Neobyčejné ježury australské: Bizarní sestřenice ptakopyska
Ježury jsou malí savci s drsnou srstí a bodlinami, kteří připomínají ježka nebo dikobraza. Jejich nejbližším příbuzným je ovšem ptakopysk
Rozbory DNA a fosilní záznamy ukazují, že se ježury a ptakopysci od sebe vývojově oddělili před zhruba 19–48 miliony let. Dnes je ptakopysk společně se čtyřmi dosud žijícími druhy ježur jediným zástupcem řádu ptakořitných – jediných savců, kteří se rozmnožují pomocí vajec. Ježury jsou stejně jako ptakopyskové vybaveny citlivými elektrosenzory. Zatímco ale ptakopysk jich má na svém „zobáku“ zhruba 40 000, ježury jich na prodlouženém čenichu nemají víc než dvě tisícovky.
Zdatní kopáči s lepkavým jazykem
Samička klade jediné vejce s kožovitým obalem a ukládá jej do vaku na břiše. Zhruba po deseti dnech se líhne mládě, které saje mléko ze dvou pórů přímo na matčině kůži (ptakořitní nemají bradavky) a ve vaku zůstává po dobu zhruba padesáti dnů. V té době se mu začínají vyvíjet bodliny. Matka mezitím vyhrabe hnízdo, kde mládě nechává a pravidelně se vrací, aby jej nakojila. Tak to dělá až do doby, kdy mládě dosáhne věku sedmi měsíců.
Poté se musí malý ptakopysk začít živit stejnou potravou, jako jeho matka. Je k tomu vybaven krátkýma silnýma nohama s velkými drápy, což z něj dělá zdatného kopáče. Dokáže se tak dostat pod kůru změklých kmenů, mravenišť a termitišť. Poté přijde ke slovu jeho protažený čumák a dlouhý lepkavý jazyk. S ním loví v dutinách mravence, termity, červy a hmyzí larvy.
TIP: Pichlavý šplhavec: Jihoamerický kuandu obecný
V nedávné době se podařilo osvětlit i pohlavní život ježury australské, který má mnoho specifik. Samice se totiž nerozmnožují každý rok a reprodukčně aktivních samic je tedy vždy méně než samců. Proto jednak dochází ke skupinovému páření a rovněž k tomu, že se samci snaží spářit s dosud hibernujícími samičkami.
