Dravci vyhlížející konvoje: Německé bombardéry Fw 200 Condor

Ostrovní charakter Velké Británie, která měla navíc po celém světě řadu kolonií a také klíčových spojenců v rámci svých dominií, se zákonitě jevil jako obrovská překážka pro každého útočníka, jenž by k porážce této velmoci potřeboval překonávat moře a oceány. Na druhé straně se však do jisté míry jednalo o zátěž také pro samotné Brity, neboť zásobování ostrovů si žádalo gigantickou obchodní flotilu a početné válečné loďstvo k její ochraně. Bitva o Atlantik tak představovala souboj mezi Brity (a posléze i Američany), již museli udržet onu zásobovací linii v podobě námořních konvojů, a Němci, kteří usilovali naopak o destrukci co největšího množství nepřátelských obchodních plavidel.

Nový úkol pro kondory

Přestože největší množství obchodních lodí v Atlantiku potopily ponorky Kriegsmarine, významná úloha příslušela také dálkovým námořním letounům. Paradoxní však bylo, že když Wehrmacht v roce 1940 obsadil Norsko a Francii a Luftwaffe tak získala základny pro efektivní nasazení svých strojů nad Atlantikem, nedisponovala téměř žádnými vhodnými letadly. Existovalo sice několik programů dálkových strojů, jenže ty buď skončily (Ju 89, Do 19), nebo slibovaly použitelné výsledky až za delší dobu (He 177). 

Němci proto museli improvizovat a využít původně civilní dopravní stroje Focke-Wulf Fw 200 Condor, jež se už v meziválečných časech osvědčily v barvách Lufthansy. Prototyp Fw 200 odstartoval 27. července 1937, sériové exempláře létaly na linkách nad Evropou i Asií a upravený Fw 200 sloužil také pro osobní potřebu Adolfa Hitlera. 

Několik condorů převzala i Luftwaffe, jež pak dospěla k závěru, že by tento stroj mohl (přinejmenším dočasně) zastat úlohu letadla pro námořní průzkum a bombardování. Již před vypuknutím války proto začaly úpravy jednoho exempláře, a to i s ohledem na fakt, že Fw 200 v této (tehdy teoretické) úloze zaujal rovněž Japonce. Ještě v roce 1939 tak vznikly první pokusně vyzbrojené stroje verze C-0 a následně varianta C-1 se silnějšími motory. Počáteční provozní zkušenosti odrážela obměna C-2, ale opravdu plnohodnotný bojový standard představovaly až letouny Fw 200 C-3, jež z výrobních linek začaly sjíždět v září 1940. 

Ostré drápy

Počínaje verzí C-1 dostávaly condory trupovou gondolu, ve které se nacházely pozorovací a zaměřovací přístroje a také část obranné výzbroje. Ze začátku šlo jen o kulomety, později však přibyly i kanony. Nejčastěji tak Fw 200 C nesly 20mm kanon MG 151 v přídi gondoly, 7,92mm kulomet MG 13 v její zádi, další kulomet téhož typu ve hřbetní věži a celkem tři 13mm kulomety MG 131, jeden v zadní věži a dva v bocích. Německé čyřmotoráky přepravily až 2 100 kg bomb v pumovnici a pod křídelními závěsy, ale do pumovnice se obvykle montovala palivová nádrž a Fw 200 tak nesl zhruba tunu bomb pod křídlem.

Odhalení slabin

Díky kvalitní aerodynamice a velké zásobě paliva nabízely Fw 200 C impozantní akční rádius, který z nich činil vhodné stroje pro hlídkování nad nekonečnými prostorami severního Atlantiku. Mohly proto hledat konvoje a navádět na ně „vlčí smečky“ ponorek Kriegsmarine, popřípadě na protivníka i samy útočit. Zpočátku prováděly nálety v malých výškách, což poskytovalo spojeneckým lodím jen krátký čas na obranu, se zvyšováním palebné síly plavidel nicméně Němci museli přejít na jinou metodu. 

Od obměny Fw 200 C-4 obdržely letouny i radar FuG 200 Hohentwiel a nový pumový zaměřovač Lotfe 7D, který jim umožnil bombardování ze středních výšek, jenže šanci na úspěch snižoval fakt, že condory nosily zpra vidla jen lehčí bomby, například dvanáct SD-50 nebo čtyři SD-250. Postupem času vycházely najevo také některé nedostatky konstrukce. Fw 200 byl koneckonců vyvinut jako civilní stroj, od kterého se nežádala schopnost podnikat prudké manévry nebo zvládat bojové poškození. Vyznačoval se tudíž lehce pojatou konstrukcí, na niž válečná služba kladla enormní zátěž. „Kondor“ tedy sice nabízel vynikající rychlost a dolet, jenže jeho drak se projevil jako strukturálně slabý a nevhodný pro intenzivní vojenský provoz. Výsledkem tak byl stav, kdy Luftwaffe dokázala nasadit jenom čtvrtinu, nanejvýš třetinu dostupných letounů, protože většina procházela údržbou. 

V průběhu roku 1943 začínalo být zjevné, že Fw 200 je již morálně zastaralý, a ačkoliv tyto stroje létaly dál a mohly vypouštět též naváděné protilodní střely Hs 293, do role páteřního námořního hlídkového a bombardovacího letounu se jasně posouval daleko vhodnější Junkers Ju 290. Ten vznikl coby odvozenina dopravního stroje Ju 90 a kromě excelentního doletu (přes 6 000 km) a rychlosti (přes 440 km/h) poskytoval též vyšší odolnost a silnější výzbroj v podobě šesti 20mm kanonů. Naštěstí pro Spojence však tyto stroje zasáhly do války příliš pozdě.