpochybňovaly oficiální i neoficiální důvody rozvodu královského páru.
Dáma v nesnázích
Tři roky trvalo Fridrichu Barbarossovi, který se mezitím v roce 1155 stal německým císařem, než si našel novou ženu. Původní vyhlídky na byzantskou princeznu padly kvůli zhoršujícím se vztahům s byzantskou říší. K velkému překvapení okolí se nakonec rozhodl pro mladou, tehda sotva patnáctiletou dědičku burgundských zemí. A toto rozhodnutí se ukázalo jako jedno z nejšťastnějších v císařově životě. Přesné datum narození Beatrix Burgundské neznáme. Víme jen, že přišla na svět někdy mezi léty 1140 až 1147 jako jediné dítěte Rainalda III. Burgundského a stala se zákonitou dědičkou otcova bohatého panství.
Její strýc Vilém III. Burgundský však nechtěl něco takového připustit. Po smrti Rainalda III. se jí zmocnil a uvěznil ji v kamenné věži svého dobře opevněného hradu, kde ji ostražitě hlídal. Dědičné poměry v Burgundsku neušly pozornosti rudovousého císaře. Rozhodl se osobně intervenovat. Mladinkou Beatrix osvobodil z moci vládychtivého strýce a v roce 1155 jí nabídl svou ruku. Pompézní svatba se konala 10. června 1156 a trvala šest dní. Účastnil se jí mimo jiné také český kníže Vladislav, jenž přijal Fridrichovu nabídku ke spolupráci na válečném tažení proti Milánu a dalším vzpurným lombardským městům.
Ve válce i v míru
Dne 9. října 1156 korunoval trevírský arcibiskup mladičkou Beatrix německou královnou. Její pověstná krása byla v té době ještě v rozpuku, velmi brzy však dozrála nejen v krásnou, ale rovněž velmi inteligentní ženu. Císař však sňatkem sledoval i politické cíle. Upevnil si vliv v Burgundsku, v zemi, v níž postavení německých panovníků nebylo nikdy silné. Díky své geopolitické poloze představovalo bránu do neklidné severní Itálie, která se v následujících letech stala alfou i omegou Barbarossovy zahraniční politiky.
Mladá královna rozhodně nebyla ochotna trávit svůj čas někde v komnatách a izolovaná od bouřlivého dění. Na rozdíl od Fridrichovy první manželky doprovázela svého muže na diplomatická jednání. A byla přítomna i válečným střetnutím. Tak v srpnu roku 1159 dorazila, vedouc s sebou vojenské posily, k italskému městu Crema, spojenci Milána, které Fridrich právě obléhal. Byla svědkem jak pádu a zničení Cremy, tak také o tři roky později pokoření vzpurného Milána.
Její přítomnost se však stala pro Milánské požehnáním. Královna fungovala jako přímluvce, často spolupodepisovala listiny a s kancléřem Rainaldem z Dasselu měla zásadní vliv na císařovo rozhodování. Proto se ti, kteří si potřebovali naklonit císařovu přízeň, obraceli na laskavé srdce jeho ženy. Beatrix však nebyla v žádném případě naivní. Často sledovala i své vlastní cíle a neváhala za přímluvu přijímat nemalé peněžité dary, jako v případě, kdy prosadila svého příbuzného Petra z Flander do biskupského úřadu v Cambrai. Velmi výmluvný je výše zmíněný případ poražených Milánských. Během týdne prosili konzulové i prostí měšťané císaře o milost. Mnohé okolostojící pohnuli k slzám, jen císař zůstal neoblomný jako kámen. Obrátili se tedy na Beatrix, ale protože k ní neměli přístup, na znamení prosby padli k zemi před okny její komnaty. Nepodařilo se jim sice uchránit město, ale milost a vliv císařovny zachránily Milánským nejen životy, ale i majetek.
Císařovnou v dobrém i ve zlém
Když 1. srpna 1167 korunoval vzdoropapež Paschal III. Beatrix císařovnou, obřad postrádal slavnostně přepychový ráz. Korunovace proběhla ve válkou poničeném chrámu sv. Petra v Římě a téměř ihned poté propukla v císařově táboře malárie, které podlehla nejen velká část vojska, ale též významní hodnostáři jako kancléř Rainald z Dasselu či pražský biskup Daniel. Zdecimované vojsko v čele s císařským párem odtáhlo z neklidného Říma na sever. U městečka Pontremoli je zaskočila armáda nepřátelských měst. Podle legendy se boje účastnila i Beatrix, která, chráníc se štítem, odolávala statečně nepřátelským šípům.
Poté co úspěšně z boje vyvázli, dorazili do Susy. V zpočátku přátelsky nakloněném městě se situace pro císaře vyhrotila, a tak v převleku za podkoního v noci unikl, aniž by se obtěžoval vzít s sebou i svou ženu. Beatrix se stala vězenkyní suských měšťanů!
Toto ne příliš rytířské chování „rytířského“ císaře je pro historiky dodnes záhadou. Beatrix na své pokoření a zajetí v Suse dlouho vzpomínala a podle dobových zpráv s potěšením sledovala, když v září roku 1174 nechal Fridrich Barbarossa Susy vypálit. Na konci svého života ji ve Vienne roku 1182 korunovali královnou burgundskou a právě v Burgundsku žila a vládla poslední dva roky. Vládu zaměřila na upevnění svého panství, působila jako donátorka církevních institucí a také jako významná mecenáška. Zemřela ve dvaačtyřiceti letech, krátce poté, co pochovala svou pětiletou dceru Anežku. Uložili ji do téhož hrobu v dómu ve Špýru.
Podle odborníků patřilo manželství mezi Beatrix a Fridrichem k nejšťastnějším v bohaté historii rodu Štaufů. Celý bouřlivý císařův život provázely četné výhry i prohry, ale byla to právě Beatrix, která se stala zásadní výhrou jeho nelehkého života.
