Neohrožená legenda stoleté války: Černý princ Eduard vešel do dějin jako pokořitel Francie

Princ Eduard se narodil 15. června 1330 anglickému králi Eduardovi III. a jeho ženě Filipě Hainaultské v ne zrovna jednoduché době. Zemi vládl milenec královy matky Isabelly, lord Roger Mortimer. Narození následníka však téměř osmnáctiletému Eduardovi III. dodalo odvahu postavit se uzurpátorovi. Mortimer byl svržen, zajat a nakonec také popraven. Již v té chvíli se stal malý princ Eduard zdrojem královy síly i úspěchu. 

Následník trůnu

Protože se narodil v otcově soukromém paláci ve Woodstocku, byl princ často označován jako Eduard z Woodstocku. Mladý následník byl vychováván na anglickém dvoře v duchu klasického středověkého rytířství a již od útlého věku se účastnil důležitých politických jednání. Když se v roce 1337 Eduard III. prohlásil dědicem francouzského trůnu a vypukla stoletá válka mezi Anglií a Franci, stával se po dobu otcových tažení malý princ formálně královským regentem. Vyrůstal společně se svou sestřenicí, krásnou dívkou Janou, známou jako „sličná panna z Kentu“. Jana byla o dva roky starší než Eduard a naprosto prince okouzlila. Ve dvanácti letech se ale tajně provdala za šlechtice Thomase Hollanda, s nímž žila až do roku 1360. Tři roky po jejich svatbě se Eduard stal princem z Walesu. 

Když bylo Eduardovi čerstvých šestnáct let, jeho otec usoudil, že je příhodná doba k rozsáhlé ofenzivě ve Francii. Více než 15 000 anglických a velšských vojáků se v červenci roku 1346 vylodilo v Normandii a vyplenilo přístavní město Caen. Angličané získali ohromné bohatství a mladý princ z Walesu byl u toho. U La Hogue jej 12. července otec slavnostně pasoval na rytíře podvazkového řádu (exkluzivní rytířský řád, který v Británii existuje dodnes). 

Ostruhy od Kresčaku

Povzbuzen počátečním úspěchem, překročil král Eduard III. Seinu a obrátil se proti Paříži, jenže to už mu vyrazila vstříc mnohem silnější francouzská armáda. Eduard neměl v plánu svádět s Francouzi rozhodující bitvy – chtěl především neustálými útoky a pleněním podkopat autoritu krále Filipa VI. Obrátil se proto na sever a začal ustupovat. Když mu však došlo, že jej Francouzi dohánějí, hledal vhodné místo, kde by mohl vybudovat dobrou obranou pozici. Našel ho poblíž Crécy-en-Ponthieu, neboli u Kresčaku. Anglické vojsko se opevnilo na vyvýšené pozici, budovalo příkopy a sázelo hříče (kovaní ježci používaní jako nástraha proti koním). Eduard přikázal šlechticům sesednout a podpořit neurozené ozbrojence a lučištníky. 

Anglická armáda byla odpočatá a čekala na francouzskou jízdu. Král se ujal velení druhého voje, zatímco princi Eduardovi předal řízení předvoje, který čekal největší francouzský nápor. Mladý Eduard v tom samozřejmě nebyl sám, pomáhali mu zkušení vojáci jako Thomas de Beauchamp, hrabě z Warwicku nebo rytíř John Chandos, kteří se také stali princovými přáteli. Mohlo by se zdát, že král riskoval až příliš, když vystavil svého následníka nebezpečí prvního voje. Na tyto námitky prý Eduard odpověděl: „Jen ať si chlapec dobude své ostruhy!“ Koneckonců, plán byl rozstřílet francouzskou jízdu velšskými luky na padrť ještě dříve, než by vůbec první řady obou armád mohly zkřížit zbraně. 

Boj pod deštěm šípů

Francouzský útok začal přípravnou střelbou najatých kušiníků z Janova. Protože těm ale za nedávného lijáku zvlhly tětivy, nebyla jejich střelba ani přesná, ani účinná. Navíc v důsledku rychlé anglické střelby (z luku se dalo vystřelit i 4x častěji než z kuše) jejich řady brzy prořídly. Netrvalo dlouho a Janované začali prchat. Když to viděl předvoj francouzské armády, rozčileně se vrhl nejdřív na prchající a pak na Angličany. Byli hrdí na svůj rytířský výcvik a věřili svým počtům – vždyť nad Angličany měli přesilu nejméně 2:1! 

Jenže vyvýšená pozice francouzské jezdectvo výrazně zpomalovala a dlouhé luky Velšanů odváděly svou krvavou práci velice dobře. Vlna za vlnou francouzské jízdy se tříštila o anglickou obranu. Hraběti z Alençonu, bratrovi francouzského krále, se však podařilo společně s útokem českého krále, slepého Jana Lucemburského, prorazit až k princi Eduardovi. Podle kronikáře Froissarta prý anglický následník dvakrát klesl při boji na kolena pod náporem nepřátelských ran, až ho nakonec musel vysvobodit jeho korouhevník, rytíř Richard Fitz-Simonn. 

Když vypadala situace kriticky, vyrazil z předvoje posel ke králi Eduardovi a žádal na něm naléhavě pomoc pro následníka trůnu. Král se prý jen zeptal: „Je můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?“ A když posel odpověděl, že není, odeslal ho Eduard pryč s tím, ať netlachá a nechá prince poznat, co to je válečná vřava. 

Nebylo to ale jen proto, že král Eduard chtěl být za každou cenu tvrdým otcem. Hlavní důvod spočíval patrně v tom, že nechtěl rozvolňovat svou obranou pozici a správně odhadl, že francouzský útok dlouho nevydrží. Princ si vedl v bitvě výtečně. Uhájil svou pozici a zahnal Francouze na útěk. Se západem slunce opustil bojiště i zraněný francouzský král Filip. Angličané ukořistili posvátnou korouhev Francie – Oriflammu a dobyli obrovské vítězství. Hvězda mladého kralevice začala prudce stoupat. 

Cesta na vrchol slávy

V roce 1355 vypršel uzavřený mír s Francií, během kterého se princ Eduard pravidelně objevoval na nejskvělejších evropských turnajích. Francouzi i Angličané se připravovali na další pokračování války. Anglický král jmenoval nyní již pětadvacetiletého Eduarda svým zástupcem v Gaskoňsku s pravomocí nad všemi anglickými državami ve Francii. V září se Černý princ přemístil do Bordeaux, odkud v následujícím měsíci vytáhl v čele mocné armády proti francouzským silám v Languedocu. Jádro jeho vojska tvořili opět proslulí velšští lučištníci s dlouhými luky, což byla asi nejlépe vycvičená a nejprofesionálnější jednotka své doby. 

Na tažení Languedocem nenašel Eduard rovného soupeře. Pálil a ničil vše francouzské, co mu přišlo do cesty. Jeho vojsko se zastavilo až u hradu Tours na Loiře, který jejich pokusům o dobytí vzdoroval. To dalo čas francouzskému králi Janovi Dobrému, aby shromáždil velké vojsko a vyrazil proti anglickému princi. Vše spělo k další velké bitvě. 

Eduardovi se u Poitiers moc bojovat nechtělo. Jeho unavené vojsko čítalo asi 2 000 lučištníků, 3 000 anglických ozbrojenců a 1 000 gaskoňských pěšáků. Oproti tomu Francouzi disponovali čerstvými silami a chystali se na něj s více než 8 000 jezdci a 3 000 pěšáky, což byla pravděpodobně jedna z nejsilnějších polních armád, jaké byly shromážděny za celé 14. století. 

Poučen úspěchem u Kresčaku, hledal Eduard vyvýšenou pozici, kde by mohl zaujmout defenzivní postavení. Nakonec ji objevil na jednom zalesněném svahu a angličtí vojáci začali horečně kopat příkopy a ostřit kůly. Podobně jako u Kresčaku se také celá anglická armáda připravovala k boji pěšky. Těsně před bitvou došlo k jednání, ve kterém se Eduard pokoušel odvrátit hrozící katastrofu. Nabídl Francouzům četné ústupky, a byl dokonce ochotný vzdát se anglické brány do Francie – přístavního města Calais. Ale král Jan II. si byl jist svým vítězstvím a nechtěl slyšet o ničem jiném než o úplné anglické kapitulaci. 

Dauphinova netrpělivost

Boj začali 19. září 1356 rytíři francouzského předvoje, vedení devatenáctiletým následníkem (dauphinem), kteří se vrhli poněkud ve spěchu na anglické lučištníky. Eduard totiž předtím přikázal přemístit vozy trénu více dozadu, což Francouzi mylně vyhodnotili jako známku nepřítelova ústupu. Určitou roli také mohla hrát dauphinova nezkušenost s jakýmkoli reálným bojem. Útočníky přivítala opět sprcha šípů. Ačkoli podle dobových kronikářů šípy nebyly schopné proniknout kvalitní plátovou zbrojí francouzských rytířů, napáchaly ohromné škody na jejich koních, což způsobilo ve francouzské linii chaos. K anglickým řadám se dostal včas jen zlomek francouzské síly a příliš dlouho tam nevydržel. Angličané odráželi vlnu za vlnou, ale brzy začali pociťovat únavu a Velšanům navíc docházely šípy. Boj se postupně vyrovnával, a to už do něj zasáhl i francouzský král Jan. 

Dvě hodiny se Francouzi pokoušeli prorazit anglickou obrannou linii, ovšem štěstěna nebyla toho dne na jejich straně. Velšané dostříleli šípy a přidali se k pěchotě a k sesedlým rytířům. Černý princ bojoval uprostřed svého vojska s Johnem Chandosem a hrabětem Warwickem po boku. Francouzské jezdectvo se nemohlo kvůli neprostupnému terénu účinně prosadit. Eduard totiž rozmístil vojsko velice chytře tak, aby část byla chráněna bažinou u řeky, část porostlým svahem a část zásobovacími vozy. Dauphinova pěchota byla rázným anglickým protiútokem zatlačena. Pěšáci se stáhli, aby se přeskupili, ale když to viděl zbytek pěší francouzské armády, zpanikařil a začal utíkat. Marně je král Jan volal zpět do boje. Zdaleka však nebylo rozhodnuto. Francouzi se anglickému protiútoku bránili se značnou urputností. Jan přesto raději odeslal své dva syny z bojiště. 

Až tehdy zasáhla do boje jízdní záloha, kterou si Černý princ schovával celou bitvu. Bylo to ohromně riskantní, ale vyplatilo se. Angličanům se podařilo francouzský střed obklíčit ze všech stran a nakonec i prolomit jeho obranu. Nečekaný úspěch musel k smrti vyčerpaným Angličanům vhánět slzy do tváře. Francouzské šiky se rozpadly, většina Janova vojska uprchla. Francouzský konstábl (nejvyšší vojenský velitel) byl zabit i se svými dvěma maršály. Vojenská katastrofa krále Jana byla završena jeho osobním zajetím. Černý princ vešel do dějin jako pokořitel Francie. 

Velkorysý vladař 

Se slavnostním návratem do Londýna 24. května 1357 začalo asi nejšťastnější období princova života. V té době proslul svou velkorysostí, s jakou se choval k zajatému francouzskému králi, kterému dovolil vrátit se domů, a dokonce se s ním podle některých zpráv modlil v katedrále v Canterbury. O tři roky později byl uzavřen mír s Francií v Brétigny, který uzákonil všechny územní zisky Angličanů ve Francii. Výměnou za to se král Eduard vzdal nároků na francouzskou korunu. 

Ve stejném roce také ovdověla oblíbená sestřenka Černého prince, Jana z Kentu. Eduard dlouho neváhal a po získání potřebného papežského povolení kvůli blízké příbuznosti si ji vzal za ženu. Šlo samozřejmě o velký skandál a anglická šlechta reptala i kvůli tomu, že byla zmařena šance proměnit „politický kapitál“ královského sňatku lépe. Černý princ si mohl vzít kohokoli na světě a on si vybral anglickou šlechtičnu a přítelkyni z dětství! 

Eduard si ale prosadil svou. Otec jej roku 1362 jmenoval vládcem Akvitánie, kde si společně s Janou zřídili skvostný dvůr. V dochovaných účtech dvora v Bordeaux jsou zaznamenány štědré dary Černého prince pro jeho přátele, družiníky i služebníky, včetně nástrojů pro muzikanty a podobně. Mezi poddanými v Akvitánii však příliš oblíbený nebyl. Vnímali jej jako cizího vládce, vnuceného vojenskou mocí, který navíc neustále šroubuje daně do nesnesitelných výšin. 

Vleklá choroba

Roku 1367 se na Eduardův dvůr v Bordeaux dostavil osobně kastilský král Pedro I., aby slavného válečníka požádal o pomoc proti svému nelegitimnímu bratrovi Jindřichovi. Eduard další válečné dobrodružství neodmítl a s mohutnou armádou se vydal přes navarské soutěsky do boje. Krušné zimní tažení skončilo dalším slavným princovým vítězstvím v bitvě u Naveretta (Nájera), kde byla vojska vzdorokrále Jindřicha poražena, a Pedro mohl s Eduardovou pomocí zasednout na kastilský trůn. Bohužel, byl to již poslední odlesk slávy Černého prince. 

Pedro se na trůnu dlouho neudržel, brzy byl svržen, a dokonce zabit. Nákladné tažení navíc Eduardovi přivodilo finanční potíže, které řešil jako obvykle – dalším zvýšením daní. To už ale šlechticům, prelátům i měšťanům Akvitánie došla trpělivost a podali proti svému pánovi žalobu k francouzskému králi, jemuž Eduard formálně podléhal jako leník. 

Francouzský král Karel V. daň zrušil a poručil Eduardovi dostavit se do Paříže. Podle kronikáře Froissarta na to Černý princ odpověděl ironicky: „Velmi rádi se ve stanovený den dostavíme do Paříže. Přijedeme však s přilbou na hlavě a v doprovodu šedesáti tisíc mužů.“ 

Své hrozby ovšem už Eduard nesplnil. Zabránila mu v tom choroba, kterou si přivezl ze španělského tažení. Trpěl horečkami a průjmy a nakonec i vodnatelností, která mu dokonce zabraňovala usednout na koně. Možná i tato choroba, která musela čtyřicetiletého válečníka velmi iritovat, byla příčinou jeho popudlivého a krutého chování v posledních letech života. Nejvíce se to projevilo na případu odbojného města Limoges, které se krátce po opětovném rozhoření francouzsko-anglického konfliktu přidalo na stranu Francie. Černý princ, který řídil vojenské operace z postele, přikázal po dobytí města za použití podkopů vyvraždit veškeré obyvatelstvo. Nebyli ušetřeni starci ani ženy a děti.

Odchod Černého prince 

V lednu roku 1371 se Eduard vrátil do Anglie, předal vládu nad Akvitánií svému otci a poslední léta svého života strávil jako těžce nemocný člověk čekající na smrt. Král Eduard, přestože tušil, co přijde, byl z jeho úmrtí zdrcený. Bylo to poprvé v anglických dějinách, kdy královský otec přežil svého jediného následníka. Eduard, Černý princ z Walesu, zemřel 8. května roku 1376 ve Westminsteru a byl pohřben v canterburské katedrále pod nádherným bronzovým náhrobkem. 

Na jeho epitafu můžeme dodnes číst tato slova: „To, co jsi ty, byl jsem i já. To, co jsem já, budeš i ty. Nemyslel jsem nikdy na smrt, dokud jsem si užíval dechu. Na zemi jsem měl ohromné bohatství, země, poklady, koně i zlato. Ale nyní již jsem bídný ubožák ležící v zemi. Má krása již zcela povadla a mé tělo se rozpadlo až na kost.“