Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce své protivníky nešetří

„Mravenci jsou bezesporu nejagresivnější a nejbojovnější ze všech živočichů. Jejich cílem je permanentní agrese, územní výboje a genocida sousedů. Pokud by měli k dispozici nukleární zbraně, ukončili by existenci světa během jediného týdne.“ Tak charakterizoval válečnického ducha mravenců Edward O. Wilson, jeden z největších světových znalců této skupiny hmyzu. Zatímco některé střety jsou jen brutálními rvačkami, průběh jiných bojových akcí se podřizuje komplikovaným strategiím, za něž by se nemusel stydět ani Napoleon.

Bratrovražedné války o území

Ve světě mravenců zuří permanentní války všech proti všem. Bojují spolu zástupci různých druhů mravenců a stejně zuřivě spolu zápolí i různé kolonie mravenců téhož druhu. Sousední kolonie mravenců drnových (Tetramorium caespitum) spolu vedou vyhlazovací války, ve kterých platí jednoduchá pravidla. Jsou do sebe zaklesnuti kusadly, svírají si navzájem různé části těla a trhají jeden druhého na kusy. Drobné dělnice zápasí ve spoustě shluků, z nichž některé mohou ve vrcholící bitvě zabírat plochu lidské dlaně. Obvykle vítězí početnější kolonie, která může nasadit do bojů více „pěšáků“. Pod tlakem silnějších sousedů má slabší kolonie k dispozici stále menší areál pro shánění potravy a nakonec zaniká.

Okamžitá mobilizace

Příkladem mezidruhové mravenčí války je nemilosrdný střet severoamerického druhu Pheidole dentata s mravenci Solenopsis invicta, kteří byli do USA zavlečeni z Argentiny. Druhým jmenovaným se říká také „ohniví mravenci“, a to kvůli síle jedu v jejich žihadle a agresivitě tohoto druhu. Tito argentinští vetřelci patří k obávaným rváčům a odolá jim jen málokterý hmyz. Domácí mravenci jim vzdorují jen díky důmyslné bojové taktice.

„Přední voj“ mravence Pheidole dentata představují malé dělnice, které jsou při shánění potravy neustále ve střehu. Jakmile narazí na ohnivého mravence, pustí se s ním do křížku. Snaží se přitom o jediné – dostat se do přímého kontaktu s tělem protivníka a nachytat tak na sebe jeho pach. Jakmile se to dělnici podaří, vydá se na překotný ústup k hnízdu. Cestu značí sekretem pachové žlázy a nevynechá jedinou příležitost ke kontaktování příslušníků vlastní kolonie, jež při úprku domů potká. 

Návrat dělnice do hnízda lze přirovnat k mobilizaci. Po pachové stopě se vstříc ohnivému vetřelci vydávají zástupy dělnic a kromě nich i „vojáci“. Jejich hlavní role v hnízdě spočívá v dělení a drcení potravy, ale ty v tento okamžik zcela ustupují do pozadí před preventivní obranou. Když mravenčí výprava dorazí k ohnivému mravenci, dělnice se s ním okamžitě pustí do boje. Jde jim přitom opět jen o to, aby se „navoněly“ vetřelcových pachem a mohly se vydat zpět do hnízda svolávat další vojáky a dělnice.

Utíkej, ať se můžeš vrátit

Zatímco počet burcujících jedinců i mravenců, kteří spěchají na místo boje, neustále roste, bitva se dostává do další fáze. Vojáci ohnivého mravence obklopí a pak na něj zaútočí. Nespoléhají na žihadlo a jed jako dělnice. Jejich zbraní je obří hlava vybavená ostrými kusadly a mohutnými svaly. Jako nůžkami jimi odstřihají jednotlivé části vetřelcova těla a tím ho vyřídí. Stejně rychle si vojáci poradí i se skupinou „ohniváčů“. Neusnou však na vavřínech a po likvidaci posledního vetřelce se pustí do „dočišťovací“ akce. Dělnice i vojáci pátrají několik hodin v okolí, zda se tam neskrývá opomenutý mravenec Solenopsis invicta. Důkladná likvidace vetřelců je důležitá – nesmí zůstat jediný, který by se vrátil domů a podal svědectví o existenci blízké kolonie mravenců Pheidole dentata. Jen tak mohou domácí mravenci v sousedství ohniváčů přežít, protože jejich masovému ataku nemají šanci čelit.

Když se ohnivým povede zaútočit v šiku, hrají mravenci Pheidole dentata o čas. Vojáci se stáhnou ke vchodu do hnízda a vytvoří kolem něj neprostupný val. Drobné dělnice se vrátí do chodeb a navzájem se mobilizují, nakonec vyběhnou z hnízda ven. Mnohé nesou vajíčka, larvy nebo kukly, prorazí „frontu“ bojujících vojáků a vetřelců a každá na svou pěst prchá do bezpečí. Dokonce i královna mravenců Pheidole dentata utíká sama. Vojáci své posty neopouštějí a bojují doslova do posledního dechu. Když ohniví mravenci dobyté hnízdo vyplení a opustí, začnou se domácí mravenci jeden po druhém vracet. Pokud se jich sejde dost, a především pokud se do hnízda vrátí královna, snaží se rychle obnovit kolonii. Jestliže je jim dopřán klid, vychovají nové vojáky a jejich život se vrátí do vyjetých kolejí.

Kamenováni ve vlastních hradbách

Některé mravenčí války se podobají ničivým nájezdům Hunů či Avarů. Cílem je loupit. Tak jako při ataku lidských nájezdníků, i tady slaví úspěch rychlost a hbitost nad silou a velikostí. Čiperní mravenci Forelius pruinosus z arizonských pouští napadají desetkrát větší mravence medonoše (Myrmecocystus mimicus). Spoléhají přitom jen na rychlý pohyb a zastrašování pomocí jedovatých sekretů. Tak se jim často podaří, že medonoš upustí kořist, kterou právě nese do hnízda, a ponechá ji na pospas malým útočníkům. Někdy se hbití nájezdníci dokonce odváží oblehnout medonoše v jejich hnízdě. Obsadí východy z kolonie a zahánějí zpátky do podzemí každého mravence, který se pokusí vyrazit ven shánět něco k jídlu. Nejde o to obránce vyhladovět. Spíše se tak útočníci snaží zbavit nepříjemných konkurentů a zajistit si většinu zdrojů potravy pro sebe.

Ještě více připomíná obléhání středověkého hradu atak pouštního amerického mravence Conomyrma bicolor. Také on útočí na hnízda medonošů a rovněž zahání mravence do podzemí sekretem jedové žlázy. Kromě toho však berou útočící mravenci do kusadel drobné kamínky a další předměty a shazují je do ústí svislých vstupních chodeb hnízda. Také toto počínání brání dělnicím v opuštění hnízda. Útočníci se tak zbavují konkurence a zvyšují si šanci na úlovky v okolí.

Dobývání a loupení

Mravenčím dobyvatelům není cizí ani hloubení chodeb pod opevněním nepřítele. I u nás žijící mravenec Solenopsis fugax hloubí systém chodeb od svého hnízda směrem k hnízdu cizí mravenčí kolonie. Když se dělnice konečně prokutají ke svým sousedům, jako o závod běží zpět a mobilizují družky k co nejpočetnějšímu loupeživému nájezdu. Pak vtrhnou do cizí kolonie a odpor obránců zdolávají chemikálií, která má silně odpudivé účinky. Je to podobné, jako kdyby kolem sebe útočníci stříkali pepřový sprej a sami vůči němu byli imunní. Mezi obránci vládne zmatek, kterého útočící mravenci využívají k bezuzdnému loupení. Cílem ataku je potomstvo cizí kolonie – vajíčka, larvy a kukly. Mravenci Solenopsis fugax jich poberou, co unesou, vrátí se s nimi do vlastního hnízda a tam je sežerou.

Taktiku lesních lapků přepadávajících vozy kupců a obchodníků si osvojili američtí pouštní mravenci rodu Myrmecocystus. Spadeno mají na mravence zrnojedy z rodu Pogonomyrmex. Tito mravenci se živí semeny rostlin, ale příležitostně si přilepšují i termity. Když déšť vyplaví chodbičky termitiště, nastanou zrnojedům hody. Snášejí si termity do hnízda ze široka daleka. Nesmí však přitom narazit na mravenčí lapky z rodu Myrmecocystus. Ti kontrolují cestičky zrnojedů a zkoumají, co který mravenec nese. Pokud nese semeno, nechají ho jít. Jestliže má v kusadlech termita, náklad mu ihned zabaví.

Rytířské turnaje

Řada živočichů slevila z krvavých bitev a uchýlila se k rituálním zápasům, při kterých se určí vítěz klání a nikdo nepřijde k újmě. Většina mravenců je v boji stále nekompromisní, ale některé druhy medonošů zvládly i toto umění rituálu. Dělnice dvou různých kolonií se nervou, ale pokoušejí se soupeře zastrašit a zahnat. Při souboji o území se mravenci navzájem přetlačují a přitom se snaží jeden druhému imponovat. Kráčejí na natažených nohách, zvedají hlavu a zadeček. Všemi prostředky usilují o to, aby se zdáli větší, než ve skutečnosti jsou. Dokonce lezou na malé kamínky a hrudky hlíny.

Dvojice soků kolem sebe krouží a poté do sebe začnou bušit tykadly a kopat nohama. Sem tam se pokusí jeden nebo druhý získat převahu tím, že se nakloní dopředu a soupeře tlačí do defenzivy. Medonoši jsou přitom schopni brutálních útoků. Dokázali by soka rozpárat kusadly nebo sežehnout sprchou kyseliny mravenčí. Při rituálním zápolení však drží svůj arzenál na uzdě a nedovolí si víc než nevinné „laškování“. Přesto je vítěz jasný po několika sekundách. Poražený uzná prohru a vyklidí pole.

Ve skupinových rytířských turnajích, jak by se dala tato klání medonošů pojmenovat, vítězí obvykle větší kolonie s větším počtem velkých dělnic. Rozšiřují tak svá území na úkor slabších kolonií s menšími dělnicemi.

Přežijí jen živitelky

Rituály se uplatňují především v situacích, kdy by poměrně vyrovnaný zápas přinesl oběma soupeřícím koloniím velké ztráty. Když se ale jedna kolonie cítí silná v kramflecích, což znamená, že je nejméně desetkrát početnější než soupeři, nekompromisně zaútočí kusadly i kyselinou mravenčí a vypukne masakr. 

Útočníci vraždí obránce kolonie bez ohledu na vlastní ztráty, všude se válí mravenčí mrtvolky a kusy rozervaných těl. Postupující armáda se krok za krokem probíjí do nitra hnízda. Útočníci nakonec proniknou až ke královně, kterou zabijí. Vajíčka, larvy a kukly odvlečou do svého hnízda. Nejcennější část kořisti představují velké dělnice, které mají zadeček naplněný sladkými rostlinnými šťávami. Jsou to jakési živé soudky, které slouží kolonii jako zásobárna živin. V období nouze vyvrhují porce sladké tekutiny hladovějícím dělnicím. Tyto dělnice se po zničení jejich vlastní kolonie stávají rovnocennými příslušnicemi kolonie uchvatitelů.