Největší objevy starověku a středověku: Od arabské vzdělanosti k Newtonovi

První polovinu nového tisíciletí lze právem považovat za období vědeckého temna. Vyspělé starověké civilizace se hroutily pod náporem barbarských kmenů a místo inteligence se do popředí dostávala síla a válečné umění. Vědou – včetně astronomie – se nikdo příliš nezabýval a hvězdy i další nebeská tělesa sloužily především jako nástroje astrologie. 

Šířícímu se křesťanství vyhovovala představa Země, jež spočívá ve středu vesmíru jako vrcholné dílo Stvořitele. Základy zmíněné idey přitom položil už Aristoteles (384–322 př. n. l.) a později ji technicky rozpracoval Klaudios Ptolemaios (90–160 n. l.). Náboženství a víra v dogmata byly důležitější než skutečné poznání všehomíra. Svět představoval boží dílo, které malý člověk nedokáže vejmout. Nemělo tedy smysl se příliš zabývat vědou – lidé zůstávali jen oddanými služebníky Všemohoucího. Ptolemaiův model Sluneční soustavy splňoval veškeré požadavky, a neexistoval tudíž důvod jej jakkoliv měnit. 

Ačkoliv již tenkrát byly k dispozici poměrně jasné důkazy, že uvedený model vychází ze zcela mylné hypotézy, povolaní lidé je buď bagatelizovali, označovali za nedostatečné nebo je přímo popírali. Koneckonců nic jiného jim bez dalekohledů, vyšší matematiky či možnosti vydat se do vesmíru přímo ani nezbývalo.

Průkopníci z Orientu

Není proto divu, že se počátky nové vzdělanosti nevážou k rigidní Evropě, ale k Orientu, například k proslulé Alexandrijské knihovně. Východní země tehdy představovaly pro vědce ráj, přestože i tam částečně prosákly následky evropského úpadku. 

Všestranný učenec al-Chorezmí (někdy také al-Chwárizmí) žil zhruba mezi lety 780 a 850 a věnoval se zejména matematice. Zabýval se však také astronomií, byť si přímo nepřipsal žádný významný objev. Každopádně mu vděčíme za označení neznámé veličiny symbolem „x“, za popularizaci nuly, kterou objevili indičtí matematici, či za pojem „algoritmus“.

Abdurrahmán ibn Umar as-Súfí (903–986) zasvětil život především překladům Ptolemaiova díla a rovněž se pokoušel ověřit a dále zpřesnit údaje v jeho spisech. V publikaci nazvané Kniha o souhvězdích stálých hvězd (arabsky Kitáb al-kavatíb at-tábit al-musavar) uvedl své vlastní odhady hvězdných velikostí, jež se často od informací v Ptolemaiově Almagestu lišily. Zaznamenal též objekty vzdáleného vesmíru, jako například galaxii M31 (Galaxii v Andromedě) či Velké Magellanovo mračno. Jeho dílo Evropa neznala, a na „znovuobjevení“ zmíněných objektů si tak učenci starého kontinentu museli počkat až do novověku. Mimochodem, as-Súfího jméno nese (v latinizované podobě Azofi) jeden z měsíčních kráterů.

K významným perským vzdělancům patřil rovněž Nasir al-Din al-Tusi (1201–1274). Stejně jako al-Chorezmí byl všestranným vědcem: zabýval se astronomií, matematikou, logikou, ale například i medicínou. Sestavil poměrně exaktní tabulky pohybu planet a velmi přesně změřil velikost zemské precese (pohyb nakloněné zemské osy) – 51 úhlových vteřin –, přičemž dnešní uznávaná hodnota činí 50,26″. Uvážíme-li, že tehdejší učenci nedisponovali žádnými přístroji a museli se spolehnout jen na vlastní zrak a na své zápisky, jedná se o obdivuhodný výkon. 

Kopernikův model

S postupným úpadkem perské a arabské vzdělanosti se začala naopak probouzet vzdělanost evropská, zpočátku reprezentovaná zejména filozofy a teology a jejich překlady či komentáři k antickým dílům. Jeden z prvních významných učenců té doby, Mikołaj Kopernik (1473–1543), byl značně erudovaným mužem: studoval práva, medicínu a pochopitelně také teologii, aby se mohl stát katolickým knězem (působil mimo jiné jako kanovník katedrály ve Fromborku). Astronomie tedy patřila pouze mezi jeho koníčky, přesto na tomto poli učinil významné objevy. Studoval spisy starověkého učence Aristarcha (310–230 př. n. l.) a vlastním pozorováním došel k závěru, že jeho hypotéza je správná – v centru vesmíru se nachází Slunce, nikoliv Země.

Jelikož však neměl Kopernik k dispozici exaktnější měření ani prostředky k výpočtu, nedokázal přesně určit dráhy planet. Po vzoru Ptolemaia se tedy uchýlil k pomocným kružnicím – tzv. epicyklům. Své myšlenky zveřejnil v roce 1453 ve spise De revolutionibus orbium coelesticum libri VI neboli Šest knih o obězích sfér nebeských, krátce nato však zemřel. Kopernikův systém měl k dokonalosti a k přesnému vystižení poměrů na obloze poměrně daleko, přesto sehrál v historii astronomie významnou roli. Polský učenec totiž jako první z „moderních“ vědců zpochybnil uznávanou teorii o naší planetě v kosmickém středu.

Nehybná Země

Kopernikova teorie však narazila na odpor, neboť nabourávala zažitou představu, jež tolik vyhovovala církvi. Někteří učenci se přesto pustili do polemiky z ryze vědeckých důvodů. Patřil k nim i Tycho Brahe (1546–1601), vynikající konstruktér nejrůznějších přístrojů, který nějakou dobu působil i na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Jeho pozorování byla velmi přesná, uvážíme-li, že neměl k dispozici dalekohled. Nedokázal ovšem změřit tzv. paralaxu – tedy zdánlivou změnu polohy hvězd v závislosti na poloze Země na její oběžné dráze –, a usoudil proto, že se naše planeta nepohybuje. (Ve skutečnosti je paralaxa i u nejbližších hvězd tak nepatrná, že její změření vyžaduje daleko pokročilejší prostředky.) Roku 1572 pak Brahe pozoroval supernovu, jež dnes nese označení SN1572. Pochopitelně však neměl ponětí, jaký objekt se ocitl v jeho zorném poli. 

Dokončení: Největší objevy starověku: Od Aristotela k Ptolemaiovu vesmíru 

Kopernikovu myšlenku naopak rozvíjel katolický kněz Giordano Bruno (1548–1600). Nicméně jeho nonkonformní názory ho uvrhly v nemilost, neboť šel ještě dál než jeho polský kolega: tvrdil, že Slunce představuje pouze jednu z hvězd a že vesmír je ve skutečnosti nekonečný. Zmíněné teze měly ovšem čistě filozofický základ a neopíraly se o žádné vědecké důkazy. Po jistých peripetiích skončil Bruno ve spárech inkvizice a 17. února 1600 zemřel v Římě na hranici. Nutno dodat, že nevoli církve nevzbudily jen jeho progresivní názory z oblasti astronomie, ale též jeho volnomyšlenkářské polemiky teologické a filozofické.