Neunavitelný stařec: Americký bombardér B-52 a sovětská reakce na novou hrozbu
Kdyby studená válka přerostla v otevřený konflikt, jednu z nejsilnějších zbraní USA představovaly bombardéry B-52. V Moskvě jejich existence přidělávala generálům vrásky na čele, brzy ale přišla odpověď.
Po skončení druhé světové války vypukly v USA debaty, jakým směrem by se měla ubírat výzbroj Strategic Air Command. Konstruktéři Boeingu mohli vsadit buď na turbovrtulové motory, nebo perspektivnější – avšak mnohem žíznivější – motory proudové. Situaci rozlouskla společnost Pratt & Whitney, která roku 1949 uvedla novou proudovou jednotku J57 s pokrokovou konstrukcí.
Inženýři shodili ze stolu původní návrh a vytvořili nový s křídlem o úhlu šípu 35°a hned osmi turbínami. První verzí bombardéru, jež roku 1955 vstoupila do služby, se stal jaderný nosič B-52B. Nárůst výkonů i kvality vybavení přinesla verze B-52C vyrobená v pouhých 35 exemplářích, „déček“ se zdokonaleným ovládáním zadního střeliště dostalo letectvo 170.
Sedm stovek superpevností
Zástupci USAF už tehdy přemýšleli o nástupci B-52: ačkoliv šlo o spolehlivý typ, přece jen vycházel z koncepce spadající do 40. let. Nahradit jej měl B-70 Valkyrie létající ve velkých výškách trojnásobnou rychlostí zvuku. Vývoj se ale opožďoval, a tak pokračovalo vylepšování B-52. Verze E vyrobená ve stokusové sérii disponovala upgradovaným navigačním systémem i přehlednější přístrojovou deskou. Ruku v ruce s novou výbavou šlo zvyšování hmotnosti, které si u 89 B-52F vyžádalo instalaci výkonnějších motorů. Poslední verzí před příchodem B-70 se mělo stát „géčko“ vyrobené ve 193 kusech, jež přineslo mnohé inovace včetně překonstruovaného draku s cílem úspory hmotnosti a zvýšení bezpečnosti.
V roce 1959 zahájilo USAF modernizační program, který mimo jiné posunul B-52 od role bombardéru k platformě pro odpalování strategických raket. Konečnou verzí se stala B-52H charakterizovaná instalací úspornějších motorů o vyšším tahu i schopností létat v malých výškách, aniž by trpěla životnost letounu konstruovaného pro údery ze stratosféry. Poslední kus vyjel z továrny v červnu 1962 a stanovil počet stratofortressů na 774.
Stovky milionů na modernizaci
Záhy po skončení výroby začali v USA zkoumat možnost používat B-52 nejen v roli jaderného bombardéru, ale i při konvenčních úderech. Po úpravách mohly stroje nést 105 pum po 374 kg a v této kon guraci si zabojovaly nad Vietnamem. Mezitím se zrušil program B-70 a bylo zřejmé, že B-52 hned tak z výzbroje nezmizí.
Aby letouny mohly nadále plnit své úkoly, investoval Washington stovky milionů dolarů do modernizací. Dnes setrvává ve službě 90 B-52 nesoucích i střely s plochou dráhou letu. Schopnost udeřit a přežít v moderním konfliktu prokázaly B-52 za operace Pouštní bouře (1991), kde se staly tahounem protizemních úderů a vypustily 40 % všech pum a raket použitých koalicí. Úspěšně si vedly i ve druhé válce v Zálivu (2003–2011) či nad Afghánistánem (2001–2021). Ani ve 21. století se tak B-52 nechystá do důchodu. USA plánují jeho provoz až do roku 2045, což znamená, že setrvá v aktivní službě neuvěřitelných 90 let.
Tupolevův obr
V Moskvě usoudili, že proti ohni se nejlépe bojuje ohněm, a tak ani Tu-128 nebyl žádný drobeček – s maximální vzletovou hmotností přes 43 tun jde totiž o nejtěžší stíhačku všech dob. Mohutný letoun měl bránit americkým jaderným bombardérům v pronikání nad území SSSR zejména od severu přes Arktidu. I v dalších místech však Sověti zápolili s efektivitou protivzdušné obrany enormně dlouhých hranic – dolet standardních stíhaček činil jen několik stovek kilometrů a kdovíjak dlouhým dosahem nedisponovaly ani tehdejší střely země–vzduch. Zatarasit cestu superfortressům tedy měl velký stíhací stroj, který by unesl objemné palivové nádrže, výkonný radar i půltunové řízené střely vzduch–vzduch. Očekávala se od něj též nadzvuková rychlost, aby stihl na narušitele včas reagovat i v regionech s řídkou sítí letišť.
Na přelomu 50. a 60. let vznikl v Tupolevově konstrukční kanceláři revoluční Tu-128, jenž všechny požadavky splňoval – při výšce přes 7 m, délce více než 30 m a rozpětí 17,53 m. Generálové od něj očekávali bleskové dosažení cílové oblasti, nalezení protivníka radiolokátorem, odpálení střel a návrat na základnu. Naopak se nepočítalo s manévrovými souboji – obr postrádal jakoukoliv hlavňovou výzbroj a zvládal jen malé přetížení, takže na ostré manévry musela dvoučlenná osádka zapomenout.
Žíznivé monstrum
Obří letoun poháněný dvojicí motorů Ljulka AL-7F-2 s přídavným spalováním pojal 13 tun paliva, jež mu při plné výzbroji raketami R-4 zajišťovalo dolet 2 565 km. Maximální rychlost vyzbrojeného kolosu činila 1 665 km/h. Radiolokátor RP-S Směrč dokázal detekovat cíl o velikosti bombardéru asi na 50 km, což na dnešní poměry není mnoho, ovšem v porovnání s většinou konkurence dané doby šlo o pozoruhodný výkon. Zmíněné rakety se podvěšovaly ve verzích s infračerveným i poloaktivním radarovým naváděním a dosahovaly rychlosti 1,6 Machu. Stíhači je měli odpalovat v párech, aby se zvýšila pravděpodobnost zásahu.
Výroba Tu-128 běžela celá 60. léta a dala vzniknout 188 kusům, které v následujících dekádách prošly modernizacemi zahrnujícími účinnější radar i výzbroj. Sovětští letci si mohutné stíhačky oblíbili pro jejich spolehlivost a výkonnost, nicméně nikdy se s nimi nedostali do ostrého boje – s výjimkou ničení špionážních balonů NATO. Tupolevův obr putoval do výslužby až roku 1990, kdy jeho úkoly převzal pokročilejší MiG-31.
