Největší nacistický mučedník: Příběh hnědokošiláče Horsta Wessela

Jméno člena nacistické strany Horsta Wessela nesla za druhé světové války cvičná plachetnice německého námořnictva, divize pancéřových granátníků SS i těžká stíhací eskadra Luftwaffe ZG 26. Němci z něj ve své době udělali modlu. O žádného svatouška však rozhodně nešlo. Narodil se v Bielefeldu 9. října 1907 do silně věřící, ale také velmi nacionalisticky smýšlející rodiny. Mladému Horstovi se dostalo dobrého vzdělání a po absolvování gymnázia začal studovat práva na berlínské univerzitě. Velmi těžce nesl německou porážku v první světové válce a nehodlal se s ní smířit.

Z právníka pouličním rváčem

Už od 15 let byl členem několika národně a nacionalisticky orientovaných organizací. Některé se také projevovaly silně militaristicky. Sám Wessel tvrdil, že jeho cílem je nastolení národní diktatury v Německu. I když pocházel z dobrých poměrů, často se pohyboval v prostředí dělnických kolonií a navštěvoval hostince s tou nejhorší pověstí. Tam se často setkával s levicově orientovanými vrstevníky, zvláště pak s komunisty, které prý nesnášel.

Koncem roku 1926 se stal příslušníkem Hitlerovy NSDAP. Brzy se seznámil s Goebbelsem a ve straně si přes své mládí začal pomalu získávat vliv. Stále studoval práva, zanechal toho až roku 1929 a stal se vedoucím jedné z pouličních buněk v berlínském předměstí Friedrichsham. Někdy v té době také napsal slova k bojové písni Die Fahne hoch! (Zvedněte vlajku!), která se později nazývala podle něj Horst Wessel Lied. Melodii převzal ze starší lidové tvorby, která bývá mylně také připisovaná jemu.

Nacistická strana tehdy sváděla se svými oponenty boj, který probíhal nezřídka v barech a hospodách, vedl se hlavně pěstmi a jeden z jeho tehdejších přátel uvedl: „Horst si vzal za svou zásadu Adolfa Hitlera, že teror lze zničit pouze protiterorem.“ Na konci 20. let v Německu opravdu na ulicích zuřily nepokoje blížící se občanské válce, které Hitler ještě dál rozdmýchával.

V hledáčku komunistů

V dětství Wessel při jízdě na koni utrpěl úraz, při němž si na několikrát zlomil ruku, což mu ji nenávratně zmrzačilo, kvůli tomu byl i na několik let osvobozen z tělocviku. Později ale začal cvičit. Zajímaly ho hlavně bojové sporty, konkrétně jiu-jitsu, u kterého nepotřeboval tolik hrubé fyzické síly. Názory na to, jak moc se osobně zapojoval do pouličních rvaček se různí a někteří autoři tvrdí, že o nich spíše psal, než že by v nich osobně vynikal. Násilí se ale Wesselovi stalo osudným.

Bydlel se svou přítelkyní v pronajatém bytě na berlínském předměstí  Friedrichsham. S majitelkou měl ale nějaké neshody ohledné nájemného a patrně ani nevěděl, že její zesnulý manžel byl komunista. Vdova se obrátila na manželovy známé o pomoc, a když jim řekla, že oním neplatičem je tehdy už známý nacista Horst Wessel, okamžitě souhlasili. Údajně jim i tvrdila, že existují seznamy berlínských komunistů, které má mít u sebe v bytě.

Pozdě večer 14. ledna 1930 opustila skupinka ozbrojených komunistů místní hostinec a vydala se na udanou adresu. Do domu vstoupili ale jen tři  čekal návštěvu, a tak jim otevřel. Jeden z nich, Albrecht Höhler, na něj zařval: „Ruce vzhůru!“ Podle některých verzí události se měl Wessel pokusit dostat ke své zbrani, Höhler ho ale vzápětí střelil do obličeje. Útočníci prohledali místnost, vyndali ze skříně pistoli a gumový obušek a odešli z místa činu zpět do nedalekého hostince, zásahu policie se tedy patrně nijak zvlášť neobávali.

Pasák, či hrdina?

Wessel nebyl na místě mrtev, i když kulka z pistole mu zasáhla krční obratel. Sanitka ho odvezla do místní nemocnice, kde ho ještě téže noci operovali. Vypadalo to, že dokonce přežije. Policie začala případ vyšetřovat, ale majitelka domu, která komunisty na svého podnájemníka zavolala, tvrdila, že se jednalo jen o roztržku mezi pasáky. Albrecht Höhle jím skutečně byl a Wessela za něj údajně považovala. Jeho přítelkyně, která v bytě bydlela s ním, se totiž dřív prostitucí opravdu živila. I několik dalších útočníků mělo kriminální minulost, což odpůrci politického výkladu události vždy zdůrazňovali. Podle všeho však hlavním důvodem střelby byla vzájemná nenávist berlínských nacistů a komunistů. 

Mezitím se léčba vyvíjela poměrně dobře, pak se ale dostavila otrava krve a 23. února Wessel zemřel. Nacistická strana se incidentu okamžitě chopila a na pohřeb, který se konal v Berlíně 1. března 1930, se sešlo snad až 30 000 jejích příznivců. Hlavní projev pronesl Joseph Goebbels a už v tu chvíli začal jeho pokus udělat z mrtvého mučedníka a vykreslit ho jako dokonalého nacionálního socialistu.

Ve své řeči přímo na pohřbu uvedl: „Když v budoucnu v našem Německu budou dělníci a studenti společně pochodovat, pak budou všichni zpívat jeho píseň a on bude pochodovat s nimi. Hnědí vojáci ji zpívají v každém koutě naší země. Děti ve školách, dělníci v továrnách a vojáci na cestách si ji budou popěvovat. Jeho píseň ho udělala nesmrtelným vojákem německé revoluce! Tak jako vždy, ruka na opasku, pyšný a vzpřímený, s jeho mladistvým úsměvem, v čele svých kamarádů, vždy připravený obětovat svůj život na této cestě.“ Pohřbu se chtěl původně zúčastnit i Adolf Hitler, jeho spolustraníci mu to však rozmluvili, protože silně levicový Berlín pokládali za velmi nebezpečné místo a báli se atentátu.

Zrození mučedníka

Policie všechny účastníky vraždy poměrně rychle pochytala. Albrecht Höhler uprchl do Československa, nebezpečí odhalení však zjevně podcenil a za nějakou dobu se vrátil do Berlína, kde se ho policii podařilo zatknout. Během procesu se přetřásalo, zda k vraždě došlo kvůli politice, sporům o nájemné, či kvůli Wesselově přítelkyni, bývalé prostitutce. Höhler nakonec dostal trest ve výši šesti a půl let. O tři roky později se ale nacisté chopili moci a případ znovu otevřeli. Při přelíčení, které již měli pevně v rukou, padly dva tresty smrti a několik dalších mnohaletých trestů odnětí svobody. Samotný vrah Albrecht Höhler byl na příkaz šéfa gestapa 20. září 1933 vyzvednut z vězení a u silnice zastřelen. 

Joseph Goebbels si právě Wessela vybral za příklad mučednické smrti za myšlenku národního socialismu. Zašel tak daleko, že ho několikrát přirovnal k Ježíši Kristu. Ve smrti mladého nacisty hledal paralely k jeho životu, což z dnešního pohledu vypadá zvláště morbidně: „Klidný a bez hnutí opustil matku a domov, postavil se do středu mezi ty, kteří ho neposlouchali a plivali  na něj. Jsem jeden z vás. Tak volá jeho mysl a skutky. Venku v proletářské čtvrti, vysoko nahoře v podkroví velkého činžáku, se staví mladý chlapec. Měl krátký život! Křesťanský socialista!“

Nacistický Ježíš Kristus?

Zajímavý obrat ohledně křesťanství proběhl už za několik let. Na jednom ze shromáždění NSDAP v Norimberku zazpívali mladí příslušníci Hitlerjugend píseň o tom, že: „Nepotřebujeme žádnou křesťanskou pravdu. Nenásledujeme Krista, ale Horsta Wessela.“ Křesťanství už pro Hitlera představovalo spíše konkurenční učení a svůj vztah k němu tedy NSDAP výrazně přehodnotila. Když vypukla druhá světová válka, o vojácích padlých v boji se pak často psalo, že se připojili k nebeskému praporu Horsta Wessela, čímž nacisté chtěli evokovat, že za ním vstoupili na nebesa, nebo spíše do starogermánské Valhaly. 

Nacisté měli i další podobné modly, jako například Lea Schlagetera. Tento bývalý císařský důstojník provedl v roce 1923 několik sabotáží na železnici ve Francouzi okupovaném Porúří. Ti ho dopadli, odsoudili a také popravili. Podobně také oslavovali i padlé ze svého nevydařeného puče. Nikdo ale kult Horsta Wessela nepřekonal. Jeho jméno ve 30. a 40. letech neslo mnoho ulic, náměstí a celých městských čtvrtí, po německé porážce ve druhé světové válce se ale opět přejmenovaly. Dnes se k jeho odkazu hlásí už jen příslušníci těch nejextrémnějších neonacistických skupin.