Nelítostné hmyzí války: Mravenčí přirozeností je genocida

Jeden z největších světových odborníků na hmyz Edward Wilson popsal mravence jako „bezesporu nejagresivnější a nejbojovnější ze všech živočichů. Jejich cílem je permanentní útok, územní výboje a genocida sousedů. Pokud by měli k dispozici nukleární zbraně, zničili by svět během jediného týdne“. Badatel přitom ani trochu nepřeháněl: Zatímco některé mravenčí střety představují pouhé brutální rvačky, průběh jiných bojových akcí se podřizuje komplikovaným strategiím, za něž by se nemusel stydět ani Napoleon.

Všichni proti všem

V mravenčím světě zuří boj všech proti všem. Kolonie mravenců drnových spolu vedou vyhlazovací války, při kterých se útočící tvorové navzájem zaklesnou kusadly a jeden druhého cupují. Drobné dělnice zápasí ve spoustě shluků, z nichž některé mohou ve vrcholící bitvě zabírat plochu lidské dlaně. Obvykle přitom vítězí početnější kolonie, protože zkrátka může nasadit víc „pěšáků“. Poražení následně přicházejí o území, mají problémy sehnat potravu a jejich mraveniště nakonec zaniká.

Příklad mezidruhové války zas nabízí nemilosrdný střet severoamerických mravenců Pheidole dentata s jejich protějšky Solenopsis invicta, zavlečenými do USA z Argentiny. Druzí zmínění mají také přívlastek „ohniví“, kvůli své agresivitě i síle jedu v žihadle. Patří mezi obávané hmyzí rváče, jejichž útokům odolá málokdo, a bojovníci na domácí půdě jim tak musejí vzdorovat důmyslnou taktikou: „Přední voj“ druhu Pheidole dentata tvoří malé dělnice, které jsou neustále ve střehu. Jakmile narazí na ohnivého mravence, pustí se s ním do křížku a snaží se o jediné – dostat se do přímého kontaktu s tělem protivníka a nachytat na sebe jeho pach. Poté se stáhnou zpátky do hnízda, cestu však značí sekretem pachové žlázy a jejich návrat do mraveniště se v podstatě rovná mobilizaci. 

Vstříc ohnivému vetřelci se následně vydají zástupy dělnic, a kromě nich i „vojáci“, jejichž hlavní role spočívá v dělení a drcení potravy. Když pak výprava dorazí k ohnivému mravenci, dělnice se s ním okamžitě pustí do boje. Jde jim přitom opět jen o to, aby se „navoněly“ a znovu se vrátily do hnízda.

Hlavně žádné svědky

Zatímco vřava houstne, bitva se dostává do další fáze: Vojáci ohnivého vetřelce obklopí a zaútočí na něj. Nespoléhají však na žihadlo a jed jako dělnice – jejich zbraní je obří hlava s ostrými kusadly a mohutnými svaly, jimiž jako nůžkami odstříhají jednotlivé části protivníkova těla. Stejně rychle si přitom poradí i s celou skupinou argentinských vetřelců. Nicméně neusínají na vavřínech a záhy se pouštějí do „dočišťovací“ akce, kdy spolu s dělnicemi prohledávají okolí a pátrají po případných skrývajících se nepřátelích. Po šarvátce totiž nesmí zůstat žádní nepohodlní svědkové, protože by se vrátili domů a podali by zprávu o existenci blízké kolonie Pheidole dentata. Následný masakr by pak domácí neměli šanci přežít.

Pokud situace neprobíhá úplně hladce a ohnivým se povede zaútočit v šiku, hrají mravenci Pheidole dentata o čas: Vojáci se stáhnou ke vchodu do hnízda a vytvoří kolem něj neprostupný val. Drobné dělnice se vrátí do chodeb a navzájem se mobilizují, načež vyběhnou ven. Mnohé nesou vajíčka, larvy či kukly, prorazí „frontu“ a každá na svou pěst prchá do bezpečí. Dokonce i královna utíká sama. Vojáci své posty neopouštějí a bojují doslova do posledního dechu. Když ohniví mravenci dobyté hnízdo vyplení a zmizí, začnou se dělnice jedna po druhé stahovat zpět. Jestliže se jich sejde dost, a především pokud se vrátí královna, snaží se kolonii co nejrychleji obnovit.

V domácím vězení

Některé druhy zas podnikají ničivé nájezdy s cílem loupit. Čiperní příslušníci druhu Forelius pruinosus z arizonských pouští takto napadají desetkrát větší mravence medonoše. Spoléhají přitom jen na rychlý pohyb a zastrašování pomocí jedovatých sekretů. Medonoše nesoucího kořist do hnízda často šokují natolik, že svůj úlovek upustí a pak už mu nezbude než sledovat, jak mu ho útočníci kradou. Někdy se hbití nájezdníci dokonce odváží oblehnout medonoše přímo v jejich hnízdě: Obsadí východy a zaženou zpátky do podzemí každého, kdo se pokusí vyjít ven shánět něco k jídlu. Nejde jim však o vyhladovění nepřítele. Spíš si tak zajišťují, že při hledání potravy nenarazí na chtivou konkurenci.

Ještě víc připomíná obléhání středověkého hradu útok amerických pouštních mravenců Conomyrma bicolor. Také oni si vybírají za cíl hnízda medonošů a zahánějí je pod zem sekretem jedové žlázy. Kromě toho ovšem berou do kusadel drobné kamínky i další předměty a shazují je do svislých vstupních chodeb mraveniště. Důvod útlaku je přitom stejný jako v případě druhu Forelius pruinosus.

Důkaz hrou

Pokud se na bojišti potkají mravenci rozdílného vzrůstu, rozhoduje o výsledku terén. Ve studii publikované letos v časopise americké Národní akademie věd to potvrdili australští badatelé, kteří zkoumali potyčky mezi tzv. duhovými mravenci z Austrálie a mravenci argentinskými. Dělníci prvního jmenovaného druhu mohou měřit až sedm milimetrů, zatímco jihoameričtí vetřelci jsou výrazně menší, ale zase četnější a vynalézavější: Spoléhají na fakt, že dovedou konkurenční obry obklopit, přečíslit a udolat. K získání výhodné pozice ovšem potřebují rovný prostor, kde jim nebude nic bránit při manévrování a zahlcování nepřítele masou vlastních těl. Pokud tedy duhoví giganti zaujmou obrannou pozici v komplikovaném terénu, který jejich obklopení znemožní, mohou potyčky připomínat bájnou bitvu u Thermopyl, kdy hrstka Sparťanů dokázala odrážet tisíce Peršanů.

V takových případech je taktika relativně přímočará a jednoduchá. Australští vědci se ji proto rozhodli podrobit testům na počítačových modelech a s lehkou nadsázkou pak střety velkých silných jednotek s hordou malých protějšků simulovali ve strategické hře Age of Empires II. Výsledky byly přitom vždy stejné: Dokud se obři drželi v členitém terénu, dokázali bránit přečíslení a vítězit. Jakmile se však pustili do potyčky v otevřeném prostoru, znamenala jejich porážka pouhou otázku času.

Ukaž, co neseš!

Mravenčím dobyvatelům není cizí ani kopání chodeb pod opevněním nepřítele. Také u nás žijící druh Solenopsis fugax hloubí spletitou podzemní síť od svého hnízda směrem k sousední kolonii. Když se pak do ní dělnice konečně prokutají, běží jako o závod zpět a mobilizují družky k co nejpočetnějšímu loupeživému nájezdu. Následně do hnízda nepřítele vtrhnou a odpor obránců zdolávají chemikálií se silně odpudivými účinky – jako by kolem sebe stříkaly pepřový sprej, vůči němuž jsou samy imunní. Mezi obránci zavládne zmatek a dělnice plení tamní vajíčka, larvy i kukly. S lupem se pak vracejí domů, kde jim poslouží coby potrava.

Američtí pouštní mravenci rodu Myrmecocystus si zas osvojili taktiku desperátů přepadávajících kupecké povozy. Spadeno mají na zrnojedy rodu Pogonomyrmex, kteří se živí semeny rostlin, ale příležitostně si pochutnají i na termitech. Když déšť vyplaví chodbičky termitiště, nastanou zrnojedům hody a své úlovky si odnášejí do hnízda. Nesmějí však narazit na zmíněné útočníky, kteří jejich trasy sledují a zkoumají, co si nesou v kusadlech: Pokud se jedná o semeno, nechají dotyčného jít. Jestliže ovšem ulovil termita, podniknou výpad a „náklad“ mu zabaví.

Bez ohledu na ztráty

Ačkoliv jsou mravenci v boji nekompromisní, některé druhy medonošů zvládají i pomyslné rituální zápasení, při němž se dělnice spíš pokoušejí soupeře zastrašit. Kráčejí na natažených nohách, zvedají hlavu a zadeček – zkrátka se všemi prostředky snaží vypadat větší než ve skutečnosti. Přestože se ani medonoši nevyhýbají brutalitě, v popsaných případech drží svou krvežíznivost na uzdě a nedovolí si víc než nevinné „laškování“.

Rituály se uplatňují především v situacích, kdy by poměrně vyrovnaný zápas přinesl oběma soupeřícím koloniím velké ztráty. Pokud se však agresoři cítí v převaze – což obvykle znamená, že je jich zhruba desetkrát víc – rozpoutají masakr: Vraždí obránce bez ohledu na následky a krok za krokem se probíjejí do nitra jejich hnízda. Nakonec najdou královnu a rovněž ji zabijí. Vajíčka, larvy i kukly odvlečou s sebou a stejně tak do své hierarchie začlení velké dělnice, jejichž zadečky jsou plné sladkých rostlinných šťáv. Jde o jakési živé soudky, které v období nouze dodávají potravu hladovějícím dělnicím. V nové kolonii se přitom jejich role živitelek nezmění.