Neklidné Šalomounovy ostrovy stále hledají cestu k vytoužené prosperitě
Obyvatelé jednotlivých částí Šalomounových ostrovů spolu soupeřili odpradávna. Proto není divu, že i dnes etnické napětí občas přeroste v násilný konflikt a země stále hledá cestu k vytoužené prosperitě
Vlajka Šalomounových ostrovů byla v této podobě schválena na konci roku 1977: Pětice hvězd představuje pět hlavních skupin ostrovů, modrá symbolizuje oceán, zelená zemi a žlutá slunce
Řetězec Šalomounových ostrovů tvoří řada ostrovů vulkanického původu a dalších ostrůvků a atolů rozprostřených východně od Papuy-Nové Guineje. Historické osídlení a izolace jednotlivých ostrovů vedly k velké různorodosti celkem 120 etnik. Napětí mezi nimi je přitom stále příčinou drobných, ale i velmi vážných střetů.
Příměří pod dohledem
Od 40. let minulého století vyplývaly nejvážnější konflikty z nepřátelství mezi obyvateli hlavního ostrova Guadalcanal a imigranty z ostrova Malaita. Právě tehdy totiž začalo americké námořnictvo dovážet z Malaity na Guadalcanal pracovní sílu. Nevraživost vyvrcholila v roce 1998, kdy Hnutí za svobodu Isatabu začalo Malaiťany vytlačovat, protože prý brali místním lidem práci a půdu. Asi dvacet tisíc osob skutečně Guadalcanal opustilo, ale jako reakce vznikla i tzv. Malaitská orlí síla: Ozbrojení příslušníci tohoto hnutí pak v roce 2000 zorganizovali státní převrat a přiměli premiéra k rezignaci, protože nedokázal čelit krizi, při níž násilně zemřelo asi sto lidí.
V říjnu 2000 zprostředkovala Austrálie v zemi příměří, ale boje pokračovaly. V červnu 2003 proto tehdejší premiér Allan Kemakeza požádal australskou vládu o pomoc s odzbrojením etnických partyzánských oddílů a s nastolením pořádku. Byla ustavena Regionální asistenční mise pro Šalomounovy ostrovy (RAMSI), jejíž vojáci pak zadrželi mnoho rebelských vůdců, zabavili tisíce zbraní a dohlédli na postupný návrat k normálu.
Balancování na hraně
Občanská válka přivedla zemi téměř k bankrotu, a zklidnění tudíž znamenalo novou naději – přetrvala však jen do voleb v dubnu 2006. Tehdy došlo k novým násilnostem (tentokrát namířeným proti nepočetné, ale vlivné menšině etnických Číňanů) a po rabování zůstaly velké části metropole Honiary v troskách. Přítomnost jednotek RAMSI se ukázala i pro další roky jako nezbytná. Za významný předěl se považuje Festival umění Pacifiku, který stát pořádal v červenci 2012: Bezproblémový průběh akce se totiž prezentoval jako důkaz návratu Šalomounových ostrovů ke stabilitě. V polovině roku 2013 byl vojenský kontingent RAMSI stažen.
Například infrastruktura však v zemi stále prakticky neexistuje a cestovat mimo hlavní město je dosud velmi obtížné. Stát je určitě možné považovat za demokratický, ale sotva za stabilní. Na politickou situaci má podle zasvěcených pozorovatelů velký vliv i soupeření Čínské lidové republiky a Tchaj-wanu o přízeň místní vlády: Ta totiž diplomaticky uznává Tchaj-wan, který s Čínou vede na ostrovech nevyhlášený závod o poskytování půjček, investic a dotování politických stran. Nicméně bezpečnostní situaci se podařilo stabilizovat a v Honiaře nedávno zaznamenali nejnižší počet vloupání po mnoha letech.
Populace bez vzdělání
Většina obyvatel Šalomounových ostrovů zůstává přinejmenším zčásti závislá na zemědělství, rybolovu či těžbě dřeva, tamním lesům ovšem hrozí brzké vytěžení. Na ostrovech existují zatím nevyužité nerostné zdroje olova, zinku, niklu a zlata; ropné výrobky a většina průmyslového zboží se však musejí dovážet. Podle Světové banky zasáhla Šalomounovy ostrovy – jednu z nejchudších zemí Pacifiku – velmi vážně globální ekonomická krize. Dnes se naděje na hospodářský vzestup spojují především s pěstováním palmy olejné a s těžbou zlata.
Jenže aby mohl ostrovní stát pomýšlet na dlouhodobější růst, bude muset nejdřív provést zásadní kroky v oblasti vzdělávání: Školní docházka stále není povinná a alespoň k základnímu vzdělání mají přístup pouze dvě třetiny dětí.
Stručné dějiny
Na Šalomounových ostrovech lidé zřejmě žili už kolem roku 1000 př. n. l. Jako první Evropan tam v roce 1568 přistál Španěl Álvaro de Mendaña a pojmenoval ostrovy podle biblického krále: Byl totiž přesvědčen, že se v místě nacházejí bohatá ložiska zlata – podobně jako v Šalomounových dolech.
Lov na otroky
V dalších staletích nejevili evropští dobyvatelé o ostrovy žádný zájem a domorodci mezi sebou válčili jako dřív. V 19. století si však začali Evropané podmaňovat i tyto vzdálené kouty Pacifiku. Od roku 1870 tam podnikali nájezdy lovci otroků z Fidži a z australského Queenslandu a nemilosrdné boje přinesly oběti na obou stranách. V roce 1893 zřídili Britové protektorát v jižní části hlavních ostrovů (Guadalcanal, Malaita, San Cristobal, New Georgia) a později k nim přidali ostrovy Santa Cruz. V dalším roce postoupilo Německo Británii severní ostrovy včetně Choiseul, Shortlandu a Santa Isabel. Začátkem 20. století se tam rozvinula produkce kopry a misionářské školy poskytovaly základní vzdělání. Domorodé boje a nepřátelské nájezdy pomalu ustávaly…
Touha po samostatnosti
Během druhé světové války okupovala ostrovy japonská armáda, proti níž podnikli Spojenci masivní protiútok. Mezi roky 1941 a 1943 se v oblasti trvale bojovalo a především na hlavním ostrově Guadalcanal proběhla šestiměsíční bitva, jež byla pro výsledek války v Pacifiku zásadní. Domorodci stáli na straně Spojenců a jejich odvaha jim vynesla značný věhlas – několik z nich dokonce obdrželo za zásluhy v boji vyznamenání. Po válce nabralo na síle hnutí za nezávislost, které mělo být v roce 1952 dočasně uchlácholeno ustavením volených lokálních vlád. Začátkem roku 1976 pak získaly Šalomounovy ostrovy plnou autonomii a v roce 1978 i samostatnost.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: zhruba 623 000, asi jako polovina obyv. Prahy; prům. počet dětí: 3,28 na ženu; věková struktura: 35,68 % dětí do 15 let, 4,13 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. mladších 21,9 roku; městské obyv.: 22,3 %; etnické složení: Melanésané 95,3 %, Polynésané 3,1 %, Mikronésané 1,2 %, ostatní 0,4 %; náboženství: protestanti 73,4 %, katolíci 19,6 %, ostatní křesťané 2,9 %, ostatní 4 %, bez vyznání či specifikace 0,1 %; jazyky: úředním jazykem je angličtina, kterou však ovládá jen 1–2 % obyv.; obecným dorozumívacím jazykem je melanéský pidžin; gramotnost: 84,1 %.
Politika
Typ vlády: konstituční monarchie; samostatnost: od 7. 7. 1978 (předtím britský protektorát), součást britského Společenství národů; hlava státu: královna Alžběta II. (od 6. 2. 1952), zastupuje ji generální guvernér Frank Utu Ofagioro Kabui (od 7. 7. 2009); šéf vlády: Manasseh Damukana Sogavare (od 9. 12. 2014); volby: monarchie je dědičná; generálního guvernéra jmenuje panovník na pět let (úřad lze zastávat ve dvou po sobě jdoucích obdobích); po parlamentních volbách se většinou lídr vítězné strany nebo koalice stává premiérem.
Ekonomika
HDP na hlavu: 2 000 USD (odhad z roku 2015; ČR – 31 500 USD); měna: dolar Šalomounových ostrovů (SBD), 1 USD = cca 7,9 SBD, 1 SBD = zhruba 3 CZK.
Geografie
Rozloha: 28 896 km², zhruba jako třetina ČR, plocha se ovšem dělí přibližně mezi 900 ostrovů (největší je Guadalcanal); délka pobřeží: 5 313 km; charakter území: ostrovy mají většinou hornatý povrch, ke státu však patří i nízké atoly; podnebí: tropické monzunové, deště vrcholí na začátku kalendářního roku; min. noční / max. denní teploty (°C) v Honiaře: celoročně 22–23/30–31; nejnižší a nejvyšší bod: Tichý oceán (0 m) / Mount Popomanaseu (2 310 m).