Netradiční observatoře: Šest kuriozit ze světa dalekohledů
Na světě existuje velké množství klasických dalekohledů různých velikostí. S poznáváním vesmíru nám však pomáhají i nejrůznější detektory kosmického záření, které bychom mezi teleskopy nezařadili.
Na observatoři ESO La Silla začala fungovat soustava tří nových dalekohledů BlackGEM: Přístroje budou skenovat jižní nebe a pátrat po zdrojích gravitačních vln vznikajících při splynutí neutronových hvězd nebo černých děr. Velké pozemní observatoře jako LIGO a Virgo totiž nedokážou dostatečně přesně určit místo původu gravitačních vln ani pozorovat elektromagnetické záblesky, jež následkem zmíněných srážek rovněž vznikají. Soustava BlackGEM byla navržena k rychlému skenování rozsáhlých oblastí oblohy, s cílem identifikovat zdroje gravitačních vln ve viditelném světle. (foto: ESO, S. Bloemen, CC BY-SA 4.0)
S tekutým zrcadlem
Zajímavou techniku pro pozorování vesmíru představují tekutá zrcadla. V podstatě se jedná o rotující nádobu s několika kilogramy rtuti, jež se v důsledku pomalého otáčení rozteče a zaujme tvar ideální optické plochy. Odpadá tak náročná výroba, broušení a leštění – vše zařídí gravitace. K zajištění přesné optické plochy objektivu je přitom nutná rotace rychlostí 8,5 otáčky za minutu. Nevýhoda takových dalekohledů ovšem spočívá v tom, že se nedají naklánět. K rekordmanům donedávna patřil například Large Zenith Telescope o průměru 6 metrů, umístěný asi 70 km od kanadského Vancouveru. (foto: Wikimedia Commons, NASA, CC BY 4.0)
Tři stovky nádrží
Observatoř HAWC alias High Altitude Water Cherenkov rozšiřuje naše informace mimo jiné o tvrdém gama-záření ze Slunce. Čerenkovův detektor se nachází v Mexiku, v nadmořské výšce 4 100 m, a skládá se z 300 nádrží vysokých 5 metrů, z nichž každá obsahuje 188 000 litrů čisté vody. Zařízení registruje záření gama o energiích 100 GeV až 100 TeV, přičemž pátrá i po pulzarech. Pozorované paprsky pak měly asi bilionkrát větší energii než fotony viditelného světla. Vědci nyní zjišťují, jak přesně zmíněné gama-záření dosahuje takových energií a jakou roli v tom hraje magnetické pole naší hvězdy. (foto: Wikimedia Commons, Jordanagoodman, CC BY-SA 4.0)
Pod heliovým balonem
Balonová mise ASTHROS pro studium astrofyzikálních jevů má za cíl po dobu až 28 dní letět 40 km nad zemským povrchem – tedy dostatečně vysoko, aby bylo možné pozorovat vlnové délky světla jinak blokované atmosférou. Při plném nafouknutí dosáhne heliový balon průměru 150 m, přičemž současný odhad hmotnosti observatoře včetně gondoly, solárních panelů, antény, vědeckých přístrojů a komunikačních systémů činí asi 2 500 kg. Mezi úkoly mise patří i pozorování hvězdy TW Hydrae, obklopené diskem s potenciálními planetami. (ilustrace: NASA/JPL-Caltech, CC BY 4.0)
Srolovat a zabalit
Vědci vyvinuli novou metodu výroby velkých, vysoce kvalitních zrcadel – výrazně tenčích než primární zrcadla tradičně používaná u vesmírných dalekohledů: Během startu tak mohou být srolovaná a zabalená v kosmické lodi. „Vypouštění teleskopů do vesmíru je komplikované a nákladné,“ uvedl Sebastian Rabien z německého Max-Planck-Institut. „Nová metoda se od typických postupů výroby a leštění zrcadel velmi liší a mohla by pomoct vyřešit dosavadní problémy, takže bychom dokázali na oběžnou dráhu umístit mnohem větší, a tudíž i citlivější dalekohledy.“(ilustrace: Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics, Sebastian Rabien, CC BY-SA 4.0)
Částice na dně moře
Detektor neutrin nazvaný ANTARES neboli Astronomy with Neutrino Telescope and Abyss Environmental Research byl dokončen v roce 2008: Nachází se na dně Středozemního moře u francouzského pobřeží, v hloubce 2,5 km, kde ostatní částice odstíní mohutný vodní sloupec. Přístroj je citlivý zejména na mionová neutrina s vysokou energií, při jejichž interakci s látkou vznikají miony překonávající rychlost šíření světla ve vodě. Za popsaných podmínek se za částicemi táhne kužel Čerenkovova záření, které pak detekují fotonásobiče umístěné na svislých strunách pod hladinou. (ilustrace: Wikimedia Commons, François Montanet, CC BY-SA 2.0)