Nespoutaná krása: Poznejte nejkrásnější vodopády Jizerských hor

Jizerské hory se řadí mezi nejdeštivější místa v České republice. Nepropustné podloží zde dalo vzniknout vlhkým půdám, vrchovištím a temným rašelinným tůním. Horské bystřiny se po vydatných srážkách rychle plní vodou, hučí a řítí se prudce dolů po strmých kaskádách působivých vodopádů, nad nimiž se do výše zvedají skalní masívy.

Divoká voda Černé Desné

V srdci Jizerských hor pramení jedna z našich nejdivočejších řek, Černá Desná. Mezi přehradou Souš a městečkem Desná vytváří řeka na svém toku tři krásné vodopády, které se táhnou v délce několika set metrů. Když se vydáte po červené značce, jež se podél černodesenského toku vine směrem od Soušské přehrady k Desné, na první z nich natrefíte asi po kilometru chůze.

Hrncový vodopád se sklonem 60° dosahuje výšky tří metrů. Jak už název napovídá, tekoucí voda zde vymlela erozní hrnce i hluboké tůňky, jejichž křišťálově čistá bublající voda přímo vybízí k osvěžení. Jelikož ale průměrná roční teplota v Jizerských horách dosahuje pouze hodnot 4–8 °C, koupání je jen pro skutečné otužilce. Po dalším úseku cesty následuje čtyřstupňový Bukový vodopád. S výškou sedmi metrů je nejen nejvyšší, ale bezpochyby také nejkrásnější. Ještě níž se přímo v korytě toku vyskytují mohutné žulové plotny, na kterých Černá Desná vytváří čtyři metry vysoký Plotnový vodopád. Jím nejdivočejší část Černé Desné končí.

Černá historie Bílé Desné

V Desné, která je proslulé sklářskou tradicí, se stéká Černá Desná s Bílou. Bílá Desná dnes na pohled není tak zajímavá jako její černá sestra, ale její vody mají na svědomí tragickou historii, která s názvem „bílá“ moc nejde dohromady. Začátkem dvacátého století byla na ochranu před častými ničivými povodněmi, mezi kterými vynikala zejména ta roku 1897, schválena výstavba mnoha přehrad. Vybudovány byly například přehrady Souš, nádrž na Černé Nise či Mšeno, ležící přímo v Jablonci nad Nisou. Jejich výstavbu uvítaly také pily a sklářské brusírny, které potřebovaly pro výrobu skla pravidelný přísun vody, což jim přehrady zajišťovaly. Na malé nádržky a náhony, které si dříve skláři budovali, můžete dodnes narazit poblíž většiny skláren či mačkáren skla, tzv. driket.

Přehrada na Bílé Desné ale svému účelu dlouho nesloužila. Po necelém roce existence, dne 18. září 1916, se nádrž protrhla a její vody za obrovského burácení smetly část Desné i s přilehlými továrnami v údolí. Mohutná vlna s sebou nejprve vzala panskou pilu s kládami, a ty spolu s balvany, kmeny stromů a dalším materiálem hnala dolů údolím jako obrovské beranidlo. Do údolí tehdy celou půlhodinu proudilo až 150 kubíků vody za vteřinu, což odpovídá průměrnému průtoku Vltavy při soutoku s Labem!

Vinou vzniklých okolností přišlo o život 62 osob a ještě více lidí ztratilo domovy i zaměstnání. Nepřímou obětí přehrady se stal i předseda kolaudační komise, který se zastřelil. Dnes je tato jediná protržená přehrada v České republice vyhlášena za kulturní památku a její osud představuje naučná stezka vedoucí po zbytku poničené hráze kolem šoupátkové věže, která pohromu kupodivu přežila. Nahlédnout můžete i do výpustní štoly, ve které dnes zimuje jedenáct druhů netopýrů včetně netopýra ušatého, severního i řasnatého.

Pekelná tůň a cesta do Baltu

Nejznámější a nejspíš i nejnavštěvovanější vodopád v Jizerkách leží na Jedlovém potoku. Celé jeho údolí má díky alespoň částečně zachovaným původním porostům s jedlí a buky status přírodní rezervace s názvem Jedlový důl a rozlohou 12 hektarů. Když vyjdete z obce Josefův důl po modré značce proti proudu potoka směrem k rašeliništím na Čihadlech, už po chvíli začne hukot nabírat na síle. Blížíte se totiž k jedné z prvních kaskád, kde – zvláště v jarním období, kdy na vrcholcích hor taje sníh – se voda řítí do tůňky přímo pekelnou rychlostí. Není proto divu, že místo bylo nazváno Pekelná tůň.

Po chvíli stoupání se zvuk šumícího potoka opět mění v silný hukot dvou hlavních vodopádů. Nejvyšší měří sedm metrů, níže položený čtyřstupňový dosahuje výšky dvou metrů. Několikametrových vodopádů a kaskád, pod kterými voda dravě omílá mechem porostlé žulové balvany, je v údolí spousta.

Za dalším vodopádem se musíte přesunout na Smědavu, na modrou turistickou značku pod Jizerou. Tu po pravé straně doprovází říčka Bílá Smědá, pramenící poblíž rezervace Klečové louky v bezedných rašeliništích, plných zlatohnědě zbarvené vody. Své koryto si už poctivě vymlela, proto k samotnému vodopádu musíte po necelém kilometru chůze sestoupit několik desítek výškových metrů.

Třímetrovým vodopádem, rozděleným do dvou proudů, teče až 100 litrů za sekundu – povodí Smědé patří vůbec k nejvodnatějším v České republice, ročně zde spadne 1 180 mm srážek. Střídající se kaskády a drobné tůňky medové barvy lemuje sytě zelený mech a keříčky borůvčí. Nedaleko smědavské chaty se Bílá Smědá stéká se Smědou Hnědou a Černou a vytváří řeku Smědou. Jizerskými horami prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem, a zatímco většina vod odtéká skrze Labe do moře Severního, Smědá se vlévá do Lužické Nisy a její vody tak tečou do Baltu.

Atmosféra plujících listů

Na severní straně pohoří, která se prudce svažuje, zurčí vodní toky mezi skalisky a balvany neuvěřitelnou rychlostí dolů. Jedním z potoků, na kterém se opět můžete kochat vodopády, je Černý potok, podél nějž vede zelená značka z Bílého potoka na sedlo Holubníku. Potokem proteče 170 litrů za sekundu a nejvyšším z vodopádů stéká voda z výšky sedmi metrů po několika hrubozrnných žulových blocích do temných hlubin vymletých tůní.

TIP: Hora, z níž přehlédnete sever Čech: Klíč k Lužickým horám 

Další působivá scenérie vás čeká o kousek dál západním směrem na úbočí skalnatého masivu Ořešníku cestou po červené značce z Hejnic na Holubník. Sloupský potok tu klesá od Tetřeví chaty přibližně třicetimetrovou skalní stěnou, na které najdete řadu kaskád a vodopádů, souhrnně nazývaných Velký (nebo také Černý) Štolpich. Podobná soustava vodopádů je i na Malém (Bílém) Štolpichu.