Nehybní pižmoni severní: Jako skála s kožichem

Před nějakými dvaceti tisíci let byste pižmoně severní (Ovibos moschatus) mohli potkat i na území dnešní České republiky. Moc by ovšem nechybělo a do současnosti by nikde nezůstal jediný kus.

Pozvolný návrat pižmoňů

Pižmoni pocházejí z velmi chladných stepí s kontinentálním suchým klimatem. Z toho důvodu jsou dost náchylní na deště kombinované s mrazem. Změna klimatu byla proto nejpravděpodobnějším důvodem vyhynutí těchto savců v Evropě a Asii v poledové době, kdy se výrazně zvýšilo množství srážek. Do dnešních dní se pižmoňům severním podařilo přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. I tady však téměř vyhynuli během 19. století, kdy do oblasti začali pronikat obchodníci s kožešinami. Na poslední chvíli byly však vydány zákony na ochranu mohutných sudokopytníků.

V rámci několika ochranářských programů byla zvířata na některých místech dřívějšího výskytu znovu vysazena. Díky tomu je dnes můžete potkat v kamenité tundře na Aljašce, na západě Grónska a na Tajmyrském poloostrově v Rusku. V Evropě žijí ve dvou horských oblastech střední Skandinávie. Námi navštívený norský národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella je jednou z nich.
Díky účelnému režimu ochrany počet pižmoňů znovu stoupá a dnes se ve volné přírodě pohybuje kolem 50 000 zvířat. Ve vybraných oblastech Kanady úřady dokonce povolují původním obyvatelům omezený lov pár desítek kusů ročně.

Jenom tečky na obzoru

Po první odpolední procházce na území parku, kdy jsme chtěli vyzkoušet sněžnice a transport techniky na ledových svazích, jsme začali pomalu zjišťovat, že pižmoni se k nám nijak nehrnou. Sníh v údolí tál, nad hlavou čistá obloha a chlupatí krasavci nikde. Když další den nenašla obrovská zvířata při společné šestnáct kilometrů dlouhé „vycházce“ ani naše zkušená norská průvodkyně, začínal jsem být nervózní.

Teprve během večera téhož dne se mi mírně ulevilo. Vysoko v kopcích se nám díky místním “pižmoň-watcherům” podařilo ve vzdálenosti asi tří kilometrů spatřit tři pohybující se kameny – zřejmě pižmoně. I za posměchu kamarádů jsem si řekl, že je lepší vrabec v hrsti a začal ty tečky fotografovat.

Odměna za mráz

Po náročném pondělním pátrání, kdy jsme se ráno cítili jako zmlácení, bylo náročné si opět sbalit a pustit se znovu do hledání. Jsme tu ale kvůli pižmoňům, a ty jsme zatím neviděli. Láďa tentokrát kvůli nemocným zubům zůstal v základním táboře a vzhledem k jeho pověstné smůle jsem nabyl přesvědčení, že tentokrát pižmoně najdeme.

Na konci zpevněné cesty jsme nasadili sněžnice a šlo se na to znovu. Znovu fičel takový vítr, že jsme se vzájemně slyšeli jen tehdy, když jsme na sebe z jednoho metru hlasitě řvali. Popruhy od batohu mi několikrát téměř vyšvihly oko a čurat se dalo zásadně jen nad hlavu. Postupně jsme v nečase překonávali další a další kopeček. Ve sněhu jsme nacházeli stopy pižmoňů a jejich trus, bohužel již vychladlý. Měli jsme v plánu projít stejnou cestu jako v pondělí a pokud to půjde, pokračovat po hřebenu dál, dokud nám to čas dovolí. Pro případný návrat během noci jsem proto raději ukládal naši cestu do navigace.

Nakonec jsme měli štěstí. Během jedné ze zastávek, v závětří jedné z prohlubenin, kde jsme si chtěli na chvilku odpočinout od vichru, jsme byli odměněni za naše úsilí. Při pečlivém prohlížení horizontu jsem uslzenýma a vymrzlýma očima spatřil hnědé kameny, které nápadně připomínaly pižmoně. Na vzdálenost možná osmi set metrů jsem si ale nebyl jist a splašeně jsem běžel k Bohdanovi, který v ruce třímal dalekohled. Když jsem nasměroval jeho pohled patřičným směrem, spadl nám ledový balvan ze srdce. Objevili jsme skupinu sedmi pižmoňů! Dva velké samce, jednoho dorostence, dvě samice a dvě mláďata z předchozího roku.

Téměř na dosah

Do Norska byli pižmoni přivezeni roku 1923 z východního Grónska v počtu několika jedinců. Dnes jejich populace čítá asi 60 kusů, některé zdroje uvádějí až dvě stovky. Jen obtížně se dá popsat úleva, která prostoupila naše mrazem prokřehlá těla při prvním setkání. Pižmoni leželi na hřebeni bez jediného pohybu a vypadalo to, že snad ani nejsou naživu. Snad i proto jsem bez zaváhání popadl batoh a poměrně exponovaným suťovým svahem jsem se nejkratší cestou začal škrábat ke zvířatům.

Bohdan byl zřejmě motivován úplně stejně a až pár desítek metrů před obrovskými zvířaty jsme do sebe téměř vrazili a začali jsme si více uvědomovat realitu. Dostal jsem strach. Vždyť před sebou máme stvoření s pověstí nejnebezpečnějšího zvířete Evropy! Po krátké poradě jsme proto zvolili podobnou taktiku seznamování, jako u rypoušů sloních v jižním Atlantiku. Přibližovat se velice pomalu a pouze ve chvílích, kdy o nás pižmoni vědí. Kdybychom se nečekaně objevili v jejich blízkosti, nemuselo by to dopadnout dobře.

Trpělivost přináší omrzliny

Pižmoni působí poměrně neohrabaně. Když člověk překročí jejich útěkovou vzdálenost, která je obvykle asi 50–100 metrů, dostane se mu důrazného varování. Hlasitě funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některou z předních končetin. Pokud si nedáte říct, následuje překvapivě rychlý útok. Na otevřeném prostranství je útěk zcela beznadějný. Proto se raději doporučuje udržet od zvířat vzdálenost dvou set metrů. Já ale chtěl blíž. Času jsme měli dost. Bylo krátce před polednem a my se rozhodli, že se skupinou pižmoňů zůstaneme až do západu slunce. Dlouhý návrat přes kopce absolvujeme až po setmění.

Po prvním vzrušení z blízkého setkání nám ale začalo docházet, jak statická zvířata máme před sebou. Po několika hodinách čekání byl jediným pohybem pižmoňů silný vítr v jejich dlouhé huňaté srsti. A tím naše utrpení nekončilo.

Tvrdohlaví mistři skupinové obrany

Pižmoni severní si vyvinuli jeden z nejefektivnějších způsobů obrany proti predátorům, jaký je u býložravců znám. Když se objeví nepřítel, ať už šelma nebo člověk, vylekaná zvířata se rychle seběhnou do semknutého kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadky mají uvnitř kruhu. Útočník pak čelí hrozivé hradbě skloněných čel s nebezpečnými rohy. Za těly dospělých jedinců jsou schována telata a slabší zvířata.

Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků. Takto se pižmoni bezpečně dokázali ubránit zvířecím predátorům, ale proti člověku jejich obranná technika neuspěla. Naopak se jim stala osudnou. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná. V novodobé historii se proto nejednou stalo, že lovec, který chtěl zabít jen několik kusů, aby získal maso a kožešiny, musel postřílet celé stádo. Pižmoni totiž hájí i mrtvá zvířata.

Čekání na větrném hřebeni

Zvířata setrvala na stejném místě až do večera, kdy se slunce začalo rychle přibližovat k hraně kopců na obzoru. Musím přiznat, že vydržet v té zimě dlouhé hodiny nebylo nic jednoduchého. Na větrném hřebenu sotva třicet metrů od pižmoňů jsme hledali nějaký výraznější balvan, za nímž bychom se před nápory větru ukryli. Obléknout už nebylo co a chodit pro zahřátí na pár desítkách metrů se také nedalo.

Vzhledem k tomu, že pižmoni trvale projevovali podobnou aktivitu jako kosterní pozůstatky dinosaurů v národním muzeu, nebylo ani co fotit. Zhruba každých šedesát minut jsme proto s Bohdanem podnikli výpravu na pár metrů před pižmoně, aby se aspoň zvedli a otevřeli oči. Ke slovu nakonec přišel i širokoúhlý objektiv, ale pár metrů před pižmoni jsem dostal rozum a začal couvat. Stále víc jsem si ale uvědomoval, že v době naší návštěvy aspirovali pižmoni na titul nejnudnějšího zvířete světa.

Do roka a do dne…

Zmrzlí a ne tak docela uspokojení průběhem celého dne, jsme se vraceli na místo noclehu. Na druhou stranu, co by za nehybného pižmoně dal Láďa, který limitován svojí dentální indispozicí zůstal na chalupě. Jak se další dny ukázalo, bylo promrzlé úterý jediným dnem z celého týdne, kdy jsme obrovská zvířata našli. Když jsme se později na důvěrně známé návrší vraceli i s Láďou, pižmoni už byli mimo dohled, pravděpodobně o několik kopců dál.

TIP: Mráz, led a lidé Grónska: Nejisté vyhlídky v ledové pustině

Vyzbrojeni čerstvou zkušeností a informací, kde se početnější skupiny pižmoňů (údajně stáda až s 30 kusy) v zimě nacházejí, jsme do budoucna vymysleli vhodnější postup. I když to v zimě bude náročné, jsme odhodláni putovat po hřebenech se stanem a spacákem. Až najdeme pižmoně, zůstaneme v jejich přítomnosti tak dlouho, jak to bude nutné. To by bylo, abychom je nezahlédli alespoň popocházet…