Nepotopitelná HMS Diamond Rock: Nejkurióznější „plavidlo“ britského Královského námořnictva

Skromný počet děl dorovnávala fantastickým dostřelem, rozhledem nad Karibským mořem a tím, že byla prakticky nezasažitelná. HMS Diamond Rock byla jednou z nejpodivnějších lodí britského Královského námořnictva.

09.10.2024 - Radomír Dohnal



V zemích, v nichž má válečné loďstvo už nějakou tradici, patří k dobrému bontonu netitulovat svá plavidla ani neoficiálně s přehnanou pýchou. Říkat vlajkové lodi například Nepotopitelná, to znamená už předem si koledovat o malér. Britové tohle pravidlo porušili jen jednou. S oprávněným vědomím, že jejich HMS Diamond Rock skutečně potopit nelze. Byla nepotopitelná, protože to vůbec nebyla loď, ale kus skaliska. Přesto o ni nakonec přišli… 

Začalo to v květnu roku 1803, kdy – zase a opět – vstoupilo Spojené království do válečného stavu s Francií. Hodí se asi doplnit, že ten čerstvě ukončený mír mezi oběma zeměmi trval pouhých čtrnáct měsíců. A že příčina znovuobnovené války spočívala v neochotě Britů vyklidit ostrov Malta, ačkoliv přesně tohle Francouzům mírovou dohodou z Amiens přislíbili. A byť tou jiskrou zažehnuvší konflikt bylo přerozdělení moci ve Středozemním moři, válka se vedla i na opačné straně Atlantiku – v Karibském moři. 

Komodor Hood 

V Karibiku se totiž Francouzi velmi slušně uchytili. A prodej zboží z kolonií významně prospíval napoleonské kase, která finance dále používala ke zbrojení. Britové zareagovali tak, že vyslali do oblasti komodora Samuela Hooda. Měl na těch slunných ostrůvcích zjednat pořádek a vypudit odtud Francouze. Šlo mu to skvěle. Ani ne za tři měsíce už nad ostrůvky Tobago a Sv. Lucie zase vlála britská vlajka. Hood si v Karibiku počínal tak rázně, že mu raději i Nizozemci „dobrovolně do laskavé správy“ předali své kolonie Demerara, Essequibo a Berbice. K téměř úplnému utlumení francouzských aktivit v regionu chybělo jen jediné: blokáda Fort-de-France. 

Toto největší francouzské opevněné přístavní město leželo na jihozápadním pobřeží Martiniku. A pokud by jej Angličané odřízli od světa, zabránilo by to Francouzům v zásobování jejich dalších enkláv v Karibiku. Také by to utlumilo aktivitu proti-britských korzárů a poskytlo britským obchodním lodím bezpečí. Francouzská posádka Fort-de-France by ve městě navíc pomalu vyhladověla. Mělo to ale háček. 

Samuel Hood totiž disponoval jen dvěma velkými bitevními loděmi. HMS Centaur a HMS Blenheim disponovaly obě čtyřiasedmdesáti děly a doprovázelo je šest fregat. Na solidní blokádu přístavu a pokrytí širokého pásma od Pointe de Negres až k Pointe de Salines trochu málo. Pokud by Hood hlídal jen na jedné straně, propluli by mu vychytralí Francouzi na druhé. A kdyby své síly rozdělil na polovinu, mohli by Francouzi blokádu prorazit. Zas tak neschopné námořníky neměli. 

Diamantová skála 

K dokonalosti té blokádě zkrátka chyběla ještě jedna pořádná loď. A protože žádnou další neměl, musel si ji komodor Hood vymyslet. Proslavil se tak tím, že do své flotily přímo v rámci aktivního nasazení zařadil jedno nečekané „plavidlo“, které si přídomek „nepotopitelné“ skutečně zasloužilo. Šlo o obří skalisko, které se příkře zvedalo 175 metrů nad hladinu. Leželo jen v tříkilometrovém odstupu od pobřeží Martiniku a poskytovalo fantastický výhled na pozice nepřítele. Francouzi té skále přezdívali rocher du Diamant, tedy Diamantová skála. Když do ní totiž ve správném úhlu zasvítilo slunce, leskl se její žulový povrch jako drahokam. Britové se rozhodli na skále vylodit a zabavit ji pro své spády. Nerozpakovali se ani s krádeží jména. Do knih admirality ji zapsali jako HMS Diamond Rock. Byla to formalita, ale podstatná. Královské námořnictvo totiž mělo přísně zapovězeno spravovat území souše. 

Tím, že ji papírově vedli jako skutečnou loď, se vyhnuli nepříjemným kompetenčním sporům. A případné vzpouře. Mimo palubu lodi by totiž námořníci – zcela oprávněně a beztrestně – nemuseli chtít naslouchat povelům svých nadřízených důstojníků. Tady ale platila disciplína jako na palubě. Zrekvírování a zabydlení Diamond Rock představovalo dost herkulovský úkol. Šlo o skutečně strmé skalisko bez pásu pobřeží, jehož povrch byl zbrázděn propastmi a jeskyněmi. 

Lepší nenajdete 

Námořníci z HMS Centaur museli pomocí lan zlézat kolmé stěny, budovat žebříky, vyhánět ze skal netopýry a postupně si z ničeho budovat vlastní kasárna a obranná postavení. Ta námaha se ale víc než vyplatila. „Je to dokonalé strážní stanoviště. Třicet střelců udrží ten kopec proti deseti tisícům,“ poznačil si Hood. Z vrcholku skály se dalo vidět na čtyřicet mil daleko. Pokud by se Francouzi chtěli přiblížit ke sv. Lucii, posádka na skále by je mohla včas varovat. Postavení také vykazovalo velkou „imunitu“ proti severovýchodnímu proudění, tropickým bouřím a hurikánům. A když jej – jak se na nepotopitelnou válečnou loď slušelo a patřilo – dovybavili několika osmnácti- a čtyřiadvacetiliberními děly. 

Tehdy se stala HMS Diamond Rock skutečnou osinou v Napoleonově karibském pozadí. Dostřel děl z výšky rámoval pobřeží Fort-de-France a Sac Martin, takže Francouzi na Martiniku nezmohli nic. Postavení nepřátel bylo tak vysoko, že stálo mimo elevaci pevninských děl. Komodor Hood nechal kamenné plavidlo osadit sto dvaceti muži, jimž velel poručík James Wilkes Maurice. Ten tím povýšil na kapitána a úspěšně řídil blokádu až do roku 1805, tedy 17 měsíců. Ale všechno hezké má svůj konec. Nepotopitelná loď blokující Martinik dráždila Napoleona tak intenzivně, že k ní vyslal spolehlivého admirála Villeneuve, aby tuto nepříjemnou britskou překážku definitivně odstranil. 

Nerovný boj 

Francouzi (s pomocí Španělů) přípravu nepodcenili. Proti téhle jedné lodi postavili hned šestnáct vlastních. Dvě obří válečné lodě se čtyřiasedmdesáti děly, fregatu, korvetu, škuner a jedenáct dělostřeleckých lodí. I tak to byl boj víc než nerovný. Kapitán Maurice potopil Francouzům pět dělostřeleckých lodí a všechna jejich zbývající plavidla těžce poškodil. Jeho posádka odolávala konstantní dělostřelecké baráži a bránila vylodění. Jenže co naplat, když vyčerpali zásoby střelného prachu a přišli o zdroj pitné vody, neboť jedna z mnoha explozí poškodila vodní cisternu, museli se po třech dnech žíznění vzdát. 

Byla to zvláštní kapitulace. Britům zemřeli dva muži a jeden utrpěl zranění. „Vítěznou“ flotilu admirála Villeneuve boj zdecimoval. Francouzi sami přiznali padesát mrtvých. James Wilkes Maurice se navíc dočkal uctivého zacházení, protože i když šlo o nepřítele, byl to koneckonců kapitán britského Královského námořnictva. Zajatci se poměrně brzy dočkali repatriace a putovali na Barbados. Maurice potom čekal válečný soud před britskou admiralitou. Nebývalo zvykem, aby se kapitán britské válečné lodi vzdal. Maurice ale z nařčení osvobodili…


Další články v sekci